Problémy našeho zdravotnictví znepokojují mnohé, zvlášť starší občany. Nechci teď řešit problémy zdravotnictví — jen se zamyslet nad tím, jak veřejnost, tj. občané, politici i novináři a jejich čtenáři či posluchači, vidí výpovědi lékařů?

Jako vzpouru doktorů, protest. Je to dost nepřesné. Už týdny se mluví o možných důsledcích exodu lékařů a kritizuje se, že lékaři už za stávajících podmínek dělat nechtějí — a tak odcházejí, a ohrožují tím dostupnost lékařské péče. Jako by za potíže, místy i kolaps nemocnic měli, dojde-li k němu, odpovídat ti, kteří už v resortu zdravotnictví zaměstnáni nebudou. Toto obratné přetáčení pozornosti na lékaře politici a jim z duše mluvící žurnalisté vítají — a veřejnost ne vždy rozlišuje lékařský étos, mravní zodpovědnost za léčení, od zodpovědnosti za stav resortu! Za resort zodpovídá ministerstvo, za dnešní zdravotnictví po dlouhodobé nečinnosti už celá vláda.

Jak tedy vnímá veřejnost hromadné výpovědi nemocničních lékařů? Velmi nepřesně jako vzpouru doktorů. Výpovědi přece podávají výhradně lékaři z nemocnic. Jen ti z nemocnic — a dokonce ne ze všech!

Neodcházejí ani lékárníci, ani obchodníci se zdravotnickým materiálem, ani zubaři, ani praktičtí nebo odborní lékaři. Jen ti z nemocnic, ti, co si už dlouho stěžují, velmi dlouho naříkají, kritizují — ale nic nezmohli! Tak podali výpověď.

Předesílám, že ve zdravotnictví nepracuji ani nepodnikám, ale mám zájem, ano: i strach o úroveň zdravotní péče u nás, protože jsem na ni odkázán. Čím méně mohu pracovat, tím naléhavěji vnímám práci lékařů jako veřejnou službu, pro mne životně důležitou. Financuje se pojištěním ze zákona — a já je tak platím, asi dvacet let před Listopadem 89 a dvacet let po něm. Přesně dle zákona — a tak mě trápí, jak nepřesně i hloupě — a ideologicky se o zdravotnictví mluví: „dostali vzdělání“, přísahali s Hippokratem — a teď nás opouštějí; je to nátlak a vydírání, ať počkají na zlepšení.

Vůbec si nepřipomínáme, že lékaři odcházejí kvůli atestacím, poměrům a praktikám v resortu. Neodcházejí jen kvůli platům! O dlouhodobé nečinnosti i přezíravém postoji politiků, což jsou pravé příčiny neblahých poměrů ve zdravotnictví, o tom se nemluví, o zodpovědnosti ministerstva, dnes už vlády, se nemluví.

Privatizace neprobíhala vyváženě: někde jako o překot, jinde ne. Někde se dění ve zdravotnictví stalo zbožím, jinde zůstávalo „trpěno“ jako věc veřejné služby. Jasně říct a přiznat, jak to je a jak to má být, si nikdo netroufal. A tak se to zbožní podnikání rozbujelo, tu latentně, tu způsobem, který svou nestydatostí bije do očí.

Za nečinného přihlížení vlády i zákonodárců rozbujelo kšeftování: léky jsou často u nás dražší než v bohatých zemích západní Evropy; výdaje za ně rostou rychleji než celkové výdaje za zdravotní péči — a stát to trpí a nestará se: Státní ústav pro kontrolu léčiv ještě neudělal, co měl mít hotovo už v roce 2008! Prezident lékařské komory Milan Kubek hřímá: „Investice do nemocnic jsou chaos nebo projev organizovaného zločinu a korupce.“ Co se ušetří na lékařích, zbývá na korupci. — Děsné obvinění — ale žádná odezva! Asi ví, co říká — a politici vědí, proč mlčí. A tak se zoufalí lékaři prý obrátí na Transparency International.

Zdravotnictví je věc veřejné služby — politická záležitost, věc politiky. Náš stát platí miliardy za prohrané arbitráže — uhradí je ze dne na den — ale na nemocnice peníze nedá, i když je v systému má. Dokonce o úpravě platů nejedná. Ve veřejném prostoru však zaznívá jen jednostranný postřeh, že doktoři chtějí víc peněz.

Zdravotní péče není zboží! Léčit je poslání, není to práce jako každá jiná — ale i lékař je občan a jako každý občan má svá práva, ba povinnosti se o sebe postarat: Může pracovat, kde chce — a dát výpověď, kdy chce. To není ani proti zákonu, ani proti Hippokratově přísaze. Pečlivě jsem si ji prostudoval: o vztahu k zaměstnavateli, pracovní smlouvě a výpovědích nic neříká!

Prý tady „dostali vzdělání“ a teď chtějí pryč. Možnost vzdělání zajišťuje každý rozumný stát, ale vzdělání — zvláště medicínské — si musí každý vydřít sám! Nedá se koupit. Také vzdělání není zboží.

Z Hradu i z vlády zaznělo, že je to nátlak a vydírání. Zvláštní: exodus miliardářů s privatizovanými miliardami se nekritizuje, že odcházejí pracovat zedníci, kuchaři, to nevadí. Lékaři vadí!

Ještě že neodcházejí politici a zůstávají tu i s nestydatými prebendami, imunitou a uzákoněnou ne-zodpovědností. I kdyby loď šla ke dnu, jim stačí, že zůstávají na horní palubě.

Čím exodus lékařů hrozí především? Tím, že se občan bude ptát po tom, kdo nese politickou zodpovědnost nejen za stav resortu, ale za úroveň a věcnost veřejné rozpravy o věcech politických. Že se občanská nespokojenost obrátí nikoli proti lékařům, resp. jen těm lékařům, kteří nechtějí startovat s diplomem doktora medicíny v kapse do tohoto společenského a politického marasmu — ale obrátí se proti arogantní, korupci trpící politice partají, jejichž skandály jako by si koledovaly o eutanázii.