Jistě to není záměr, ale jen ironie osudu, jak Lékařský odborový klub (LOK) díky své akci „Děkujeme, odcházíme“ vlastně spolupracuje s vládou na rušení malých nemocnic. Těm totiž hrozí zánik už od devadesátých let minulého století, a mnohé vskutku zanikly. První na řadě byly nemocnice v méně obydlených oblastech pohraničí, které v podmínkách postupného ochuzování venkova měly malé zastání i málo sil, aby se bránily. Zrušeny byly přes protesty lékařů, pacientů i komunálních politiků.

Velcí politikové tehdy argumentovali zhruba tím, co dnes říká také náměstek ministra zdravotnictví Petr Nosek: „Když lékař operuje slepé střevo jenom jednou týdně, mohou být pochybnosti o tom, jak si udržuje erudici.“ To jsou taková zlatá slova, která — jak bude nemocnic ubývat — lze dále posilovat, například: Když lékař operuje slepé střevo jenom jednou denně (dvakrát denně, třikrát denně)…, dokud nevznikne otázka: Jakou pozornost a péči může lékař věnovat jednomu pacientovi, když musí denně odoperovat iks slepých střev?

Trend rušení malých nemocnic se tehdy zasekl v hustěji obydlených oblastech, kde užitečnost menších zdravotnických zařízení vzhledem k počtu pacientů byla nezpochybnitelná, také odpor proti rušení byl silnější. Šlo ale o peníze. Politici odlákávali pacienty do větších nemocnic argumentem, že pouze ty mohou zaručit „špičkovou“ lékařskou péči, takže se pacientům vyplatí do nemocnice dále cestovat. Zpochybnění, ba dehonestování schopností „okresních“ nemocnic připravilo půdu pro jejich privatizaci, které však jiná garnitura politiků zabránila. Po celou dobu ovšem sami lékaři význam menších nemocnic obhajovali, jejich existenci bránili. Až nyní hromadné výpovědi lékařů — zejména z menších nemocnic, kde platy jsou nejnižší — umožňují politikům tyto nemocnice rušit už bez odporu, vlastně z nouze, nicméně v rámci jejich dlouhodobých záměrů. Jaká šance! Podezřívavec by řekl, že o část uspořených mezd se LOK a ministerstvo zdravotnictví šábnou.

Myslím, že Miroslav Macek to byl, kdo z politických důvodů rozdělil medicínu na „velkou“ a „malou“. V jeho pojetí k velké medicíně váží se nejlepší specialisté a drahé přístrojové vybavení, malá medicína obnášela spíš opotřebovaný skalpel a ranhojiče se schopností řezat žlučníky a slepá střeva. Úplně se zapomnělo na to, že i ta „malá“ medicína je pro většinu z nás vlastně velkou, vždyť kdo z nás a kolikrát za život si jde nechat vyoperovat slepé střevo, žlučník, kolikrát jde na kýlu? Malá medicína je velká také svou četností.

Nezastupitelnost menších nemocnic nebo poliklinik je ale v něčem jiném než ve slepých střevech: v ambulantní chirurgii a v pravidelné lékařské péči o chronická onemocnění, v léčbě různých degenerativních změn, alergií atd. Tito pacienti sedí v čekárnách, zdá se mi, stále přeplněnějších. Přinejmenším nějaké urologické problémy dostihnou každého z nás, nemluvě o zlomené ruce či noze prokláté rezavým hřebíkem, případně vředu, jenž vypučel na nejchoulostivějším místě. Většina těchto normálních, „masových“ lékařských oborů pak potřebuje rentgen, laboratoře a další specializovaná pracoviště. Jak víme, i s běžnými neduhy honí nás po čertech, abychom s úlevou zjistili, že na onkologii do Prahy opravdu nemusíme, zatím.

Právě malé, okresní a podokresní nemocnice většinou tvoří velice užitečný praktický komplex jakési „masové medicíny“, jehož čekárny bývají nejobleženější. A jehož lékařské výkony, hrazené pojišťovnou, jsou nejlevnější, a personál i lékaři nejhůře placeni. Jim se o nějakém padesátitisícovém platu i za přesčasy může jenom zdát. Pro ně je akce „Děkujeme, odcházíme“ jenom přirozenou reakcí na stálý státní likvidační tlak na menší nemocnice. Odchod lékařů ho nezpůsobuje, ale pouze završuje: prostě poslední otrávený nebo vypuzený zhasne.

Zvláštní na tom je, a o tom už jsem psal jindy, jak vládní úsporná opatření spolehlivě míří vždy do chudšího veřejného prostoru, a vyhýbají se elitě pod záminkou ztotožnění s kvalitou; a namlouvá se nám, že je to vlastně kvůli nám! Kvůli jednomu meznímu, lékařskému zásahu v ohrožení našeho života. Abychom jednou mohli buď ožít, nebo zhebnout na nejluxusnější kapačce, v péči těch nejšpičkovějších odborníků. Přitom právě pouhá (a daleko levnější) údržbářská dílna se snadno dosažitelnými ranhojiči je pro naše průběžné zdraví, které nás drží při životě, důležitější i frekventovanější.

Ke zhoršování té obyčejné, „masové“ lékařské péče, k její stále obtížnější dosažitelnosti nás vede strach ze smrti. Strach z náhlého kolapsu je mediální tah, jak vychvátit peníze veřejnému profánnímu prostředí ve prospěch společenské elity, pro niž všechna úsporná opatření jsou vždy jen příležitostí ke zbohatnutí — ve jménu pomyslné kvality života jako novodobého náboženství. Tedy ve jménu pomyslného života za hranicí smrti.

A proto stát chystá konec malých nemocnic, tedy konec užitečné „venkovské masové medicíny“.