Co se stalo v blázinci - září

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Venku je smířlivé zářijové odpoledne. Zrají v něm tiše jablka, zapalují se švestky a letní květiny odevzdaně dokvítají. Letos se všechno opozdilo a v zahrádkách dosud sladce až k zemření voní floxy a zároveň už páchnou velkokvěté afrikány a svítí žluté měsíčky, které jsou léčivé, ale skoro nikdo o tom neví. Rovnodennost už vesluje ve stříbřitých vodách kosmu a plíží se a plíží. Zakrátko už bude rdousit dny jako holoubátka a nadívat je nocemi.

Snop žlutých slunečních paprsků dopadá šikmo na denní ložnice. Sedí tu paní všelijak zakroucené a čekají, až noc vystřídá den. Na rozhraní dne a noci dostávají vždycky hodně jídla, aby vydržely celou dlouhou noc, v níž svítí zelená světla nade dveřmi. Noc, kdy nikdy není tma. Jen když pacient zavře oči, vytane mu tma v celé své majestátnosti, ve své honosné hloubce. Je jako příslib krásné smrti. Pořád ještě nevíme, je-li smrt vstupem do světla, anebo do tmy. A přitom s počasím to vypadá tak mizerně, že se zdá, jako by ho už řídil člověk. Že ho nějací vědci, placení kterousi velmocí ukradli, a teď si s ním hrají, až ho rozbijí a ono nepůjde.

Na denní ložnici je ticho. Sestřička, která má službu, sedí v sesterně a pije kávu. Plete přitom lososově růžový svetr a jak ujímá u krku, tak jí úsilím leze z úst růžový jazyk. Prsty se jí hbitě přesmykují jeden přes druhý.

Paní Pospíšilová, čisťounká, malá stařenka, sedí v koutě u okna a dvě židle po obou stranách její židle jsou prázdné. Vždycky tak sedává sama uprostřed dvou židlí, celé hodiny s rukama na klíně, dlaň položenou v dlani. Sedí a čeká. Bílý drdůlek má svinutý na temeni hlavy a v něm zapíchané hornodle. Erární župan nemá nikdy pokecaný polívkou ani šťávou. Je celá bílá a ušní boltce má na horních okrajích natažené a průsvitné, nemá je zatočené dovnitř jako většina lidí, ale jakoby vyžehlené žehličkou doplocha. Její oči jsou modré se žlutými tečkami a jejich pohled je klidný a vyrovnaný. Čeká dlouho a trpělivě, pak náhle zpozorní, chytne se dlaněmi opěradel, drží je a předkloněná poslouchá. Doufá. Někdy přitom zaslechne šelestění křídel a táhlý, něžný zpěv, ale jindy se splete a jeto jen vítr v korunách starých stromů. A pak konečně se v pokoji rozsvítí a v růžové a bleděmodré záři, která opalizuje do zlatova jako opálová náušnice, přicházejí. Bílé, velké křídlo na okamžik zastíní proud paprsků a anděl projde světelným kuželem jako když světlo reflektoru nahmatá a zkříží jiné světlo a v krátkém záblesku se protnou. Vzápětí padne do ložnice stín dalšího páru křídel. Přilétají. Přistávají lehounce na hladkém, naleštěném linoleu, brzdí bosou nohou a už se bílá, zářící postava blíží a babička honem vstává a odtahuje židle od zdi, aby si její hosté mohli sednout co nejpohodlněji. A už se ruka s dlouhými prsty dotýká stařenčina čela a žehná její hlavě, která pořád ještě slouží, ještě se nepomátla, díky návštěvám, které jí poskytují andělé.

Měkká ruka pohladí stařenku po bílých, tenkých vlasech, druhý anděl ji ovane lehounkou řízou, babička ucítí na tváři rajský vánek a lehounké políbení na čelo. Po přivítání se andělé tiše snesou na sedadla, která pro ně připravila. A ona se usmívá, tiše a blaženě skládá opět dlaň do dlaně, ale ruce se jí trochu chvějí a tak musí přidržet jednu v druhé. Je navštívena.

