Otázka, kterou si lidstvo klade od nepaměti a já sám pouze od dětství: odkud se vlastně bere dobro? Jak to, že lidé vláčení emocemi, zlými duchy, nekalými pohnutkami, sedmero hlavními a mnoha vedlejšími hříchy, tedy jak to, že takoví, převážně právě takoví lidé nakonec přece jen nechávají přežívat to lepší? Nejenže udržují dobro při životě, i když někdy jen na kapačkách a s kyslíkovou maskou, ale snaží se, mnozí lidé se stále, nedbalí obětí a s pokojnou myslí snaží, aby dobro získávalo prostor a čas, a to na úkor těch horších věcí, které zaplňují vitrínu našeho života každotýdenního.

Je pohodlné a vlastně i docela lidské být na straně některých hříchů. Špatnost obecně má vysoké sebevědomí, podpořené svádivými mediálními kampaněmi — cesta ke hříchu je krátká. Nabízí nám všechno, co bychom mít mohli, a zamlčuje nám, že to všechno jistě vůbec mít nemusíme. Jak se má dobro, prosté lidské dobro, které nemá rozpočet na masivní propagační kampaně, tedy prosadit?

Bylo by zajisté příliš zjednodušené svádět takovou převahu špatnosti jen na masivní mediální přízeň. Každý z nás je denně stavěn před dilemata, někdy prostá a průhledná, jindy nenápadně zakódovaná a leckdy jaksi faustovská. Zdánlivé dobro dnes výměnou za zlo pozdější. Anebo malé, jakoby nevýznamné zlo otevírající zdánlivý prostor naděje v budoucnu. Či ještě jinak: Volím dobro! Jenže jen pro sebe, zatímco ostatním nechám to horší a nebudu se jich ptát, protože já jsem sobě celý svět a ostatní nechť si poradí, jak umějí. Sobě plody, ostatním slupky. A pak ještě to zlo nenápadné, skryté, jen sotva tušené v pozdějších důsledcích dnešních rozhodnutí.

Ale to všechno neznamená, že by dobro nebylo k nalezení. Já sám jsem dobro už našel. A rád se podělím: Pojedete-li po staré hradecké silnici z Prahy, stačí projet Nehvizdy, minout rozvodné elektrárenské zařízení a poté odbočit na okraji Mochova vpravo. Po levé straně po necelých sto metrech ti pozornější spatří nenápadnou přízemní budovu v bílé barvě. Ano, sídlí v ní Dobro, s.r.o. Kdo by čekal výstavný palác okázalé formy, může být zklamán. Budova je bez přesného popisu cesty téměř k nenalezení, odstrčená dokonce i od samotného Mochova stranou. Dobře si ji prohlédnete, symbolicky představuje, jak nesnadná je pozice dobra v dnešním světě. Na malý pozemek vede vjezd pro nákladní automobily, ale oproti obrovským distribučním terminálům v nedalekých Nehvizdech jsou zde jen tři malé rampy, na nichž se dobro nakládá do občas přijíždějících vozů. Dobro zkrátka působí poněkud amatérsky. Dobra je prostě málo a nemá ani vhodné sklady a distribuční sítě. Člověka napadá, že i tak je téměř zázrak, že za těchto nelehkých podmínek o dobru v dnešním světě kdekdo ví a že ještě nebylo udoláno. Ale nakolik se dokáže samo prosadit?

Zlo se prosazuje mnohem snáze. Jen zkuste pohledat v obchodním rejstříku patřičnou firmu. Nenajdete ji, zlo ji nepotřebuje. Špatnost se prosazuje jaksi sama a ručení má neomezené. Dobro je, jak jsem se přesvědčil, s ručením omezeným. Proč asi? Méně si je jisto samo sebou, to ta druhá strana je jednoznačná, stále na očích, sebejistá a neváhavá.

Řekli bychom si, že je tedy opravdu těžké rozeznat, co je dobré a co ne? Ano. Je to velmi těžké! Ale zároveň si dobro ponechává určitá znamení, která nám mohou napovědět. Dobro se prochází po tichých cestách, nerámusí a nepotrpí si na silácká gesta. Není snadno ke spatření. Dobro totiž vyžaduje i naši chytrost a předvídavost. Naši schopnost vidět situaci a život vcelku a neulpívat na detailech, na jednotlivostech, na nápadných znameních, která nám chtějí usnadnit orientaci a rozhodování vůbec. Naši odvahu a úpornost, se kterou budeme schopni a ochotni stále znovu se rozhlížet a citlivě vážit souvislosti, ačkoliv bychom si už dávno mohli být jisti, že přece víme, na které straně dobro je. Pochybování a nejistota, pokora a zdrženlivost, to jsou družičky dobra.

My, kteří bydlíme nedaleko Mochova, máme oproti jiným přístup k dobru trochu jednodušší. K Dobru to nemáme nikdy daleko, stačí vyjít na kraj Čelákovic kousek za benzínku na Mochovské a za dobrého počasí je dobro viditelné i pouhým okem. Ale pravda je nemilosrdná: ani u našich domovních dveří žádný kamion naložený dobrem dosud nikdy nezaparkoval.

Protože — a to je opravdu tajemství — nikdo neví, kam ty kamiony přesně míří a do kterých dveří své zboží vynášejí. Možná vílám pod měsíčním svitem, možná skřítkům v ranní rose. Jisté je jen jedno: že musíme přiložit ruku k dílu všichni, kterým ani průběžné skóre tohoto věčného zápasu není lhostejné. A to je snad to nejdůležitější poznání, vpravdě vánoční. Budeme-li opravdu chtít, bude dobro i v našich rukou. Vychází-li dobro od srdce, jeho ručení se stává neomezeným.