Krajinou brousí podivní faktoři

Jsou-li po odchodu lékařů jistotou velké nemocnice, rušení dopadne na ty malé. Pro lidi na venkově nastávají těžké časy. Se vzdalováním lékařské péče přichází jako bonus i rušení lokálních dopravních spojů.

Ministr zdravotnictví Leoš Heger naznačil, že po předpokládaném odchodu více než tří tisíc lékařů jsou pro pacienty jistotou velké nemocnice. Také prý řekl, že pokud se nám po prvním březnu něco stane, ve fakultních nemocnicích se o nás postarají. Nu dobrá.

Z toho ovšem plyne, že hromadné odchody lékařů se vskutku nejvíce týkají venkovských a okresních nemocnic, kde platy byly nejnižší a pracovní podmínky zpravidla horší než v nemocnicích velkých. Není pochyb o tom, že „velká“ medicína patří do velkých nemocnic, protože souvisí s vědou, výzkumem, pedagogikou, tedy medicínským i technickým rozvojem a učením. Jejich autorita je nezpochybnitelná: Pokud tam se závažným či komplikovaným onemocněním nezamíříme sami, lékař „malé“ medicíny nás tam pošle sám. Tyto dva typy zdravotnických zařízení si povětšinou ani nekonkurují, ale doplňují se.

Někteří politici (kde je jim konec?) tento způsob obhajovali jako tzv. princip subsidiarity: vše, co umějí vykonat a co jsou schopni rozhodnout lidé v poměrech místních, ať již jde o služby, nebo veřejnou správu, ať se tam také koná. Protože s odpovědností sílí i životaschopnost a pospolitost. „Obyčejný“ lékař ve venkovském prostředí neobyčejně posiluje nejen místní intelektuální vrstvu, ale díky své profesi se výrazně podílí na sociálních vazbách, bez nichž se na venkově žije těžko.

A potom – když při práci na stavbě stoupnete na hřebík (to se mi na stavbě při různých rekonstrukcích stalo alespoň třikrát a myslím, že žádný tesař tomu neušel), pak to zpravidla strašně bolí, a je to opravdu třeskutý rozdíl, jestli máte nemocnici poblíž, nebo jestli sykajíce bolestí na každém kroku jedete vlakem do Prahy, pak metrem, pak tramvají atd. Na takové štrapáci člověka musí napadnout, nestává-li se pozvolna život na venkově vlastně vyhnanstvím.

„Malá“ medicína není nic nemohoucího, to není chudá nebo blbá sestra medicíny „velké“, takže zrušíme-li ji, zchytráme a zbohatneme, nikoliv, to je ve venkovském prostředí vážená, schopná a často i obětavá dáma. Stále žijí pamětníci, kteří v šedesátých letech chodili stavět venkovské nemocnice v rámci akce „Z“ – tedy zdarma, a každého lékaře si považovali.

Tak ať už popravdě politici řeknou, že stát zkvalitňuje (nebo zachraňuje nebo co to dělá) lékařskou péči ve velkých městech, tu „velkou medicínu“ na úkor základní lékařské péče na venkově. Podle mého je to pořád týž způsob převodu státních dluhů nebo umělé bídy do prostředí, které má stále méně sil a možností se bránit. Centrální ochuzování venkova jako veřejného prostoru nelze nahradit privátním sektorem, protože přišedší městští bohatí lidé sice postupně privatizují zbývající kvalitu venkova, zejména esteticky hodnotné přírodní lokality, ale zuboženým poměrům nijak nepomáhají, protože na ně nejsou odkázáni.

Nevím, jestli na některém z krajů je nějaký odpovědný pracovník, který si to, o čem píšu, uvědomuje. Na úřadě Středočeského kraje asi ne. Jinak by nebylo možné, aby venkovany ministr zdravotnictví posílal se zlomenou rukou desítky kilometrů do velkých nemocnic, a krajský úřad v rámci úspor od 1. února 2011 přitom rušil asi dvacet pět procent autobusových spojů. To by uměl krásně vystihnout Jaroslav Hašek jak pravice ruší venkovské nemocnice a posílá venkovany do města a levice ruší autobusy, aby nikam nemohli. Má to vlastně logiku.

