Ve svém novoročním projevu prezident Václav Klaus odsoudil coby „vydírání“ hromadné výpovědi lékařů a jejich hrozby, že odejdou do ciziny na protest proti nízkým platům. Nabízejí se dvě zásadní poznámky.

Pokud bychom společnost v rámci daného národního státu chápali jako skutečnou pospolitost, k čemuž Klaus překvapivě vybízel na konci svého projevu, mohli bychom vskutku odsoudit akci lékařů z jakýchsi morálních pozic. Ve společnosti, která je vzájemně provázanou a solidární pospolitostí, s potřebným sociálním kapitálem v podobě vzájemné důvěry, by skutečně bylo možné vidět akci lékařů jako jisté zneužití jejich profese, která je nejenom povoláním zajišťujícím slušné živobytí, ale také posláním.

V atomizované společnosti, opírající se o neoliberální filozofii, kterou Klaus reprezentuje a za niž nyní chválí i vládu Petra Nečase (přičemž dokonce zcela stranicky vybízí z ideologických pozic k její podpoře), panují ovšem jiná kritéria: osobní prospěch, maximalizace zisku, individualismus, silné skupinové zájmy. Budeme-li nahlížet akci lékařů z toho úhlu, není jasné, co by mělo konstituovat ono „vydírání“, o kterém prezident mluví.

V kontextu neoliberální filozofie se přeci lékaři, stejně jako příslušníci kterékoliv jiné profese, mají právo svobodně rozhodnout, pro koho a v které zemi budou pracovat, přičemž ohledy na jiné jim mohou být ukradené. Nebo se na ně neviditelná ruka trhu, obhajoba vlastních zájmů, třeba i na úkor ostatních, a mentalita sobectví propagované neoliberalismem nevztahují?

Pokud se Klausem vzývaný neoliberalismus nevztahuje jen na vyvolené, pak lékaři jen logicky využívají své komparativní výhody na svobodném trhu: jelikož každý z nás lékaře čas od času potřebuje, někteří přímo k přežití, (zatímco třeba bez metařů ulic nebo i bez prezidenta se klidně poměrně dlouhou dobu obejdeme), daná skupina lékařů jen zcela logicky zúročuje svoji komparativní výhodu. Přestávají neoliberální poučky platit v případě lékařů? Proč?

Druhou zásadní poznámku si zaslouží prezidentův koncept vydírání. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, praví jedno biblické moudro.

Nebyl to ale právě český prezident, který nestoudně vydíral celou Evropu na konci roku 2009? Využil ústavní formality, podle níž je k dokončení ratifikace mezinárodní smlouvy nutný jeho podpis, k tomu, že odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu navzdory tomu, že ji před tím vyjednala v jeho zastoupení vláda, podpořil Ústavní soud, schválily ústavními většinami obě komory Parlamentu a nakonec odsouhlasilo i všech ostatních 26 členských zemí Evropské unie.

Klaus nakonec smlouvu podepsal, až když byla přijata jeho osobní podmínka, že Česká republika dostane výjimku z Lisabonské smlouvy v podobě suspendování Listiny základních práv Evropské unie. Procedura, které bylo k vyjednání výjimky použito, obešla český Parlament, protože ten odsouhlasil Lisabonskou smlouvu bez výjimek. EU s Klausovým požadavkem souhlasila jenom proto, že bez jeho podpisu nemohla být dokončena ratifikace v rámci celé EU — tedy proto, že ji vydíral.

Když tedy Klaus mluví o vydírání ze strany lékařů, měl by si nejprve udělat jasno v tom, kde končí legitimní uplatnění vlastních komparativních výhod, a kde začíná vydírání. Současný český prezident ovšem kritickou reflexi nepěstuje, pravdu má přeci vždy jen on.