Po první televizní diskuzi roku 2010 mezi předsedou sociální demokracie Jiřím Paroubkem a předsedou občanských demokratů Mirkem Topolánkem si mnoho občanů nejspíš bude přát, aby šlo nějak zařídit pokračování úřednické vlády Jana Fischera i po květnových volbách. Diskuse totiž znovu vyjevila, že politický provoz v České republice je ovládán dvěma muži, kteří jsou vlastně spojitou nádobou, v níž původně oranžová barva na jedné straně a původně modrá barva na straně druhé splynuly do podoby modro-oranžové žluči.

Ať už tohoto nápoje ochutnáte z kterékoliv strany pomyslné nádoby, jeho barva bude nepodstatná, důležitá je právě ona žlučovitost. Oba předsedové vlastně dnes nemohou existovat jeden bez druhého, jsou jako siamská dvojčata. Paroubek potřebuje Topolánka, Topolánek Paroubka. Co by asi občanům více než hodinu vykládali, kdyby nemohli většinu času strávit vzájemnými útoky?

Je samozřejmě možné argumentovat, že konflikt je podstatou demokracie. Jenže když střet idejí, tedy v našem případě kýžený konstruktivní souboj mezi modrou a oranžovou, zdegeneruje do vzájemného klinče dvou zápasníků, jenž je tak pevný, že se z něj stane symbióza, mutuje nám opakovaně střet Topolánek versus Paroubek před našima očima do podoby patologicky vypadající politické améby, kterou můžeme nazvat buď Paroublánek, nebo Toporoubek.

Těžko říct, proč si Paroublánek či Toporoubek myslí, že získají ještě nějaké nové voliče, předvedou-li nám znovu, pokolikáté už, rétorickou figuru, v níž například za neutěšený stav financí nebo zpackané evropské předsednictví země viní oranžoví modré, modří oranžové. Stejně tak je tomu s korupcí, klientelismem, předraženými státními zakázkami.

Obě naše největší strany k těmto problémům přispěly svým dílem. Nesou společnou, a protože jsou největší, tedy největší odpovědnost za to, že je česká politika v rozvalu a spolu s ní se blíží ke stavu rozvalu i státní finance, naše pověst v zahraničí a důvěra občanů v demokracii.

Ani pokleslá politická kultura není jen dílem jedné z nich, ale společným dílem celé politické scény, za největšího přispění právě dvou největších stran. Kdybychom tuto politickou (ne)kulturu chtěli nějak pojmenovat, pojmenování Paroublánek nebo Toporoubek by vystihla to nejpodstatnější, i když by se jistě našli i další kandidáti.

Patří jistě k podstatě demokracie, že modří mají modrý program a oranžoví mají oranžový program a snaží se je ve volbách prodat. Vyspělé demokracie ale na rozdíl od té naší také vědí, že na nejdůležitějších věcech, mají-li se pohnout dopředu, se musí obě strany politického spektra domluvit po volbách přes politický střed. Není k tomu přitom třeba vytvářet velké koalice nebo opoziční smlouvy, stačí zdravý rozum.

Všichni víme, dokonce i Toporoubek či Paroublánek, že je nutné zreformovat státní finance a penzijní systém. Že je nutné přijmout protikorupční opatření, rozbít klientské sítě. Všichni také víme, že výsledné řešení nemůže být ani jen socialistické, ani jen pravicové, má-li mít nějaký účinek.

Jenže v českém kontextu se jakákoliv diskuse o vážných problémech, jejímž cílem by měla být věcná řešení, sveze do paroublánkování nebo toporoubkování. Tedy do podoby výše zmíněné žluči, v níž jakýkoliv rozumný argument zaniká v osobních útocích, zvýšených obočích, šklebech a  úsměšcích, popřípadě trapně účelových rekapitulacích nedávné minulosti, v níž za všechno špatné ve státě může zcela zaručeně právě ta druhá politická strana.

Fischerova vláda je osvěžující právě proto, že tuto hru nehraje. Pojmenovává problémy, nabízí věcná řešení. Když premiér Fischer nebo ministr financí Eduard Janota řeknou, že největším problémem státních financí je problém strukturální, tedy výše mandatorních výdajů, neutopí toto jasné poselství ve vzájemném paroublánkovo- toporoubkovském překřikování o tom, kdo to zavinil.

Máme problém, řešme ho, říkají. První debata roku 2010 mezi šéfy stran, které si nárokují právo stát v čele příští vlády, bohužel naznačuje, že se opět nic nevyřeší. Zato Paroublánka, pardon, Toporoubka, si užijeme dosytosti.