Dezorientace devatenáctá

Výpisky ze sobotních (15. ledna 2011) Lidových novin, zejména z jejich přílohy Orientace, a glosy k nim. Dnes o chudých dětech, mužích října, zlevněném zboží, exodu lékařů, genetickém inženýrství, lvech na Moravě, Jevonsově paradoxu, ne-přečtené knize a o našich furiantech.

Tak dobrou zprávu stojí zato převzít i z hlavního článku, „otvíráku“ sobotních LN: „Stát už nebude brát děti chudým.“ Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž přijalo rozsudek Nejvyššího soudu, že chudoba rodiny a špatné bydlení nemohou být jediným důvodem pro odebrání dítěte a nařízení ústavní výchovy. Podle údajů z loňského května žije asi dvacet jedna tisíc českých dětí v ústavech a z nich nejméně čtyřicet procent bylo odebráno kvůli špatné ekonomické situaci rodiny.


S Jiřím Dienstbierem odešel první z mužů 17. listopadu, tvrdí ve svém komentáři Zbyněk Petráček a vysvětluje, že Jiří Dienstbier byl spolu s Václavem Havlem symbolem nového Československa po převratu v roce 1989. Už dříve umírali politici nějak spjatí s novým státem – namátkou Vavroušek, Lux, Benda, Langoš, Dejmal, Tigrid, Motejl. Ale Dienstbier je první z těch, které si spojujeme přímo se sametovou revolucí, se vznikem hesla „pravda a láska“.

Až potud je to vcelku korektní až sympatický („Je podivné, že 21 let po revoluci se ,pravdoláskař´ užívá jako nadávka“) text, ale když se autor obrací k historické analogii, evidentně tápe. I první republika měla podle něj „své politiky spjaté s revolucí (též sametovou, nepadla ani facka), svou partu kolem mužů 28. října 1918. Zajímavé je, že většina z nich zemřela už během dvaceti let oné republiky – Štefánik (1919), Rašín (1923), Švehla (1933), Kramář i Masaryk (1937).“

Těžko říci, zda měl na mysli opravdu „partu kolem mužů 28. října“ anebo spíše „partu mužů kolem 28. října.“ V obou případech se jedná o jistou nepřesnost a my se cítíme povinováni poskytnout P.T. čtenářstvu o něco spolehlivější orientaci. „Muži 28. října“ je totiž zaužívaný a hlavně jinak definovaný pojem. Označuje skupinu pěti československých politiků – Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár – kteří 28. října 1918 v Praze jménem Národního výboru vyhlásili samostatný čs. stát a vydali tzv. první zákon o jeho zřízení.

Petr Kamberský se drží svého kopyta, totiž tématu důchodové reformy. V komentáři „Dobrá rada pro véčka“ ale používá zajímavý trik: komodity zdaněné nižší sazbou daně z přidané hodnoty označuje jako „zlevněné zboží a služby“. Pravda, pojmosloví příslušného zákona mu k tomu dává jakousi oporu, když vyšší sazbu označuje jako základní a tu druhou jako sníženou, ale nešť. I kdyby to nebyl trik, je to matoucí nezvyk.

Ekonomická příloha LN má za hlavní téma chystaný odchod tisíců českých lékařů a s potěšením uznejme, že materiál je vcelku vyvážený. Možná i proto, že se z nemalé části věnuje pozornost promyšlené doktorské kampani. Za cenu několika miliónů korun ji připravila a provádí komunikační společnost Ewing Public Relations. Co dříve – a v jiných profesích – svedla solidarita, to je dnes zásluhou „píáristů“. „Kdyby lékaři vyjednávali sami za sebe, bez agentury v zádech, dokázali bychom se s nimi rychleji domluvit,“ uznává Jan Růžička, ředitel kabinetu ministra zdravotnictví.