Paní Hlaváčková a paní Janů ji pozorují nevraživými pohledy, protože ony nikdy nemají žádné návštěvy. Sestřička jim občas vyřizuje, že příbuzní telefonovali a ptali se po jejich zdraví, ale ony jí to nevěří. Dobře vědí, že kdyby si na ně příbuzní vzpomněli, mohli by lehounce nasednout do aut, které mají ve stodolách a přijet. Nepotřebují ani tak příbuzné jako svědky své minulosti. Nikdo jim tady nevěří svatosvatou pravdu, že mívaly manžely, milence a děti, že s nimi žily a staraly se o ně, dokud neupadly do propasti, kterou jim nachystalo šílenství. Když nikdo nepřijde, jak je rok dlouhý, nejsou tu žádné důkazy o tom, že byla jaká minulost, a že snad možná existuje i budoucnost. Nikomu se po nich nestýská, nikdo za nimi nejde. Jenom babička Pospíšilová každý den tiše vypráví hostům, co celý den dělala. Povídá jim, že k snídani byla káva a že mléko bylo trochu připálené, ale nevadilo to. Řekne, co měli k obědu a přes odpolední svačinu se blíží k přítomnosti. A také jim poví, že sestřinka Váňová má už hodný kus lososově růžového svetru. Vypráví den po dni a vždycky v tom stále stejném pořádku nachází něco nového, čím hosty překvapí a sama sebe potěší.

Když se závistivá paní Janů dozvěděla, kdo to babičku navštěvuje, pokusila se jednou anděle vyplašit. Sotva se usadili každý na svou židli a začali hovořit, vyskočila, mávala rukama nad hlavou a křičela huš, huš, jako by se pokoušela vyhnat slepice ze zahrádky. Jenže andělé nic. Paní Janů nemohla vidět pohled toho starého, holohlavého, s nosem zahnutým jako skoba, pohled plný vlídnosti, lásky a porozumění. Neviděla ani účast v očích mladého, kučeravého cheruba, neviděla nic, a tak běhala po denní ložnici a mávala rukama ve vzduchu. Pak odběhla do noční ložnice, stáhla ze své postele prostěradlo a plácala jím, jako když vyháníme z místnosti smrad. Paní Pospíšilová zatím užasle pozorovala, jak prostěradlo prochází jejími anděli a andělé tkaninou. Nakonec paní Janů ze vzteku stočila prostěradlo jako by ho chtěla ždímat a utočila si z něj kyj, kterým tloukla do vzduchu v marné touze zasáhnout některého z andělů. Zasáhla lustr a ten se divoce rozkýval a ona začala mlátit do lustru, až ho rozmlátila. Třesk skla slyšela vrchní sestra a rovněž výbuchy žárovek, když se celý odpoutal a spadl na zem. Zavolala na pomoc čtyři ošetřovatele z protialkoholního a ti paní Janů lapili a vstrčili ji do kazajky. Dalo jim to chvilku běhání, protože paní Janů, ačkoli je už stará, je pořád hubená a mrštná, a tak jim unikala. Napíchali ji, co se do ní vešlo. A andělé se tenkrát zdrželi déle než kdy jindy, protože babička byla rozčilená, nepřejícnost a nenávist paní Janů ji rozrušila. Paní Janů pak za trest přeložili na těžké oddělení, kde musela být tak dlouho, dokud se nepolepšila. Vrátili ji zpátky, ale stejně nebyla hodná. Stěžovala si při každé vizitě panu primáři, že návštěvy paní Pospíšilové nedodržují návštěvní hodiny a také, že lítají do ložnice nečekaně oknem. Paní Hlaváčková napsala dopis na ředitelství, v němž si stěžovala, že andělé jsou mužští a že by jim měl být přístup na ženské oddělení zakázán. Sama chodila za trest bez kalhot, poněvadž se pomočovala.

