Komentáře roku 2009

Redakce DR

Deník Referendum po zkušebním týdnu na konci října začal vycházet 30. listopadu 2010. Za svou nejsilnější rubriku pokládá Názory, které stojí na 25 autorech pravidelných sloupků. Vybíráme šest, kterým čas spíše dodal na hodnotě.

Vybírat šest textů ze 150, šesti autorů z pětadvaceti, když každý z nich publikoval několik mimořádně zdařilých komentářů, je tísnivý úkol. Nakonec vybíráme následující šestici bez nároku tvrdit, že úplně jiná šestka by sílu názorové rubriky DR nemanifestovala ještě mnohem lépe.

Petr Fischer: Stíny pohádky o Natálce

Petr Fischer ve svém sloupku popisuje, jak se vytvářel mediální obraz dojemného příběhu o malé Natálce Sivákové. Touha novinářů přinést pozitivní zprávy vyústila v jeho místy kýčovité zpracování.

Lékaři a policie odvedli dobrou práci a lidé se složili rodině na nové bydlení. Tyto zprávy sice působí jako povzbuzující, ale nemohou překrýt skutečnost, že v naprosté většině případů novináři podporují většinový xenofobní přístup k problémům romské integrace.

Pokud se to do budoucna nezmění, česká společnost se neposune ani o píď. Jedna pohádka ji nezachrání.

Jiří Pehe: Vnitropolitická dimenze Lisabonu

Neochota Václava Klause podepsat Lisabonskou smlouvu poukázala na zásadní otázku, zda je naše země ještě stále parlamentní demokracií, nebo už (polo)prezidentskou republikou.

Nebylo to poprvé, kdy Klaus postupoval tak, že není jasné, je-li jeho jednání v souladu s Ústavou. Už čtyři roky například odmítá ratifikovat Evropskou sociální chartu, v minulosti otálel se jmenováním soudců Ústavního soudu a byl dlouho nečinný při jmenování vlády po volbách v roce 2006.

Není zřejmé, jak může jeden politik vetovat celou řadu zákonů proto, že s nimi ideově nesouhlasí. Klaus svoji snahou opakovaně testovat, kam až může zajít, nastolil otázku, jak vlastně do budoucna interpretovat postavení prezidenta v ústavním systému země.

Táňa Fischerová: O státních vyznamenáních

V české společnosti nikdy neproběhla diskuze o tom, jaká kritéria používat k udělování státních vyznamenání. Není tedy zřejmé koho a proč chceme ocenit. Absence kritérií vede k tomu, že se osobní hodnocení prezidenta a jeho lidí bere jako norma.

Podle Táni Fischerové by měla být zásadním hlediskem mravní síla oceňovaných. Lidé, kteří dostanou cenu, byť pro svou odbornost, by měli obětovat svůj život pro vyšší, nadosobní cíl.

Současná praxe, kdy vyznamenání dostávají i lidé, kteří tento rozměr postrádají, navozuje dojem, že jsme země bez hrdinů a že jsme byli vždycky zbabělí.

Josef Šlerka: Opička Obama

Fotomontáž Michelle Obamové, která byla počátkem prosince nejvyhledávanějším artiklem v internetovém prohlížeči Google vyvolala pobouření pro svůj jasný rasistický podtext a společnost Google se omluvila.

Proč se však omluvila? V české mediálním prostoru se to zdá nepochopitelné, neboť se zde téměř nikdo za nic neomlouvá, pokud nemusí. Tato omluva pouze svědčí o jiné politické kultuře, než na jakou jsme zvyklí.

Ondřej Vaculík: Zadlužený stát

Vytváření státního rozpočtu není pouze ekonomická záležitost, je to otázka politická. Na jedné straně se v některých oblastech, jako je školství a kultura, prostředky zoufale nedostávají.

Na straně druhé se v našem státě utrácejí peníze v předražených veřejných zakázkách a za ně pak neseme zodpovědnost všichni, důsledky se rozprostřou na celou společnost.

Nejde zde ani tolik o to  jak se vypořádáme s dluhy ve veřejných financích, ale spíše o to, co se musí stát, aby státně vedený systém privátně nadměrečných zisků vyvolávajících hluboké veřejné dluhy dále neokrádal a nerozkládal společnost.

Petr Jedlička: Káhira Medína Misr

Káhira v nás vyvolává romantické představy: trhy s kořením, poklady faraona Tutanchamona, tkalci koberců, romantické karavany…

To vše tu opravdu je, ale je to jen malá část toho, co je v Káhiře skutečně k vidění. Petr Jedlička v plastickém popisu představil Káhiru jako místo, v němž lze nahlédnou do možné budoucnosti světa, který se zalkne svým vlastním růstem.