Soubor La Putyka, v jehož čele stojí Rostislav Novák, nedávno v divadle La Fabrika představil svou druhou inscenaci UP´END´DOWN. Za svůj první projekt s názvem La Putyka sklidil v roce 2009 od laické i odborné veřejnosti frenetický aplaus. Nad druhým projektem už někdo také jásá, ale obecné přijetí je přece jen rozpačitější.

Pod představením UP´END´DOWN je podepsána docela dlouhá řada tvůrců a spolutvůrců. Kromě ústřední postavy souboru La Putyka Rostislava Nováka mezi nimi objevíme Alexandra Minajeva, významného představitele francouzského nového cirkusu Daniela Gulka, režisérské duo SKUTR, herce a hudebníky Vojtěcha Dyka a Jakuba Prachaře apod. Tvůrci se při tvorbě nechali volně inspirovat slavným filmem Wima Wenderse Nebe nad Berlínem.

Žánr nového cirkusu je u nás velmi populární už přinejmenším deset let, kdy k nám zavítaly první francouzské novocirkusácké soubory. Rostislav Novák s La Putykou je pak jedním z mála umělců, kteří se mu věnují u nás.

Není ovšem zdaleka prvním, i když by se to tak mohlo z nadšených pokřiků některých divadelních kritiků jevit. Drahně let jím svou tvorbu nechává prostupovat třeba jihočeské Divadlo Continuo nebo s ním koketuje jihlavské divadlo T.E.J.P. Praha je ale prostě Praha, a když se na jejím území zrodí nový cirkus ke všemu prošpikovaný známými osobnostmi, působí to skoro jako by ho tam zrovna vynalezli. Ale to jen tak na okraj.

Rostislav Novák tedy vstoupil na poměrně populární půdu a ve spolupráci s několika známými hereckými a mediálními osobnostmi udělal z práce svého souboru poměrně hvězdnou záležitost.

V některých svých vyjádřeních také uvádí, že inscenace UP´END´DOWN nechce být jen novým cirkusem, který nejčastěji bývá jen sledem efektních čísel. Má být také divadlem, které vypráví příběh. V tomto případě příběh jednoho životního ztroskotance. Představení je tak poměrně syntetickým divadelním tvarem na pomezí žánrů. Něco má z nového cirkusu, něco z pohybového nebo tanečního divadla, něco z revue a něco z činohry.

UP´END´DOWN však naráží na obvyklé meze, které se v prostředí pražského experimentujícího divadla objevují často. I když chce vyprávět příběh, nakonec toho není schopno, protože práce s divadelním znakem a konstruováním příběhu na scéně není na nejlepší úrovni a příběh se kamsi vytratí. Podobně je na tom onen nový cirkus. I když se některým číslům, jako třeba když se z látkových kokonů zavěšených pod stropem vyloupnou dvě akrobatky, které vzápětí předvedou virtuózní sestavu na dlouhých visutých pruzích plátna povlávajících v rytmu akrobacie nad scénou, nebo milostný tanec muže a ženy na dvou lanech, nedá upřít opravdová poetičnost a artistnost.

Na francouzských souborech nového cirkusu, které k nám občas zavítají, je nejvíce fascinující mistrovství, s jakým artisté vykonávají svá akrobatická čísla. A také určitá míra ironie a klaunství, jímž své výstupy doprovázejí, což si samozřejmě žádá mistrovství o to většího. V UP´END´DOWN je něco takového k nalezení málo. V souboru jsou sice lidé, kteří své umění opravdu ovládají. Najdou se ovšem i místa, v nichž je nejistota účinkujících natolik patrná, až o ně člověk začíná mít strach.

Takto působí například závěrečná akrobatická pasáž, kdy jsou účinkující vystřelováni z můstku (teeterboard), provádějí všemožná salta a dopadají na žíněnku, s níž pro jistotu dvě dívky šoupou tam a zpět podle poměrně náhodných úhlů odrazu a proměnlivé délky letu akrobatů. I tak občas vzniká pocit, že to někdo opravdu přežene, žíněnku přeletí a rozmázne se o zeď. Podobně nezvládnutě působí také hned úvodní pasáž jakéhosi souboje ninjů, o němž není vůbec jasné, proč tam je a co vlastně znamená, a který navíc vypadá jako scéna z těch nejotřesnějších karate filmů jako např. Americký ninja 1 až nekonečno.

Nutno ovšem dodat, že jsem byl přítomen první veřejné generální zkoušce, a tak na určitou nedotaženost a nejistotu měli účinkující právo. I když absence mistrovství byla chvílemi přítomna až příliš a převládal dojem tradiční české polovičatosti, která předstírá, že je velkým uměním.

Co se ovšem týče příběhu, tam se nejspíš už ani po generálkách nic nedožene. Osudy hlavní postavy, ztroskotance ve víru velkoměsta, tuláka či bezdomovce rekapitulujícího svůj život za přítomnosti jakéhosi mladšího alterega, snad jednoho z oněch andělů z Nebe nad Berlínem (nějak se to nedá poznat), jsme sice schopni chvíli sledovat a dopátrat se alespoň zčásti důvodů jeho životního údělu. Posléze se ale vyprávění rozpadá na stále nespojitější fragmenty a o závěru, v němž v opravdu nic neříkajících kostýmech přicházejí na scénu podivné bytosti, aby ony kostýmy hned shodily a zalétaly si vzduchem, není možné říci už zhola nic. Snad jen, že tulák možná na konci umírá či odchází do zásvětí.

Inscenace UP´END´DOWN je tak jen další z vlažných produkcí mladého českého divadla. Bez poselství a vlastně také bez mistrovství. Anebo možná spíš s polovinou poselství, polovinou mistrovství, polovinou nového cirkusu, polovinou divadla. A s ničím pořádně.

Cirk La Putyka: UP´END´DOWN. Koncept a režie Rostislav Novák. Premiéra 19. prosince v divadle La Fabrika Praha.