U doktora Pávka, který měl jako sekundář na starosti lehčí ženské oddělení však ty dvě ercmrchy nepochodily. Zvýšil jim dávky prášků a návštěvy z nebe chodily dál. Avšak závist, která jednou zapustí kořeny je jako kerblík nebo kopřiva. Maličký kousek kořínku někde v půdě vždycky zůstane a z něho vyroste nová rostlina silná a odolná. Závist pak posedla paní Kadlecovou, která sedala v koutě na zemi jako skrčenec, špičatá, věčně odřená kolena měla vysunutá k bradě a přes ně sepjaté hubené žilnaté ruce. Na malé hlavičce měla chundel šedivých vlasů, které se nedaly učesat. Když byla vzhůru, zdálo se jí, že jí z hlavy roste strom a na něm sedají krkavci, a to byly její potracené děti. Většinou byla tichá. Jenom někdy, když se jí podařilo vyplivnout prášky, anebo když ji pevněji chytla její bláznivka, běhala dlouhými kroky po místnosti, pronásledována příšerami, o nichž nedovedla nic vyprávět. Z ničeho nic napadla v jednom záchvatu paní Pospíšilovou a chtěla jí vyškrábat oči. Babička se nebránila, věděla, že andělé jí nedají ublížit. Byli zrovna tady, blízko, cítila duchovní spojení s nimi, a to jí dodávalo síly. Paní Kadlecová se na ni vrhala jako rozvzteklený dravec a paní Pospíšilová se jen jemně usmívala. Po bledém obličeji jí stékala krev v jasně červených kapkách, když vešla sestřička a za pomoci ještě dvou dalších sester, které vážily dohromady jistě dvě stě kilo, se jim podařilo odtrhnout paní Janů a zahnat ji do jejího kouta. Měla roztrhanou košili, a tak ji musely ještě převléknout a píchnout jí injekci, po které, ve svém koutě, schoulená, zkameněla.

- Tak co návštěvy, ptal se doktor Pávek, chodí, chodí? Paní Pospíšilová šťastně zakývala hlavou. Mladý a světlovlasý doktor Pávek se obličejem podobal malému andělovi a paní Pospíšilová ho k nim přiřazovala, protože byl na ni hodný. Byla na něm závislá od té doby, co přišli a rozhodli, že nemůže být doma sama. Vysvětlili jí, že nemůže žít na samotě, že se tam nemůže o sebe postarat, a také se řádně nestará, jak dosvědčili jacísi anonymní sousedi ze vsi. Stát prý zabezpečí každého opuštěného člověka, když jeho samota budí veřejné pohoršení.

Měli pravdu, byla sama. Měla ráda kocoura, pět hus a šest slepic. Rozuměla jejich řeči a také řeči ptáků. V květnu vstávala každý den ještě za tmy a chodila do březového háječka za chalupou a poslouchala ptačí zpěv. Navečer pak mluvila s husami nebo s kočkou. Léta nepotřebovala lidi a oni nepotřebovali ji. A pak si najednou na ni vzpomněli, vystěhovali ji z chalupy a odvezli do psychiatrické léčebny. Neprotestovala, protože věděla, že by se jí stejně nikdo nezastal.

- Dobře se mi daří, pane doktore, odpovídala. A když přijdete vy, je to, jako by vyšlo slunce. Moc ráda vás vidím, pane doktore.
- Ale vy málo jíte, zahrozil doktor. Měla byste, paní Pospíšilová, víc jíst.
- Když já už nic nepotřebuju, pane doktore. Celý den sedím, nepracuju, k ničemu tady nejsem.
- Jíst se musí, napomenul ji doktor Pávek a už od ní odcházel k další pacientce a zase se jí tak laskavě ptal, jak se jí daří a jestli něco nepotřebuje.
- Ještě, že je mám, šeptala mu často paní Pospíšilová, co bych si tady mezi těmahle, a bezmocně ukázala rukou kolem sebe, počala. Když je mám, dodala a usmála se, necítím se tu tak sama.

Hm, hm, pokýval hlavou doktor Pávek a hryzl si chvilku dolní ret a pak si něco zapsal do svého zápisníčku. Zdálo se, že mu ta hodná babička dělá přece jen starosti. V pondělí si ho zavolal primář a sdělil mu, že považuje jeho způsob terapie u pacientky Pospíšilové za naprosto nedostatečný. - S tou Pospíšilovou musíme něco udělat, řekl. Dyť vy jí, člověče, nedáváte vůbec ataraktika, koukal jsem do jejích papírů a ta ženská je celou dobu bez prášků.

