1. Jan Evangelista Purkyně: Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce (Academia)

Skvělým nakladatelským počinem tohoto roku bezesporu bylo nové vydání spisu Jana Evangelisty Purkyně Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce. Od roku 1850, kdy se toto dílko objevilo poprvé, uplynulo více než sto padesát let — během nich se toho sice o Purkyňovi napsalo více než dost, jeho jedinému naturfilosofickému spisu se však zas až taková pozornost nevěnovala. Letošní vydání Útržků je teprve třetí v pořadí a možná by se mohlo říct, že by bez něj Purkyňův spis nakonec zapadl úplně do zapomnění.

V době, kdy jsou síly lidského poznání napjaty k vývoji hypermoderních technologií, kdy už v rámci zvyšování efektivity není možno uvažovat o životě na zemi jinak než v intencích racionální instrumentality, přichází vydání Purkyňova spisu nanejvýš vhod. Nad jeho stránkami se můžeme znovu pokusit chápat Zemi jako celistvý organismus — každá část tohoto organismu zde má svůj účel a celek pak dosahuje všeobjímající moudrosti. Hledáme-li dnes východiska z racionální krize, pak se můžeme vracet právě k takovým systémům, jaké promýšlel například Purkyně. Osobně tuto knihu považuji za to nejdůležitější, co bylo z české literatury letos vydáno.

2. Josef Janda: Dohořívající filozof (Dybbuk)

Sbírek poezie u nás během tohoto roku vyšlo nepočítaně. Jen málokterá ale dokázala překonat malátný lyrismus doby, v níž údajně neexistuje žádné společné velké téma (jak nedávno k našemu úžasu zjevil básník Jakub Řehák), egoistické zaměření na „lyrický subjekt“ a šedý průměr dnes dokonale odzbrojené jazykové experimentace. A pokud bychom měli brát v potaz i schopnost básnických textů zaujmout ironií, co víc, uvést v soulad vážná témata a zároveň je tak trochu shodit se sarkastickým odstupem, pak už bychom ve zdejší básnické produkci našli stěží dva nebo tři knižní svazky. Ještě příliš vážně se u nás chápe Poesie!

Vskutku neobyčejným způsobem se všem nástrahám u nás zakotveného hermetického lyrismu vyhnul Josef Janda ve své poslední sbírce Dohořívající filozof. Ne že bychom snad nad jeho texty zjistili, že se světem není něco v pořádku — to přece všichni víme —, ale můžeme se při vší té hrůze třeba i zasmát. Připojuji ukázku:

Blbci

Blbci jsou sice taky lidi

Já jim to neberu

Ale přece jenom kurva

Stav tohohle světa už je zu moc

Na to aby tady jen tak volně pobíhali

A do všeho čemu nerozumí se srali

3. Paulus Hochgatterer: Sladkost života (Host)

Během roku u nás vyšla řada zajímavých románových titulů. Podržíme-li se kritéria, aby kniha spíše reflektovala společenské problémy, než aby řešila nemožnost literární tvorby svého autora, pak stojí za to připomenout román rakouského spisovatele Pauluse Hochgatterera. Jelikož jde o detektivku, která má daleko k americké drsné škole, čtenář si nad ní dost zapřemýšlí. Děj se postupně skládá jako puzzle — a každý jeho dílek překvapí svou bizarností.

Hochgatterer ve svém románu zobrazil jedno typické rakouské maloměsto. Na první pohled vypadá jako každé jiné sídlo z katalogu cestovní kanceláře. Drobnohledem psychiatra nás provádí přísně utajeným pozadím horské selanky — a my se přitom nestačíme divit, co všechno mohou civilizovaní lidé napáchat. Hochgatterer v knize nejspíš využil zkušeností z vlastní psychiatrické praxe a zároveň napsal velmi čtivé dílo vypovídající o patologii mezilidských vztahů.

4. Jan Čermák (ed.): Jako když dvoranou proletí pták (Triáda)

Z velkých, snad by se chtělo napsat monumentálních edičních počinů, které byly tento rok realizovány, stojí za to připomenout hned dva tituly. Tím prvním je antologie nejstarší anglické poezie a prózy z let 700—1100 nazvaná Jako když dvoranou proletí pták. Úctyhodně rozsáhlý svazek kompilovalo hned několik nanejvýš pověřených editorů, navíc pod vedením Jana Čermáka, jenž je znám třebas svým překladem staroanglického eposu Beowulf. Kniha vznikala několik let, což ostatně asi dojde každému, kdo si ji alespoň pozorně prolistuje. Jednotlivé texty jsou doplněny rozsáhlým poznámkovým aparátem a výkladem historického kontextu. Zdařilé interpretace jsou u takto starých textů nanejvýš důležité, má-li je číst někdo, kdo zrovna není odborníkem na nejstarší anglickou literaturu.

5. Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír (Odeon)

Za druhý, podobně obtížný nakladatelský podnik považuji nový překlad Vojny a míru. Je pod ním podepsán Libor Dvořák. Kdo jen trochu sleduje jména překladatelů a občas zabrousí do širokých vod ruské literatury, ten Dvořáka dozajista zná a spoléhá se na něj. Tolstého román byl do češtiny naposledy převeden v roce 1959, což je dosti dlouhá doba na to, aby byl jazyk překladu aktualizován. Bývalo tomu tak dřív, a stále není proč to měnit: Vojna a mír patří do každé knihovny.

6. Jaroslav Med: Literární život ve stínu Mnichova (1938—1939) (Academia)

Literárněhistorické texty bývají čím dál častěji stiženy nešvarem absolutní nečtivosti. Jejich autoři se mnohdy příliš zaměřují na úzký okruh textů nebo na dílo jediného autora a nejsou příliš ochotni sestavovat obsáhlejší syntézy. A to i přesto, že literární text, chce-li mít jistý dosah, může žít jedině na hraně individuálního, společenského a politického.

Kniha pražského bohemisty Jaroslava Meda je příkladem literární historie, která se velkým syntézám nevyhýbá. Ačkoli pojednává o relativně krátkém, zato však velmi nestabilním období druhé republiky, věnuje se hned celé řadě témat: krizi tehdejší demokracie, vztahu intelektuálů k liberální demokracii či ke kapitalismu, obsáhle referuje o komplikované otázce tradice aj. Knihy bohemistů jsou často psány pro úzký okruh badatelů a studentů, Medův exkurz do doby těsně po přijetí mnichovské dohody lze doporučit každému, koho zajímají proporce intelektuálního života ve chvíli, kdy se „lomí“ dějiny.