Dezorientace osmnáctá

Výpisky ze sobotních (8. ledna 2011) Lidových novin, zejména z jejich přílohy Orientace, a glosy k nim. Dnes o dětech, reklamě, kuřatech, gramotnosti, slzách a městech.

Guth

Jiří Guth

10.01.2011 08:00

Hlavní článek v Orientaci napsal Petr Kamberský na atraktivní téma populačního vývoje, ovšem z ekonomického hlediska. V textu jsou roztroušeny zajímavé postřehy z různých dob i států, ale celkové vyznění je podle mě dost rozpačité. V roce 2006 byla Česká republika dokonce třetí „nejvíce vymírající" zemí na světě, píše Kamberský.

„Jenže poučeni husákovskou politikou a vyděšeni špidlovskými sliby stotisícového porodného jsme si svorně mysleli: do našeho potomstva státu nic není. Je čas tenhle závěr promyslet znovu. (...) Osmdesát procent francouzských matek chodí do práce, většina dokonce na plný úvazek. A výsledek? Přeplněné porodní sály – a opravdu nikdo se neodváží tvrdit, že kvůli zaměstnaným maminkám vyrůstají z malých Frantíků frustrované a neveselé lidské bytosti." Moment, proč by se neodvážil? Co když vyrůstají?

Těžko pochopitelný je Kamberského alibistický přístup k bezdětnosti: „Bezdětní velmi často nejsou ,sobci‘, kteří by si chtěli jen užívat své peníze, ale lidé, jimž se bezdětnost v životě tak nějak přihodila. Nejčastěji byli v kritickém věku bez stálého partnera. (...) Velmi značná část mladých žen v konkurenčním prostředí zjišťuje, že ,teď‘ si dítě rozhodně nepořídí – a za deset let zjistí, že už je pozdě. (...) Bezdětnost je jen v málokterých případech předem nachystanou volbou. Velmi často se ,příběh tak vyvinul‘, shodou různých privátních i profesionálních okolností." V situaci, kdy se od absolventů základní školy očekává, že vědí, co je to třeba RPSN, by snad měly být společenské instituce nastavené na to, že lidé nevědí, kdy mohou a kdy chtějí mít děti?

Jak jsem psal výše, mám z toho velmi rozpačitý dojem. Závěrečná výhrada ho nemůže zlepšit: „Samozřejmě že většina z nás má děti z úplně jiných důvodů než coby ,přilepšení na důchod‘ Ale to je úplně jiná pohádka." Kamberský totiž vypráví pohádku, jeho vlastními slovy, o „výrobě plátců starobních důchodů". V jejím rámci se přidává i sociolog Ivo Možný: „Na cestu k populačnímu deficitu jsme se vydali, když Bismarck zavedl penze. Lidé začali ztrácet vitální potřebu mít děti, aby se o ně někdo v stařecké bezmoci postaral a oni neskončili ve škarpě. Dnes vědí, že sociální stát to nedopustí. Mít děti se stává špatně vratnou, a tedy dost luxusní investicí." Možná si budeme muset vybrat: návrat sociálních poměrů do doby před Bismarckem, nebo život v otevřené multikulturní společnosti kontinentálního rozměru...


Překladatel Robert Novotný píše o slovosledu a o reklamě. Napřed zbytečně zjednodušuje: „Germánská věta vypadá zhruba tak, že to nové, o co v ní jde, se dozvíme hned na začátku, a zbytek se za tím už jen tak táhne, asi jako ocas za kometou. V české větě to naopak je tak, že jádro výpovědi přichází až na konci." Kdo jste kdy konsekutivně tlumočil z němčiny, těžko mu dáte zapravdu. Ale závěr je brilantní: „Jazyková úroveň českých reklam je chronicky mizerná. Proč se o to nezajímá Rada pro reklamu? Ta má zřejmě jiné starosti. Když už doporučí nějakou reklamu stáhnout, tak proto, že je údajně ,neetická‘, ,urážlivá‘, ,sexistická‘ nebo – chraň bůh! – dokonce ,kontroverzní‘. Ale kvůli zprzněné češtině ještě žádnou reklamu stáhnout nedali – a že by kandidátů bylo víc než dost. Jelikož se na reklamy musíme koukat pořád a všude, měly by se považovat za veřejnou záležitost a jejich tvůrci by za ty špatné měli nést podobnou odpovědnost, jakou průmyslové podniky mají za škody na životním prostředí."

Zbyněk Petráček v roczcestníku tlumočí, že německý FAZ (zkratku názvu novin Frankfurter Allgemeine Zeitung už ani nevyvsětluje) přináší reportáž z „fronty náboženské války“. Cože, náboženská válka v dnešním Německu? Ano, ta fronta vede mezi drůbežáři a ochránci zvířat z organizace PETA (People for the Ethical Treatment of Animals). A náboženský zápal jí dodává idealismus veganů, považujících jakékoliv využívání zvířat za neetické, vysvětluje Petráček. Moment, aby byla nějaká válka náboženská, musejí obě strany bojovat za nějaké vyznání, ne? Jak to bylo v dějinách? Takže buď to není náboženská válka, anebo druhá strana bojuje za svou víru v nadřazenost člověka a právo na zisk z utrpení jiných tvorů. Bojuje se moderními zbraněmi. Petráček tlumočí údajné svědectví reportéra listu FAZ: „Kameramani a fotografové tak dlouho natlačují hejno kuřat k sobě, dokud nevznikne obraz trýzněných a vystresovaných tvorů." Tak toto není vůbec náboženská válka, ale jen nečistý zápas (dá se ta údajná manipulace vůbec doložit?) o čtenáře a diváky.