- Ona je úplně normální, řekl sekundář.
- A proč tady teda je? otázal se přísně primář, proč si, člověče, myslíte, že tu je, když je úplně normální?
- Protože, řekl doktor Pávek, se tomu Pražákovi líbila její chaloupka. Je hezká, roubená a stojí na kopci. Na svatého Jána je z ní vidět sedm svatojánských ohňů na všech kopcích kolem. Střechu té chalupy stíní veliký ořech a ve dne v noci je v něm slyšet vítr. Jenom v létě na pár dní, se ořech utiší.
- Co mi to tu povídáte? zeptal se primář. Já se vás ptám, proč tu ženskou neléčíte, když je nemocná.
- Ten Pražák měl dlouhé prsty, vyprávěl pan doktor Pávek. Nechtěl čekat, až babička umře, a tak ji dal prohlásit za nesvéprávnou a poslali ji sem. On tu chalupu koupil a peníze jí dal na vkladní knížku.
- Ta ženská má halucinace, řekl primář a kučeravý doktor Pávek pokrčil rameny.
- Kdyby nebláznila, tak by ji dali do domova důchodců. Dali ji sem, protože blázní. A my jsem tu od toho, abysme ji léčili, rozumíte?
- Do domova důchodců by byla musela podepsat souhlas, řekl doktor Pávek. To ona by nikdy neudělala. Sem ji odvezli a nebavili se s ní. Však to znáte, pane primáři.
- Má halucinace, nebo ne?
- Vidí anděly, připustil doktor Pávek.
- No tak. A jsme u toho. Zlikvidujte halucinace a pak budeme vidět co dál.
- Když ona je tak šťastná, řekl doktor Pávek nešťastně.
- Šťastná, nešťastná, řekl primář. My jsme tu od toho, aby byla zdravá.
- To jsme, přisvědčil sekundář. Jenže ona stejně, pane primáři, nemá kam jít. I kdyby se uzdravila, tak se už nemá kam vrátit.
- Půjde do domova důchodců, rozhodl pan primář, a zadupal pod stolem na znamení, že má diskuze dost. Pohled jeho malých, hnědožlutých očí byl už zlověstný.
- Bude tam strašně nešťastná, řekl sekundář a nehotovil se k odchodu. Tam jí to neprojde, pošlou nám ji zpátky. Tady je, pane primáři, s těmi anděli docela šťastná.
- Už jsem řek, napícháte jí plegomazín.

Doktor Pávek zavrtěl jemně hlavou na znamení, že nesouhlasí.

- Tak vy ji nenapícháte? rozčílil se primář. A proč chcete, člověče, dělat medicínu, když nechcete lidi léčit? To potom stavíme svou práci hezky na hlavu. Když bude mít někdo prasklý slepý střevo a bude celkově nešťastný, tak ho necháme umřít, co?

Doktor Pávek se zavrtěl na židli. Byl sám se sebou nespokojený, protože nechtěl svého představeného rozzlobit. Dlouhými andělskými prsty si mnul modré oči a konečky prstů si unaveně zmáčkl spánky a zase pustil. Byl po dvou nočních a necítil se dost svěží.

- Já si myslím, řekl, že přece jde o to, aby byl člověk šťastný. Ona je šťastná tak jak je, tak proč bych s ní měl něco dělat?
- Já se z vás zblázním, vykřikl vyspalý primář. Vy přece nedokážete posoudit, jestli je šťastná nebo ne. Nemocný člověk nemůže být šťastný. My ho musíme uzdravit. Až bude zdravá, pak budeme vědět, jestli je šťastná. Pak teprve můžeme s ní mluvit jako s člověkem.
- Ale ona přece nemá na světě nic, odporoval doktor Pávek. Akorát anděly a ty byste jí chtěl vzít.
- Už to sem nepleťte, vykřikl primář a praštil pěstí do stolu, až nadskočilo těžítko.
Kdybysme takhle uvažovali o všech, tak bysme to mohli rovnou zabalit. Léčíme všechny, tak budeme léčit tuhle taky.

- Ale ona přece nikomu nic nedělá, zaprosil ještě doktor Pávek.
- Že ne? A kolik malérů už jsme měli na oddělení kvůli návštěvám. Ostatní nemaj návštěvy, tak je Pospíšilová nebude mít taky. Jsme doktoři, nebo kašpaři?
- Ona je úplně normální, opakoval znovu doktor Pávek a cítil, že si řeže větev pod zadkem, ale nemohl jinak.
- Vidí anděly, zařval primář, věří, že jsou. Je to normální, nebo ne?
Pohlédl divoce na sekundáře a setkal se s jeho modrýma očima. Uviděl světlé kučery kolem hlavy a zdálo se, že z nich vychází záře.
- Já nevím, řekl Pávek a pokrčil rameny v bílém plášti.
- Cože? vykřikl primář a už běžel od okna ke dveřím. Jeho bílé lakové botky se sotva dotýkaly linolea, v němž se zrcadlila celá jeho postava. Bílý plášť vál ve vzduchu a jako bílý závoj se zrcadlil v linoleu.
- Kde to jsem, volal primář a rozhlížel se po stěnách své pracovny a po stropě.