Sociolog Ivo Možný pro tento jev používá pojem parciální kolaps. Týká se to rovněž školství, protože také rušení venkovských škol s omezováním veřejné dopravy tvoří podobný souběh. Tvůrci, někdy si velkomyslně říkají konstruktéři, pro tato svá opatření razí pojem revitalizace venkova. Opravdu: pozvolnou destrukci socializačních struktur oni považují za ozdravění.

Sociální pospolitost se s rozvojem industrializace formovala desítky let jako velká společenská investice. Musely se na ní podílet všechny hospodářské složky. Totalitní režim je umrtvil, současná doba nechce platit či investovat do ničeho, co nepřináší okamžitý nebo zjevný prospěch: Proč dotovat autobus, který jezdí poloprázdný, proč platit nemocnice, které si na sebe nevydělají, proč podporovat školy, které… Parciální kolapsy se plíží krajinou s tím, jak slábne vůle k sounáležitosti a zaniká pochopení pro život na periferii. Myslím i periferii společenskou. Krajinou brousí podivní faktoři, již více berou než dávají.

Na výzvě Leoše Hegera je zvláštní ještě jedna okolnost: Jak ty velké nemocnice, oplývající špicovými profesory a přístroji, které, aby se vyplatily, musí pracovat dnem i nocí, budou nyní ošetřovat venkovské propíchnuté nohy (nezapomeňte si je umýt). Být Jaroslavem Haškem, hezky bych to rozvinul…

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Boj s blbostí se nedá vyhrát, říkal Jan Werich Úterý, 11.Ledna 2011, 10:58:22

a jistě by s tím vřele souhlasil Jaroslav Hašek. Ale přispěju jinou zkušeností. Před dvaceti lety (konec vlády Thatcherové) jsem byl s tehdy znovu obnovující se českou Ymkou v severní Anglii v oblasti Lakesidu (tam plachtili Ransomovy Vlaštovky a Amazonky) a byli jsme tam překvapeni třemi věcmi. Byly tam sice krásné anglické pastviny, ale bez ovcí, bez cest pro pěší, pouze silnice a nádherné anglické vesnice byly bez jakékoli veřejné dopravy. Ovce tam nebyly (pár jich tam bylo), protože Anglie už dávno nemůže konkurovat Austrálii a Novému Zélandu, cesty tam nebyly, protože to všechno byly soukromé pozemky a kdo by tam tedy kromě majitele chodil - cesty jsou pouze v poměrně malé míře v jedné turistické oblasti, kam rodiny přijedou autem a ve vzdálenosti 300 až 500 metrů udělají piknik a veřejná doprava tam nebyla, protože na venkově žijí jen ti, kdo tam mají pozemky a ti jsou bohatí a mají svá auta, chudí, kteří nemají pozemky, žijí ve městech. Doufám, že to tak nedopadne i u nás, i když současný trend tomu nasvědčuje. Chceme to? Můžeme se tomu nějak bránit?

Petrasek Milan - penzista

Jak to dopadlo pane Šimso u nás: Středa, 12.Ledna 2011, 11:13:17

Před 30 lety jsem se nastěhoval do vymírající vesnice opuštěné od produktivní generace, ktará odešla do 30km vzdáleného města. Dnes se její část začíná navracet. Povětšinou jsou to z alimentů žijící rozvedené ženy s dětmi a psy, ale také celé mobilní rodiny hledající levnější bydlení a kontrolu nad školními dětmi. Za vesnicí vzrostla nová betonová škola a jednou za týden sem přijíždí mobilní lékař, aby se věnoval těm, kteří se bezpodmínečně musí léčit. Většina lidí se lékařů straní, přestože platí vysoké nemocenské pojištění. Je totiž koncipováno tak, aby se na každé lékařské ošetření muselo ještě řádně doplácet. Ve městě zůstávají tak nastálo staří a jinak závislí méně pohybliví, a přes den podnikatelé a jejich zaměstnanci.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.