Lidovky ovšem vybraly vyjádření několika osobností resp. celebrit k danému tématu a mezi nimi převažuje kritika. Jednoznačné pochopení pro lékaře a jejich kampaň má jen zpěvák Jaroslav Hutka. V informačním rámečku je věta, která vyžaduje uvedení na pravou míru: „Obrovské náklady na udržení sítě nemocnic v malých městech a kvůli malému počtu výkonů i často nezkušený personál zbytečně zatěžují systém i ohrožují pacienty.“ Přinejmenším ta zátěž systému je lež jako věž, chci říci vážný omyl. Podle statistik je provoz menších nemocnic mnohem levnější, v některých položkách až několikanásobně, než provoz velkých fakultních nemocnic. Pravidelní čtenáři Deníku Referendum to už ostatně vědí.

Hlavní článek Orientace věnovali Jaroslav Petr a Josef Greš geneticky modifikovaným (manipulovaným, chcete-li) organismům (GMO) a evropskému odporu proti nim. Ten autoři více či méně zastřeně považují za tmářství a zpátečnictví. Analogie s omezování zámořských plaveb v 15. století v Číně nebo s pověstným rozbíjením strojů v době nástupu průmyslové revoluce přitom mají nepochybné slabiny. Došlo i na otřepané srovnání s riziky automobilismu. Jistě, ta jsou o několik řádů větší, ale což to není spíše argument proti autům nežli pro „zeleninu z Frankensteinovy zahrádky“?

Ve zvláštním článku popisuje Jaroslav Petr zmatky a paradoxy v evropské právní úpravě GMO a při její praktické aplikaci. Ne že by neměl pravdu, ale většina popisovaných jevů je obecný problém při formulaci a hledání práva, nic zvláštního pro „případ“ GMO. Je spravedlivé, ptá se Petr, aby na pěstitele geneticky modifikované kukuřice odolné vůči housenkám zavíječe kukuřičného byly kladeny mnohem tvrdší požadavky, než na sadaře ničícího housenky virem? I autor Dezorientace o tom do jisté míry pochybuje. Což abychom raději zpřísnili ty podmínky pro používání postřiků na bázi hmyzích virů? Už jenom proto, že reálně hrozí nezamýšlené „vyšlechtění“ odolných obalečů jablečných.

Autoři bohužel nehledají příčinu evropsky specifického odmítavého postoje ke GMO. Jistě je v tom i snaha ochránit zdejší agrární trh, ale ta sama by nestačila. A zkušenost s nemocí šílených krav, v článku také zmíněná, je mnohem pozdější. Připomeňme, že první směrnice Evropských společenství, upravující nakládání s GMO, byly schváleny v roce 1990. „Dnešní zemědělství mění svět stejně, jako to dělaly generace našich předků,“ píše se v článku. No právě! Stav přírody a vůbec životního prostředí člověka, do kterého je přivedly generace našich předků, hlavně ta poslední, je vskutku varující. Pro další pokračování tohoto procesu potřebuje všechny trendy a rizika důkladně promyslet. Němečtí zelení to někdy používají přímo jako politické heslo: Umdenken!

K případnému promýšlení a přemýšlení o GMO lze doporučit také disertační práci Terezy Stöckelové „Biotechnologie: legitimita, materialita a možnosti odporu“, kterou vydal Sociologický ústav AV ČR.

Hic est Moravia, všímá si překladatel Jan Mattuš, a vysvětluje: Nacházím-li se východně od Vysočiny a lidé chtějí říci cosi odkazujícího k opačné polovině státu, slýchám věty typu „jedu služebně do Prahy“ nebo „kolegyně pochází z Chomutova“ nebo „kamarádka se odstěhovala do Klatov“ nebo „ten čahoun je Kladeňák“. Kdežto od Vysočiny na západ, zejména v Praze a dále, se v analogických situacích užívají formulace typu „pan ředitel jel pracovně na Moravu“, „autor knihy pochází z Moravy“, „dcera chodí s Moravákem“ nebo „kdy se vracíš na Moravu?“ jak se mě zeptá v Praze téměř každý, byť by stokrát věděl, kam přesně jedu. Například Olomouc se tedy v Čechách řekne Morava, také Brno se řekne Morava, Zlín se řekne Morava stejně jako Trboušany se řeknou Morava. Ba i Ostrava, u níž by člověk přece čekal specifičtější náhled, se zpravidla nazývá Morava (včetně své slezské části).