Dosavadní činnost nového veřejného ochránce práv lze jen těžko kritizovat, ale jeho pravidelné sloupky v Orientaci docela snadno. V tom novém zase vidím povýšenecké mentorování: „Doprovodné obrázky jsou pokaždé skoro stejné. Lítost vzbuzující osoba (obvykle středního či staršího věku a spíše ženského pohlaví) vypovídá do mikrofonu svůj smutný příběh, který má vždy podobný obsah. Ano, podpis na té smlouvě je můj, ale kdo by něco tak dlouhého četl, když tomu stejně nerozumím. Splátky byly tak nízké, kolik jich ale mělo být celkem, jsme se zapomněli zeptat. Že je úrok měsíční, a ne roční, neříkejte, to se dá poznat z těch dvou písmenek na konci? A tak dále a tak podobně. Začal nám nový rok. Což si takhle namísto tradičních předsevzetí stran hubnutí, nekouření a podobných záměrů někam napsat tlustým písmem, že nebudeme podepisovat, co jsme nepřečetli, případně přečetli, ale neporozuměli?" Nechci ombudsmanovi křivdit, ale opravdu porozuměl například licencím k programovému vybavení počítačů, které kdy používal?

Podle Evy Vlčkové časopis Science přinesl zprávu o následujícím výzkumu izraelských vědců: čtyřiadvacet mužů čichalo k slzám žen, které sledovaly smutný film, nebo k slanému roztoku, který vědci umístili na tváře stejných žen a pak ho odebrali. Muži, kteří čichali ke skutečným slzám, pak považovali ženy na fotografiích za méně atraktivní. Navíc vědci v jejich slinách naměřili méně testosteronu. Vzkazem, který je v slzách chemickým signálem zakódován, tak nejspíš bude něco ve smyslu „dej mi pokoj“.

Z rozhovoru se sociálním geografem Luďkem Sýkorou: „Naším největším problémem je, že o osídlení neuvažujeme jako o celku, jehož kultivace by měla být národním zájmem. Do jisté míry jsme upřednostnili individuální svobodu a neomezenou volbu před společnou zodpovědností za širší celek. (...)

Sídliště opravdu jistý problém a riziko představují, ale v tuhle chvíli je nevnímám jako ten nejpalčivější problém. Sídlištní adresa nepředstavovala statusový problém. Na sklonku komunismu bydlelo na sídlištích nějakých 40 % populace, v některých městech dokonce dvě třetiny obyvatel. Tak velká masa lidí se prostě nemůže ze dne na den změnit nebo sídliště opustit. Proto u nás nebyla a ani nemohla být vystavena rychlému úpadku. Naopak, řada sídlišť je celkem dobře situována – je to z nich kousek do přírody, jsou slušně vybavena infrastrukturou – a tak se stala lákavou příležitostí pro soukromý kapitál, který v některých případech investoval do jejich revitalizace a dalšího rozvoje. (...)

Naše města mění dva procesy, které považuji z hlediska dlouhodobého vývoje za nesmírně závažné. V prvé řadě jde o vytváření toho, čemu se říká sídelní kaše – nekontrolované rozlézání zástavby do příměstské krajiny. A pak také přehlížíme utváření rezidenční segregace v našich městech. To jsou opravdu podstatná témata, která by si zasloužila větší pozornost, které se jim zatím bohužel nedostává. (...)

Ve městech nám vznikají sociálně homogenní lokality, které jsou ostře oddělené od okolí. Na jedné straně se nám objevují lokality sociálně vyloučených, na opačné straně lze najít rostoucí počet komplexů obklopených plotem a závorou. Pokud se organismus sídla rozpadne do několika paralelních světů, jejich obyvatelé přestanou mít zkušenost s lidmi žijícími ve fyzicky sousedících, ale sociálně velmi vzdálených lokalitách. O sociálně vyloučených lokalitách se píše poměrně často. Méně si však všímáme separace lidí s dostatkem prostředků a vyšším sociálním statusem. Kolem 15 % bytů postavených v Praze od roku 2005 vzniklo v komplexech, které jsou veřejně nepřístupné. A nejen v Praze. Podobný jev najdeme i v Karlových Varech nebo třeba v Brně-Ivanovicích, kde jsou závorami a ploty uzavřeny mnohé ulice. Tohle není vývoj, o který bychom měli jako společnost stát. (...)

Dříve o městě rozhodovali lidé, kteří zde žili a podnikali, byli jeho součástí. Dnes o osudu sídel do značné míry rozhodují investoři, kteří se pohybují v nadnárodním prostoru a s konkrétním městem je téměř nic jiného než tržní příležitost nespojuje. Dříve bylo město do jisté míry autonomním funkčním celkem, dnes je součástí globální sítě. Jeho urbanistická struktura je sice ještě do značné míry formována starou érou, ale jeho život už tepe v novém rytmu. Před očima se nám prolínají dva světy. Ten nový ale už není zcela pod naší lokální kontrolou."

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.