Člověče, snad nevěříte, že jsou andělé? Primář zůstal stát na jednom místě a vytahoval z kapsy pláště krabičku spart. Podařilo se mu tlustými prsty nahmatat něžné tělíčko cigarety a najednou se na ni naštval a počal krabičku drtit v obou rukou, ždímal ji, a když se mu nepodařilo ji přetrhnout, hodili ji na linoleum a zadupal po ní botama. Doktor Pávek svěsil hlavu a neříkal nic.

- Tak jsou andělé, nebo ne?
- Já nevím, řekl doktor Pávek.
- Jak jste se dostal na školu, člověče? Jak jste mohl proklouznout? A co mám teď dělat já? Věříte v Boha?
- Ano, přiznal se doktor Pávek.
- Panebože, zvolal primář. Dyť vy to nemáte vůbec zapsaný v materiálech. Jak se to mohlo stát?
- Já nevím, řekl doktor Pávek a zvedl hlavu. Z očí mu vycházela podivná záře, vyzařovala z celé jeho hlavy a opalizovala jako opálová náušnice. Opály prý přinášejí slzy.
- Já se z vás zblázním, člověče, naříkal primář. To je moc na moji hlavu.

Doprostřed pracovny dopadal teď ze západního okna proud zářijových slunečních paprsků. Bylo slyšet, jak venku šustí stromy, jak jimi proletuje raně podzimní vítr a vytváří zvuk křídel. Primář se zhroutil do křesla vedle svého primářského stolu.

- Jak já to obhájím, zalamentoval. Co řeknu na okrese? Co na kraji? Vy si to tady hodíte jako hovno na stůl a hotovo. Dělej si s tím, co chceš.

Tvář doktora Pávka polil ruměnec. Zblízka bylo vidět, jak mu na bradě vyráží světlé strnisko. Měl nepřetržitou službu od pátku večer a teď bylo už pondělní ráno.

Primář našel ve stole cigarety a konečně se mu podařilo jednu si zapálit. To ho trochu uklidnilo.

- Člověče, řekl, vy tu bábu napícháte. Vy ji budete léčit. Já vám to nařizuju.
Doktor Pávek zavrtěl zase jemně ale důrazně hlavou.
- Buďto ji napícháte, nebo půjdete.
- No dobře, přisvědčil sekundář, tak půjdu. Řekl to tak klidně, že se tomu sám podivil.

Připadalo mu, že jsou v něm dvě bytosti. Jedna z nich hovoří s primářem, setrvává ještě v léčebně a druhá už je ve velikém jasně modrém prostoru. S tou už nemohlo nic pohnout. A zakrátko překročí snad i ta druhá bytost tenkou stružku, která se vine mezi oběma a vyváže se i ona z pout. Potom jim bude dopřáno milosti slynout v jedno.

- Tak napícháte ji? Ptal se znovu primář. Dal si tu práci, že ovládl hlas a už ani neřval.
- Ne, řekl sekundář. Svlékl si bílý plášť a pomalu ho položil na opěradlo židle. Vyndal ještě z kapsy svůj kapesník, pomalu se vysmrkal, stočil kapesník, vsunul ho do kapsy u kalhot. Byl připraven k odchodu.

V denní ložnici sedí babička Pospíšilová mezi dvěma prázdnými židlemi. Čeká a čeká. Náhle se jí ve staré tváři rozlije šťastný, dětský úsměv. A už velké bílé křídlo na okamžik zastíní proud opalizujících paprsků a anděl projde světelným kuželem, jako když světlo reflektoru nahmatá a zkříží jiné světlo a v krátkém záblesku se protnou.

Primář pochodoval po místnosti, ruce složené za zády. Jeho postava hopkala v odrazu na naleštěném linoleu a skutečný, tuhý krok s tím divně kontrastoval.

- Tak vy byste mě tu nechal ve štychu, co? Klidně byste si šel. A víte, že je to podlost? Já vás sem vzal, když jste hledal místo. Nebylo to lehký, to mi můžete věřit. A vy mě tu teď necháte. A to si myslíte, že budu brát všechny služby za vás? Kde já teď koho seženu, kdo by sem taky chodil? Co si myslíte, co si vůbec o sobě myslíte?