Netvrdím, že jde o záměrný despekt, spíš bezděčný zvyk, který může být provozován i s přídechem (domnělé) laskavosti. Ale nedivím se ani, vidí-li v něm někdo obdobu zevšeobecňujícího rčení hic sunt leones, vzdáleně připomínajícího ignoraci. Každopádně ten vyjadřovací úzus naznačuje vnímání východnější poloviny republiky jako jednolitého celku. Paradoxem budiž, že sestávajícího z dialekticky, etnograficky a kulturně navzájem rozdílnějších regionů než homogennější Čechy.

Petr Kamberský v rozcestníku upozorňuje, že provokujicí „skeptický ekolog“ Bjørn Lomborg v internetovém časopise Slate – čili česky Břidlice – píše o Jevonsově paradoxu, ale tento pojem přímo nepoužívá, totiž Kamberský. Tak tedy Jevonsův paradox je, když „podle amerických údajů spotřeba energie u myček nádobí poklesla od roku 1990 o 45 procent a u chladniček dokonce o 51 procent (!). A celková spotřeba domácností? Neklesá.“

Řečeno jazykem ekonomů, zvýšená účinnost zdroje snižuje náklady jeho využití proti jiným zdrojům, což zvyšuje poptávku po něm a ruší jakýkoli vliv úspor na snížení jeho spotřeby. Jenomže Lomborg vlastně zase bojuje s fantomem. Nebo snad někdo vážně tvrdí, že „stačí snižovat osobní spotřebu energie, aby poklesly emise CO2, a tedy i neblahé důsledky změny klimatu.“ Jen tu osobní? S chutí dejme Lomborgovi zapravdu: „Ten boj nemůžeme vzdát, ale měli bychom hledat a od politiků požadovat nová, chytrá a účinná řešení.“ Nedosti na tom, Lomborg má i dobrý – Petra Kamberského dokonce fascinující – postřeh pro ministra Bártu: „Když postavíme nové dálnice, zácpy většinou nezmizí. Jen lidé, kteří dřív raději jezdili jinak, teď sednou do auta...“

Orientace z minulého týdne je mimořádně podnětná. Proto už jen upozorňuji na báječně provokativní studovnu filosofa Tomáše Hříbka o feminismu, evoluční psychologii a biologii. Hned na stránce naproti (anebo zde na webu) je zase neméně provokativní esej Stanislava Komárka o probíhající pokojné sebevraždě či spíše vyvanutí euroamerické civilizace. Eva Vlčková přináší podrobnosti o nedávno publikovaném objevu českých vědců, že lišky lépe, účinněji loví, když na svou kořist skáčou směrem k severu. Atraktivním tématem diskuse v Salonu je (ne-)povinné očkování dětí. Místopředsedkyně České vakcinologické společnosti podle svých slov neví o žádných obchodních zájmech farmaceutických firem na očkování. To je více než smutné, že o nich neví, poznamenává autor Dezorientace, ač je v daném oboru jen částečně poučeným laikem.

Jiří Peňás recenzuje knihu Pierra Bayarda „Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli“. Přiznává, že Bayardovu knihu skutečně přečetl, občas si podtrhával a sem tam si i cosi zapamatoval. Však to není žádná příručka k nečtení knih, ale „analytická studie toho, co knihy pro nás znamenají či mohou znamenat a jak z toho pro nás co nejvíce získat. Ovšem nikoli ve smyslu nějaké společenské prestiže či vnějšího zisku, nýbrž jako zdroj intimního obohacení sebe sama.“ Přitom obsahuje „duchaplně demagogickou argumentaci“.

Skvělé doporučení, není-liž pravda? Shodou okolností je na poslední straně Orientace půlstránková (!) pozvánka Jany Machalické na novou inscenaci Našich furiantů v pražském Divadle v Dlouhé. Premiéra se konala až v sobotu večer…

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.