„Snowboard ne, to je takovej levičáckej, levičáckej dopravní prostředek,“ dozvěděli jsme se nedávno od Václava Klause v odpovědi na otázku reportéra TV Nova.

Aha. Jak je to možné? Snowboard, zatažený na poklidné české svahy z imperialistického západu? Snowboard, na kterém brousí sjezdovky naše mládež volící převážně pravici? Jezdí na snowboardu snad nějaký levicový politik? Paroubek zřejmě ne. Snad tedy někdo od Zelených. Stačí to ale na tvrzení, že snowboard je levicový?

Odhalil nám Klausův génius jakousi skrytou politickou angažovanost tohoto zdánlivě nevinného sportovního náčiní? Konspirátor našeptává: nevíš-li si rady, za vším hledej komunistu nebo Rusa. Jenomže ani toto spojení nefunguje. Komunisti na snowboardech nejezdili a na širých ruských pláních se sjezdování také moc nedaří.

Zdá se tedy, že souvislost musí být hlubší, filosofická.

Musíme si položit otázku: Co je to vlastně snowboard? Doslova sněhová deska. Nebo sněhové prkno. Prkno na sníh. Prkno. To může vyvolávat určité levicové asociace: prkno — dřevěné prkno — opracované prkno — prkenná bouda — prkenná ohrada — dělnická periferie — chudé poměry — proletářství. Možná se tedy levicovost snowboardu skrývá v proletářském původu prkna. Ale lyže — na kterých jezdí i Klaus — jsou přeci také prkno. Vlastně dvě prkna. Jedno a druhé. Pravé a levé. Pravé a levé! Jsme na správné stopě? Co znamená tato tajemná dualita u jinak monologického Klause? Máme-li dvě prkénka, jedno je levé, druhé pravé. Klausův tajemný výrok by pak poukazoval na to, že jedno prkénko je vždycky levé. Teprve přidáním druhého se objevuje pravice. V opozici levý — pravý by pak byl bezpříznakovým členem ten levý. Znamenalo by to, že levicovost je elementárnější, původnější než pravicovost. Na počátku byla levá! Pravičák má dvě prkénka, levičák jen jedno...

Mohlo by se tedy zdát, že jsme dospěli k rozřešení. Jenže ouha! Není tomu tak. V předchozím odstavci jsme se dopustili argumentační chyby, když jsme obrátili směr dedukce, a začali jsme filosofickou podstatu prkna dedukovat z Klausova výroku, zatímco tomu mělo být naopak. Celá naše myšlenková konstrukce se tak ukazuje jako logicky nesprávná.

No dobře, zkusme to naposled, tentokrát už zcela vážně. Otázku, co je snowboard jsme částečně zodpověděli. Dodejme, že snowboard je sportovní náčiní (spíše než dopravní prostředek, jak se s žertovnou nadsázkou vyjádřil pan prezident), se kterým je spjat výrazný styl módy a snad i životní postoj. Pan prezident si tedy pravděpodobně spojuje snowboard s určitým životním stylem, který mu není sympatický. Svým výrokem pravděpodobně chtěl vyjádřit tyto nesympatie. Neřekl však prostě: „Nemám rád snowboardy a snowboardisty,“ nýbrž: „Snowboard je levicový.“ Proč?

Václav Klaus nemá rád snowboardisty. Zároveň nemá rád levičáky. Premisa, premisa, závěr: Snowboard je levicový? Je to opravdu tak jednoduchá matematika? Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že například odpůrce pravice, který nemá rád hokejisty, může prohlásit, že hokej je pravicový sport. Svévolnost takového usuzování je zřejmá. Aby byl výrok Václava Klause možný, musí být snowboard částí množiny, která se vyznačuje levicovostí. Ukazuje to na způsob vnímání světa, ve kterém sféra levicovosti zasahuje široké spektrum jevů. Ukazuje to na absolutizaci dvou protikladů, na myšlení v opozicích. Vše, co není pravé, musí být levé.

Ve svém předchozím článku na DR  jsem psal o takzvaném totalitním myšlení. Petr Fidelius píše, že jedním z jeho rysů je užití tzv. velké sekery (In: P.F.: Řeč komunistické moci, Praha 2002). Ta dokáže rozetnout svět na dvě poloviny, které nemají zhola nic společného. Na pravou a levou. Na dobrou a špatnou. Jedna z těchto částí přitom spadá do naší ideální představy o světě, jaký by měl být, reprezentuje svět, jaký chceme MY. V případě komunismu to byl komunistický ideál beztřídní společnosti, totalitní kýč, jak o něm píše Milan Kundera v knize Nesnesitelná lehkost bytí. Vše, co nezapadá do této naší ideální představy o světě, je z ní vytlačováno do oné druhé půlky, za hranice našeho světa, do západního světa imperialismu, na smetiště dějin. Je to „generální sjednocení pravdy“ a „kapitulace před nejednoznačností světa“, píše Fidelius, „místo světa jednoho, leč dvojznačného, máme teď světy dva, zato oba jednoznačné.“

Chceme-li se vyjádřit bez metafor, můžeme říci, že totalitní myšlení má tendenci vše ideologizovat. Dokáže libovolné věci přisoudit hodnotu z opozice dobrý — špatný, levicový — pravicový, socialistický — kapitalistický atd. Všemu může přisoudit znaménko + nebo -. Tato signifikace samozřejmě skýtá značnou libovolnost. V padesátých letech byly příznakem imperialismu krátké vlasy, protože je nosili kanadští hokejisté. O desetiletí později to byly naopak vlasy dlouhé, protože je nosili američtí hippies.

Obětí totalitního myšlení se stal i Václav Klaus. Jeho ideální svět je pravicový. A v jeho ideálním světě nejsou snowboardy. Proto je označuje jako levicové. Odsouvá je tím za hranice svého ideálu, do světa pomýlených levičáků, spolu s komunisty, ekology, odboráři intelektuály a dalšími.

Na závěr jednu podstatnou poznámku. Nechci, aby vznikl dojem, že chci svými texty demonstrovat jakousi vyšinutost Václava Klause. To by byl chybný dojem. Výroky pana prezidenta volím pro jejich transparentnost a exponovanost autora. Pane prezidente, neberte to osobně. Totalitním myšlením je ohrožena celá česká společnost. Výroky Václava Klause nebo Romana Jocha, vajíčková válka, videoklip Přemluv bábu nebo třeba nápis ČSSD=KSČM=KSČ na dveřích záchodku FF UK jsou jen jeho nejmarkantnějšími projevy. Komunistický projekt nastolení beztřídní společnosti neskončil tak, jak skončil, proto, že byl komunistický. Ale proto, že jeho realizátoři ve slepé víře v dokonalý svět podlehli totalitnímu myšlení a jím řídili své činy. Mějme se na pozoru.