Po operaci
Ludvík VaculíkRedakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.
Z hory, z obilí a z potoka šel někdy veliký divný smutek. Život mi sliboval samé všední věci a nevěděl jsem, jak se jim vyhnout. Kdybych byl opravdu hodný, jak naši chtěli, vkolejil bych se jenom do způsobů, jaké jsem viděl kolem. I lidé, kteří měli hodně, měli jenom to, co já bych nechtěl býval: nechtěl jsem krávy, prasata, hnojný dvůr, vlčí mák na mezi a chrpu v obilí, jež se mi tak líbí. Rolničit a hospodařit, to by mě bavilo snad teprv teď, po operaci. Bylo mi jasné, když jsem pohlédl na spolužáka, že z něho nebude nic jiného než čím je jeho tatínek. Ten základní byt, který jsem o třicet roků později ctil, a dokonce opěvoval, mě pravůbec nelákal! Zdáli se mi všichni jaksi lakomí, zotročení a nadobro ohraničení.
Já, na rozdíl od našeho taty, pásal jsem kozy extenzívně: šli jsme, ony a já, kam nás nohy nesly, a co si kozy urvaly, to měly. Náš tata chtěl a představoval si, abych pásal intenzívně jako on: vleze do úžiny mezi zbožím a hrázou (to je pás křoví ohraničující polnosti), potichu a aby nás nikdo neviděl, a kozám se paša přímo servíruje k hubám, ohýbáme vrcholové výhony keřů, strháváme pro ně nejbujnější větvoví. Jdou domů jak buben. Tatu prostě bavilo napásat kozy, proto je do pole vedl, proto s nimi byl. Ale já? Ode mne nikdo nemohl čekat, že půjdu s kozami výhradně pro jejich dobro, muselo se naopak počítat (a ony na to byly u mne už zvyklé), že si budeme každý víceméně dělat to, co ho baví. Mě bavilo číst, kreslit, stavět přehrady na potoku, hrát karty s ogary, klást oheň, honit se a přepadat s kamarády.
Kozy mívali jsme dvě. Starší, Ajna, určovala směr a tempo. Ovládal jsem ji na dálku hlasem nebo kamením. Byla prohnaná. Když jsem s ní pořád zápasil a bojoval, bral jsem ji partnersky za stvoření rovnomocné se mnou. Byla náladová, mazaná, zkušená. To nebylo jakési zvíře. Díval jsem se do jejích očí s obdélníkovitými zřitelnicemi a myslel si: Kdo ty jsi? Ale koza nevydrží dívat se člověku do očí, po dvou vteřinách škubne hlavou, vysmýkne se z objetí a uteče.
Cítil jsem někdy takový smutek z polí, z potoka nebo z hory, že jsem pod šedou oblohou zatoužil, abysme se s kozama měli rádi, neutíkali si, nehněvali jeden druhého, neházali po sobě kamením, drželi se blízko sebe a potom bok po boku šli bílým chodníčkem útulně večer domů. Ale kozy nemají, ještě jsem neměl příležitost vyslovit se o tom, kozy nemají cit ani smysl pro cit a nic citového. Teď nevím, či se mi podaří vyjádřit se, nechce se mi do tak složité věci, celé mě to dopaluje, jsem nervózní a nechce se mi, ale přinutím se k přesné stručnosti: koza nemá citu. Nemá ho ani tolik co pes, ani kočka, ba ani kůň. Stalo se kolikrát, napasená koza si spokojeně lehla do stínu pod stromem, obrázek tak milý a přitažlivý, že jsem — ne jednou! — šel blíž, abych si lehl k ní a složil hlavu na její břuch, ona však hned vstávala, a když se mi někdy podařilo dostihnout ji včas a přidržet na zemi, musel jsem ji držet už pořád násilím. Nechtěl jsem nic než ležet v trávě vedle ní, cítil jsem k ní něžnost, vždyť jsme spolu byli denně, myslel jsem tehdy, že jsem jí blízký, jak ona mně. Když jsem ji tedy objal kolem šlachovité vzdorné šíje, obrátil k sobě její pěknou, milou a ušlechtilou tvář a naléhavě hleděl do jejích očí, škubala hlavou, napínala se, a když jsem nepovolil, vstala aspoň na zadní nohy, takže jsem ji z lásky div ještě nezmlátil.
A to je ten případ citové neprůbojnosti objektu, jeho nedosažitelnosti a marnosti veškerého úmyslu a namáhání. Žádným způsobem nedostane se člověk blíž k živé bytosti, nemá-li ona stejnou potřebu a snahu. Jenom o málo později přesně totéž zakusil jsem s přednostovou dcerou. Když se mi podařilo nastrojit události tak, abych ji potkal, mluvil s ní, a jednou až pomocí důvtipného učitele hry na housle zůstal jsem s ní celou hodinu ve třídě sám a bylo to na nic. Mně bylo patnáct roků, jí jenom třináct, nerozuměli jsme si tedy ani slovo a nesložili jsme se k sobě ani nevinným pohledem. Jako když konečně vylovíte krásnou touženou rybu, leží mdle ve vaší ruce, co s ní. Máte-li trošku rádi (máš mě aspoň trošku rád?), samozřejmě ji zas pustíte do její vody. A tak vaše láska k většině bytostí na světě naplní se tím usmířeně neveselým způsobem: nechat být a žít. Nechtět snad už nic.
Tedy takto já teď asi budu psát už pořád. Tak blbě. Můj soused v lavici, František Talafa, po mně často chtěl, abych mu napsal sloh, pro mě prý to nic není, zatímco pro něho je to těžká dřina, protože on prý nemá na to tady takovů žilu, a ukázal si pod koleno. Bojím se a myslím si, že teď už ji nemám ani já.
(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 6, červen 1981.)