Nový ministr životního prostředí Tomáš Chalupa zdůrazňuje, že svůj úřad chce vést bez dogmat a ideologií, hodlá ho přímo „odideologizovat“. Starost o životní prostředí, jeho ochrana má ale exaktní rámec, už svou podstatou je neideologická: Vyplývá ze souhrnu poznatků o životě na Zemi. Míru ochrany určuje s přihlédnutím k odbornému hledisku náš cit pro přírodu, smysl pro její vzrůstající hodnotu v civilizačním rozvoji, hledisko estetické, respekt k tradičnímu souznění s přirozeným prostředím a přírodními projevy; je to také obdiv k její divotvornosti, uznání její dominance atd. Sama ochrana přírody a životního prostředí je výrazem uznání hodnot, které se tak stávají nejen součástí našeho chráněného přírodního bohatství, ale jsou také projevem kultury našeho žití, tedy vzděláním. Na hledání společenské shody o tom, co, kdy a jak chránit, není nic dogmatického ani ideologického.

Naopak ideologické je považovat tento přirozený „vzdělávací, kultivační proces“ za ideologii. Takže nevím, jak to Tomáš Chalupa míní, třebas vskutku nějak vymýtí politický nešvar pragmatických ekonomistů považovat ochranáře za fundamentalisty, či dokonce za ekoteroristy. Kdyby se Tomáši Chalupovi alespoň podařilo nastolit spravedlivější politický pohled na ty, kdož ochranu přírody a životního prostředí pokládají za součást naší existence, už dost by udělal. Člověk by skoro řekl, že po porážce „zelených“ jakožto politické síly potřebují jakousi ochranu už sami dnes politiky hojně ideologizovaní ekologové, kterým ve skutečnosti nejde o politiku, ale o přírodu.

Na míře ideologického zatracování lidí, kteří se ochraně přírody a životního prostředí nějak věnují, zračí se důležitost jejich snah. Bez nich by se meze postupné exploatace přírodního bohatství ve jménu různých ekonomických ukazatelů mohly zastavit až někde na úpatí Alp. Natura 2000, mezinárodní úmluva o ochraně nejcennějších přírodních partií, vznikla jako výsledek kultivace našeho přístupu k přírodě z pohnutek jak přírodovědců, tak „odideologizovaných“ politiků. Ochrana přírody a životního prostředí je krásná idea také proto, že s ní může začít každý, kdo chce, a to podle svých schopností a možností — už v obecním lesíku. Co je na ní ideologického?

Podstatnější postřeh na toto téma má Jan Rovenský z české pobočky Greenpeace, který ve slovech premiéra Nečase, jenž také hovoří o „neideologickém a nedogmatickém“ vedení ministerstva životního prostředí, rozpoznává „orwellovský newspeak, kde výrazy znamenají svůj opak“. Obávám se, že jde o obecnější společenský (či politický?) jev, projev, který je jenom další vývojovou fází stavu, kdy slova „pouze“ ztrácela svůj význam. Jde o stav psychické nutkavosti jednat v rozporu se slovy, hovořit v rozporu z činy. Neodvratná kolize idejí a činů, jako když jedete na kole po široké prázdné silnici, po níž běží pouze pes. Není žádný důvod se s ním srazit, ba je jenom nepatrná pravděpodobnost, že byste se s ním srazili, a ono se tak přesto neodvratně stane, jako by vám řídítka zdřevěněla, spíše jako by vám je někdo vyrval a zamířil na psa. Podobnou kolizí idejí a činů bylo už samo jmenování onoho Drobila ministrem životního prostředí nebo návrh, aby po něm následoval Martin Říman… Ideologizace ochrany přírody a životního prostředí je onou neodvratnou srážkou se psem, kolizí idejí a činů, k níž jinak přeci není žádný důvod. Co kdo proti tomu psovi má? Proč má pes skučet bolestí?

Mám ještě jiný příklad, mírnější, z prostředí Českého rozhlasu. Ten již nějaký čas na různých programových poradách či seminářích zdůrazňuje význam a úlohu rozhlasového dokumentu jako náročného a žádaného žánru. Vytyčuje centrum rozhlasového dokumentu, svolává potenciální dokumentaristy, dramaturgy, kteří navrhují témata, pořádá workshopy. Hledají se další vysílací časy. Zdárně se rozvíjející tvůrčí a organizační aktivity mají podporu nejvyšších manažerů, kteří o nich hovoří jako o hotové věci. A náhle srážka se psem — v novém programu vysílacích časů pro rozhlasový dokument nejen nepřibude, ale ještě ubude.

Dalším příkladem může být zmírnění hlukové normy poté, kdy železniční koridory jsme podle přísnější normy vybavili a zohavili krajinu protihlukovými bariérami a utratili za ně miliony korun…

Pokud člověk tyhle jevy pouze suše označí za obrnu či hysterii moci, zdárně obelže svou obavu, že ve skutečnosti může jít o chorobu mnohem vážnější…