Cesta drobné blondýny Robyn skrze postranní uličky i důležitější proudy hudebního průmyslu nebyla jednoduchá. Zejména díky trojdílnému loňskému albu Body Talk se dostala ze švédských horských cest na nekonečnou americkou dálnici, a stala se plně uznávanou hudebnicí, zpěvačkou a producentkou. Mainstreamový pop si zblízka prohlédla díky rané spolupráci se skladateli jako Max Martin a Dr. Luke, zpívala pro Britney Spearsovou a předskakovala Madonně. Robyn svou hudbu ovšem nikdy nepropagovala skrze vlastní tělo nebo šokující pikanterie z osobního života; na prvním i posledním místě se vždy snažila jen zúročit svou píli, kreativní talent a lásku k popmusic.

Pochází z divadelní rodiny žijící ve Stockholmu a sama tvrdí, že ve Švédsku se jiná hudba než popmusic ani neprodukuje. O divadelní činnosti svých rodičů, kteří jí pomáhali v uměleckém světě a v osmdesátých letech vedli avantgardní divadelní skupinu, s humorem říká: „Kdyby většina tehdejšího divadla byla Erykah Badu, mí rodiče by byli Prince, protože byli tak trochu pop — poněkud neokázalí, ale radikální. Byli mi velkou inspirací, ale nikdy jsem o sobě jako o performerce nepřemýšlela — prostě jsem performanci dělala.“ Vyrůstala na KLF a Technotronic, sama do hudebního průmyslu poprvé nahlédla v šestnácti letech s albem Robyn Is Here, jehož singly jako Do You Know (What It Takes) zahýbaly žebříčky britské, a dokonce i americké hitparády. Jak ale její popularita ve Spojených státech rostla, Robyn zmohlo vyčerpání a vrátila se nabrat síly domů do Švédska.

Další deska My Truth z roku 1999, kde se Robyn ve skladbách otevřela autobiografickým tématům, vyšla pouze ve Švédsku a ani po přechodu k vydavatelství Jive Records nebyla její hudba ani s přihlédnutím na úspěch debutu v USA s to prorazit tam znovu. Následující album Don´t Stop the Music i přes její snahu se propagovat v zámoří také nevyšlo v Británii ani v Americe a dosáhlo jen lokálního úspěchu ve Švédsku a v kontinentální Evropě. Robyn sice tvoří popové skladby, nezněla ovšem zřejmě natolik krotce a mainstreamově, aby nahrávací společnost předpovídala úspěch mimo Švédsko. Poslední kapkou byla neochota labelu vydat jí skladbu Who´s That Girl s novým elektropopovým zvukem, na které spolupracovala se sourozeneckým duem The Knife a o které Jive odmítavě prohlásilo, že už to není ani pop.

Robyn se dostala do bodu zlomu, kdy se ohlédla o několik let zpět a uvědomila si, že ji už neustálá snaha přizpůsobit se hudebnímu průmyslu nebaví, být součástí podivné struktury major labelů jí nic nepřináší a potřebovala změnu. „Měla jsem pocit, že nemám na výběr. Založit si vlastní vydavatelství se stalo jediným východiskem, jinak jsem si myslela, že s hudbou seknu.“

V roce 2005 tedy smlouvu s dosavadním vydavatelstvím rozvázala a za rok se již pyšnila vlastním labelem Konichiwa Records, se kterým jí na jednu stranu narostly starosti, na druhou stranu ovšem získala tvůrčí svobodu a kontrolu nad svými skladbami.

Tentýž rok vyhrála s eponymním albem tři kategorie švédských Grammy a za účelem jeho globální propagace podepsalo vydavatelství Konichiwa Records smlouvu s Universal Music. Největším hitem se stala skladba With Every Heartbeat, která možná i díky turné dobyla Ameriku. Po několikaleté pauze věnované intenzivnímu koncertování navázala Robyn loni na With Every Heartbeat singlem Dancing On My Own, ve kterém se rovněž podle jejích slov třou kontrastní plochy radosti a smutku.

Byla to první skladba z trilogie Body Talk, která byla koncepčně pojata jako osobní deník a jež vyšla postupně během loňského roku. Pro své rozhodnutí rozdělit jedno album do více nahrávek, vydávaných postupně, prozradila: „Přijde mi, že to je podobné tomu, jak dnes lidé poslouchají hudbu. Je to už více o jednotlivých písničkách… Možná, že ony tři nahrávky nemají běžnou stopáž, ale takhle můžu jít do studia, hned nato vydat skladby, dokud jsou ještě čerstvé a pak se do studia vrátit nahrát další skladby, zatímco ještě koncertuji.“

Po červnovém albu Body Talk Pt. 1, které je prý stejně jako následující nahrávky inspirováno klubovou hudbou, vyšla o několik měsíců později jeho druhá část, jejíž pilotní singl byla taneční a o poznání jiskřivější verze skladby Hang With Me z předchozího alba. Na další skladbě You Should Know Better spolupracovala se Snoop Doggem, o kterém prohlásila, že je velmi hodný a legrační. Sérii uzavřela třetí nahrávkou pojmenovanou prostě Body Talk, vydanou v zimě.

Celkově je série Body Talk plná chytlavých hitů s vybroušenými elektronickými aranžemi, které se přizpůsobují stylům jednotlivých skladeb. Na houpavou kolovrátkovou hitovku Dancehall Queen, která se typicky usadí v hlavě a několik dní tam beznadějně rezonuje, aplikovala dubové prvky. Čistě popové skladby jako Hang With Me nebo Love Kills zase oživují tepavé syntezátory. Robyn ovšem nevyniká jen v psaní melodických hitů, obratně zvládá i minimalistické elektro manévry například v Don´t Fucking Tell Me What To Do nebo We Dance To the Beat.

Celkově se jedná o desku zobrazující rozmanité podoby kvalitního popu, nerozmělněného ve vycpávkových nudných odrhovačkách. Robyn na sebe přirozeně nechává působit vlivy z rozličných hudebních zákoutí a s pomocí schopné produkce i nadání pracovat se svým dětským vokálem, jak je zrovna potřeba (od čistého zpěvu k rytmickému odříkávání), tvoří různorodé, přesto autorsky snadno rozeznatelné popové kousky. Nové album by hyperaktivní Robyn měla vydat již letos. Je jeden z případů hudebníků, kterým lze jejich tvrzení, že nikdy v rámci tvorby nepřemýšleli nad penězi, ale produkují hudbu z nutkání a pro sebe, nadšeně uvěřit. A zvědavě očekávat, jaké podoby popu nám přinese tentokrát.