Co jste dělal a v co jste věřil, když vám bylo dvacet?

Lenka Procházková

V polovině 80. let minulého století uspořádala Lenka Procházková anketu, ve které se ptala několika desítek lidí, jakou radu by dali dvacetiletým, kteří touží po zlepšení poměrů. DR dnes publikuje tehdejší odpověď Dominika Tatarky.

Čo som robil, keď som mal dvadsať rokov? Študoval som, pripravoval som sa, že budem učiť děti. Že ich naučím a presvedčím, že majú milovať a posláchať svoje mamy, ako som ja miloval a poslúchal svoju mamu opustenú vdovu, ktorej páni vzali muža a kdesi na východnom fronte ho zabili. (Iného Tatarku, sedljaka, ktorý povstal, páni chytili a sťali ho v Liptovskom Svätom Mikuláši.) Moja mať, drobná stvorička, sama orala, siala, sama na koňoch stŕhala, zvážala drevo, brodila kone v rieke. Nechcela o tom ani počuť, že by sa mohla druhý raz vydať a mať v dome gazdu.

Teraz moji mladí súčasníci vel'mi zložito a tragicky uvažujú, čo je to tá identita. Pre mňa to vždy bolo a zostalo otázkou vnútorného vztahu s matkou: Chcel som, musel som zostať jej hoden. Svojej mame musel som sa páčiť, ona musela ma uznávať. To bola moja identita, napriek všetkým rozdielom. Keď som mal dvadsať rokov, chodil som (s velkým oneskorením) do siedmej triedy gymnázia. Keď som mal dvadsať rokov, písal sa rok 1933. Toto bola moja republika, ak sa viete vžiť do takých pocitov, že toto je moje republika a ja budem učiť děti a budem kýmsi ako druhý Martin Kukučín. Vydávali sme písaný, na blanách rozmnožovaný časopis.

Ja som po nociach mesačne napísal aspoň jednu prózu, ktorú moja mať sedliačka schválila: Áno, chlapec môj. Keby ste vydali a prečítali si niekol'ko mojich próz, ktoré sa z tých rokov zachovalo, iste by ste se mnou súhlasili, že moja republika mohla sa mnou pýšiť, ako sa pýšila Kukučínom, Smrekom, maliarmi Benkom, Bazvovským, Fullom. Ale nepýši sa, lebo som sa dal na politiku, prijal som miesto v politickom denníku. A s tým moja mať boh jej daj večnú slávu nesúhlasila. Podla jej mienky učitel' má učit děti podla svojho svedomia, a nie sa miešať do politiky, lebo politika je pánske huncútstvo. Mocenská hra, ako by sa dnes povedalo na ktorú drobní ludia a drobné národy vždy doplácajú, ako sa to i na mojej dôverčivej republike v posledných časok tak brutálne ukázalo.

Dominik Tatarka, Bratislava

    Diskuse
    January 9, 2011 v 14.38
    Děděné nepochopení
    Paní Lenka Procházková pokládá velmi kontroverzní otázku. Mám pro to své důvody. Kromě ní, až na málo vyjímek, nikoho z mladých nezajímá, co jsme dělali a v co jsme věřili, když nám bylo dvacet. To je tragédie.Je (mladé, dvacetileté) nezajímá nic jiného, než starost o vlastní maximální vyžití, problémy a nedostatky neřeší a pokud ano, tak zcela neadekvátně, jak by to řešili starší či staří lidé. Budoucnost je pro ně nezajímavá, žijí pro dnešek, maximálně s vizí do jednoho týden.
    Já jsem ve dvaceti byl ve v.z.s., tedy "na vojně", o rok později jsem jako brigádník fáral na šachtě J. Fučíka v Ostravě-Radvanicích a věřil jsem, že když si slušně vydělám, budu si slušně (na tu dobu) žít. To se mi splnilo, po 1,5 roce práce na šachtě jsem si koupil motocykl, začal hrát v jazzové kapele a jako mladý svobodný jsem si užíval s vědomím, že si musím najít holku, oženit se, založit rodinu a pro ni žít. Dnes se mladí do ženitby, pokud nemusí, nehrnou, užívají si a když už se žení nebo vdávají, tak mnohem později, než my dříve. Dokonce se někteří ani nežení či nevdávají a žijí "na psí knížku". Nu což, je jiná doba, jestli je to dobře nebo ne, se ukáže za několik desítek let.
    Jakou bych jim dal radu? Jak jsem již zmínil, problém je, aby mne někdo vůbec poslouchal. On mne totiž nechce poslouchat ani můj mladší syn (24), prý jsem ze staré školy. Takže rada by byla asi tato: Nepodceňujte ani práci ani život starších, a rodičů zvlášť. Nebýt jich, nebylo by to, co je dnes, A je jedno, zda je to dobré nebo špatné, rodiče totiž za vše nemohou, ale jednou vás mají, vychovali vás a za to jim buďte vděčni. Je-li rodina, nikdo si toho až tak nepovažuje, ale když se o rodinu přijde, je to katastrofa. Ale to se musí prožít, jinak o tom zase !"en kecáme". Jinými slovy: "Dobrá rada nad zlato"!