Doktor Pávek si asi nemyslel nic. Stál u vysokých, bílých dveří a měl ruce spuštěné podél těla. Stačilo zvednout ruku, zatížit dlaní kliku, otevřít dveře a jít. Cítil, že ho zaplavuje veliká, tichá radost, a to jediné bylo nejdůležitější z toho, co vnímal. Že něco se v něm navždy spojuje. Stačilo jen otevřít dveře a jít. Mohl to udělat kdykoliv, nepospíchal. Byl volný jako pták, který neseje a přece sklízí.

- Kam chcete jít? vykřikl primář.
- Já nevím, hlesl doktor.
- Musíte přece vědět, kam jdete. Musíte být zaměstnán. Musíte se živit. Copak tomu nerozumíte? Tady máte krásné místo a vy chcete odejít. V životě jsem neviděl takového blázna.

Primář se zastavil. Jeho zrcadlová postava v linoleu zakolísala, jako by se chtěla pohnout směrem k podřízenému.

- Mějte rozum, řekl smířlivě. Napíchejte babku a můžete tu být dál.

Doktor Pávek vypadal jako čerstvě zapálený paškál o vzkříšení, když všude kolem je ještě temno. Primář postoupil několik kroků k němu a zamával mu před obličejem rukama, jako by se pokoušel odehnat nějaké mlno. Nepomohlo to. Doktor Pávek zůstal jak byl a mlno se mlnilo dál.

Primář pohlédl na svůj psací stůl, na němž stál černý, němý telefon. Něco si s ním potichu vyřizoval.

- Už o tom nebudeme mluvit, rozhodl. Budeme dělat jako když nic, rozumíte? Já vám to nikam nenapíšu. Já o tom přece nemusím vědět.

Pohlédl na doktora Pávka a pokusil se s ním spojit pohledem. Zamrkal na něho prohnanýma žlutohnědýma očima, ale doktor nic, jen se tak nepřítomně usmíval. Primáře napadlo, že asi fetuje. Moc ho to nepřekvapilo, dělali to skoro všichni. On nefetoval, protože pil, a to nejde dohromady. Znovu vrhl pohled k černému telefonu.

Bylo ticho. Snop slunečních paprsků se pomalinku sunul od podlahy ke zdi. Slunce zakrátko začne zapadat. Doktor Pávek pořád stál u dveří a měl kliku v ruce. Cítil, jak neznámá velká síla napřimuje celé jeho tělo, jak se v něm uvnitř rozlévá příjemná, opalizující záře.

- Tak zůstanete? zeptal se primář. Koukejte, já tu nikoho nemám. Ještě by mi sem nikoho strčili. Někoho, kdo je třeba v partaji a bude se cpát na moje místo.

Doktor Pávek přikývl a primář se rozesmál. Mohutnou tlapou plácl sekundáře po zádech, ale ten to nepocítil.

- Tak a teď se jděte vyspat, řekl primář. Já mám nějakou práci a vy se musíte vyspat.

Sestra plete v sesterně lososově růžový svetr. Pacientky jsou hodné, neperou se ani nehádají. A oni přilétají. Přistávají lehounce na naleštěném linoleu, brzdí bosou nohou a už se bílá, zářící postava blíží a babička honem vstává a odtahuje židli od zdi, aby její hosté měli místo na křídla a mohli si pohodlně sednout. A už se ruka s dlouhými prsty dotýká stařenčina čela a žehná její hlavě, která pořád ještě slouží, ještě se nepomátla díky návštěvám, které jí poskytují andělé.

Doktor Pávek vyšel z pracovny pana primáře, prošel dlouhou chodbou, do níž slunce vrhá kužele paprsků. Střídá se tu v pravidelném sledu světlo a stín. Jeho bílá postava procházela světelnými kužely a stíny. Na konci chodby otevřel dveře a vyšel do zahrady. Pod stromy, ve stínu, byla stále ještě rosa, i když slunce už skoro zapadalo. Ranně podzimní vítr proletoval stromy a jejich listy šustily jako peroutky velikých křídel, která šuměla vzduchem a letěla kamsi do neznáma. Zahradou se šířila matná, modrá a růžová opalizující záře.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 78, září/říjen 1981.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.