Na večeři v blízké restauraci jsem vyslovil údiv nad tím, že se nám (nejen v tomto jinak sympatickém podniku) vnucuje televize bez hlasu a k tomu zvuk z rozhlasu nebo nahrávky. Chyběl mně naivnímu staromilovi souhlas zvuku s obrazem. Zřejmě to v éře zkorumpované společnosti a vlády předstírající boj proti korupci, v epoše likvidace sociálních reforem zavedených v posledních stu letech, v létech stále intenzivnějšího omezování lidských a občanských práv v zemích, které mají troufalost se označovat za demokratické, nebude závažný společenský problém, a proto si toho možná dosud nikdo nevšiml. Asi to opravdu není problém. Od obrazu lze oči odtrhnout a hudba není tak hlasitá, že bychom se neslyšeli. Věnovali jsme se debatě, která nám připadala důležitější než světelné zákmity zleva a skřeky zprava. Jenže tato nebetyčná hloupost se stala na chvíli tématem.

Není to problém, ale je to symptom. Téměř nikomu už zřejmě nevadí absence jakéhokoli sdělení. Stačí, když je prostor vyplněn zrakovými a sluchovými impulsy, na které reaguje, pokud bychom se na chvíli chtěli vyjadřovat pavlovovsky, první signální soustava. Některé kombinace tvarů a barev jsou libé a probouzejí instinkty, např. bojovnost nebo sexuální apetit. Zvuky jsou tak zkreslené, že verbální ani hudební smysl jejich skrumáže není jasný, ale můžeme se aspoň pohupovat v rytmu. A o to koneckonců jde. Hlavně nerušit nikoho myšlením. Vše to má v pozadí antropologii, podle níž je lidské nitro black box a výstupy z této skřínky nitra mohou být s vysokou pravděpodobností navozovány dovedně dávkovanými podněty.

Můj společník mne upozornil, že na tohle se prakticky nikdo neptá a uznal, že jsme asi trošku divní, když takové otázky klademe. Dnes se zase sluší neptat. Držet hubu a krok. Už ne před všemocnou státní policii, ale před konvencemi vzniklými někdy možná spontánně a někdy navozenými promyšlenými metodami psychologické války. V této debatě nad španělskými ptáčky a gulášem jsem musel připomenout perličku z korespondence, kdy mi před pár měsíci, když jsem zaprotestoval proti vládnoucím klišé, někdo vytkl, že jsem posedlý svobodou.

Naše debata se nad nápoji zvrtla k alternativnímu pojetí člověka, který nepřipustí, aby byl manipulován, který vzdoruje a řídí se vlastní úvahou. Člověka, který se staví proti hloupým konvencím a chce být svůj. Nechce jednat tak, jak mu sugerují média pokorně sloužící systému, ale tak, jak si směr jednání určí úvahou.

Toto pojetí člověka má dávný název. Již v patnáctém století mu začali říkat humanismus. Bohužel to, co přinesli renesanční myslitelé a co vzápětí popřeli obhájci reformovaných i nereformovaných náboženských autorit, neobstálo na dlouho. Již jedna z linií osvícenství začala rozpouštět lidskou osobu v neosobním přírodním substrátu. Člověk byl posazen na trůn a záhy sesazen a nastylizován do pokleku před Přírodou, která ho na stolci vystřídala.

Humanismus už se pak hodil spíše jako heslo všemožných náboženských a ateistických mocností. Když jim šlo o potlačení svého a našeho lidství, potřebovali to ospravedlnit před druhými a někdy i před sebou a tvrdili, že jde o rozvoj člověka. Snad tím ale humanismus nebyl definitivně diskvalifikován. Snad je dovoleno se k němu stále ještě hlásit.

Někdy se na humanistické hodnoty odvolávám v internetových diskusích. Měl jsem dojem, že s tím musím obtěžovat v jedné debatě, která měla být esoterická. Esoterismus, tedy předpokládané učení a praxe vnitřního, uzavřeného kruhu je vystaven na odiv ve veřejné rozpravě. To je zřejmý nonsens. Nehledě na to se dnes většinou pod tímto záhlavím, případně pod heslem hermetismu nebo postaru okultismu hlásá zvláštní nový druh materialismu. Mluví se tam sice někdy i o duchu, ale míní se tím řídký obláček hmoty, který dočasně bydlí v těle a pak se přestěhuje do těla jiného, nebo se pohybuje v jiných světech, odkud může případně být zavolán. Aby se těmto fantaziím dodalo zdání vědeckosti, která se snad stále ještě nosí, mluví se o energii a vibracích. Není zcela jasné, co vibruje a jde-li o kmitání periodické nebo neperiodické, tlumené nebo netlumené, deterministické nebo stochastické, ale možná jde jen o to, že člověk cítí vnitřní rozechvění. Mluví-li se o energii, sotva jde o schopnost hmoty konat práci, jak o tom čítáme v učebnicích fyziky pro základní školy a zřejmě se neměří v joulech. Možná jde jen o rozpaky z mluvení o bytostech.

V této dětinské hře na fyziku se vytrácí člověk jako duchovní bytost, tedy jako tvor, který není zcela determinován, který je schopen transcedence, může tedy překročit sám sebe a jednat svobodně a tvořit novou skutečnost — a tím tvořit, resp. přetvářet a dotvářet sebe. Běda, když se v debatě údajných esoteriků připomene něco takového. V případě z nedávné doby, který mám na mysli, na takové myšlenky někdo reagoval obavou: Nějak to tu smrdí humanismem. Hned jsem se k němu hrdě přihlásil a připustil jsem, že asi smrdím já. Následně propukla polemika, ve které jsem byl obviněn a odsouzen k veřejnému opovržení s odůvodněním, že hlásám primitivní stará dogmata, že opovrhuji zvířaty a matkou Zemí a že jsem nebezpečný bolševik, který asi v minulém režimu hlásal humanismus a pronásledoval disidenty.

Člověk je duch, ale je také tělem, a to se nevylučuje. A tělo, pokud není chemicky preparováno, asi trochu (zjemnělým nosánkům) smrdí. Smrdí aspoň některé lidské projevy. Je docela možné, že tady někde je původ humanistického smradu. Ale já klidně smrdět budu. Tělesně i duchovně. A zrovna teď po vánocích docela rád. Když dokonce sám Bůh pokládal za dostatečně důstojné pro sebe stát se v betlémských jeslích člověkem, když Bůh je v tomto příběhu zlidštěn, aby se mohl ukázat božský potenciál lidství, je asi přece jen dobré být člověkem. Tragika lidského osudu je hluboká, nad vlastní trapností se můžeme ironicky pousmát, ale kdyby tento výrok nebyl tolikrát zneužit, řekl bych, že člověk, to zní hrdě. Řeknu méně, snad jen slůvko o tom, co se vskutku stalo: že se lidem narodilo Děťátko.