Primas žehnal armádě

Dominik Duka navštívil české vojáky v Afghánistánu a prohlásil, že dialog s islámem je sice důležitý, ale není prý možné vést dialog s těmi, kdo k prosazování svých cílů využívají terorismus, ani se státy, které nikdy toto násilí neodsoudily.

Už podruhé (po prvním pokusu o návštěvu v červenci 2008 ještě ve funkci královéhradeckého biskupa) navštívil český primas naše vojáky v Afghánistánu. Přečetli jsme si, že účastníky mise nazvané podle George Orwella mírová, pozdravil. Vojákům z jednotky pak společně s náčelníkem generálního štábu Pickem předali drobné vánoční dárky, kde nechybělo cukroví, CD s vánoční hudbou, „protiepidemiologický balíček" či nůž.

Shodou okolností mi při té příležitosti zrak padl na Listinu základních práv a svobod České republiky. Hned poté, co v čl. 1 deklaruje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, tedy na místě velmi exponovaném, uvádí hned v následujícím článku, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Mohlo by se zdát, že není nic špatného, když občan Dominik Duka popřeje vojákům, aby jejich Vánoce byly radostné a požehnané a aby je povzbudil. Tak své poslání v prostoru vojenských operací odůvodnil médiím. Jenže nějaký pan Duka by se tam prostě nedostal a nedoprovázel by ho při tom, když už tak přece jel, náčelník generálního štábu. Nečetl by se u příležitosti téže návštěvy dopis prezidenta republiky vojákům.

Připomíná mi to prvek z ortodoxní liturgie, kde se k přímluvám za patriarchu (či jinou obdobnou hlavu), za vladaře (či prezidenta) připojuje tradičně prosba za „Krista milující vojsko“. Tak to oficiálně bylo v Byzanci. V různých komplikovaných současných situacích pravoslavní text modifikovali. Ale těsné spojení církve a státu, Krista a armády, to je buď východní byzantinismus, např. v jeho současné ruské verzi, kdy hierarcha odpovědný za duchovní správu v armádě (pravoslavní kněží nahradili politruky) povzbuzoval armádu, aby neváhala při hájení ruských zájmů v jiných zemích užít nukleárních zbraní jako první, anebo může toto absurdní spojenectví Boha pokoje s násilnou složkou státního aparátu být projevem nové varianty spojenectví trůnu a oltáře u nás na Západě.

Po násilném radikálním husitství, které zůstalo při obnově křesťanského života v půli cesty, vykvetla česká duchovní tradice v Jednotě bratrské. Tak pak prošla i všemožným zajímavým vývojem a stala se hlavní nositelkou renesanční humanistické vzdělanosti u nás a dosud, dnes v podobě světové Unitas fratrum, pověst důsledně křesťanského umírněného, mírotvorného a humanisticky orientovaného křesťanského hnutí. Jejich blízkým partnerem jsou mennonité, jejichž stanovisko u nás představil v neprávem málo připomínané knize v roli překladatele prof. Petr Macek. Je to kniha amerického autora Johna H. Yodera Ježíšova politika (Benešov: Eman, 2004), která pečlivě teologicky hájí důsledný křesťanský pacifismus.

Nemusíme být radikálními pacifisty a můžeme připustit přiměřenou obranu proti útoku, ale je marné si činit iluze, že to lze uvést do souladu s Ježíšem, který říká: Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně (Mt 5, 8-11). Toto a řadu potvrzujících myšlenek žádná chytrácká exegese z bible nesmaže. Obrana je role státu, který není a nemůže být křesťanský.

Věřím, že vojenští kaplani všemožných vyznání udělají v české armádě a v jednotkách jiných zemí mnoho užitečné práce, že vedle často pragmatických vojenských psychologů jsou schopni doprovázet hlavně v krizových situacích i vojáky bez vyznání. Slýchám, že jejich přispění v takových případech je respektováno a očekáváno. Ale jsem si taky vědom toho, že, jsou-li opravdu upřímní, čelí dilematu. Je to dilema dvojí loajality. Loajality vůči svému Mistru a loajality vůči armádě, v níž sotva mohou vznášet výhradu svědomí, kdyby se ukázalo, že některá ozbrojená akce není tak mírová či obranná, jak se prezentuje.

Obzvlášť nebezpečné je, když má ozbrojený konflikt, na němž se české ozbrojené síly podílejí, náboženskou komponentu. Američtí stratégové afghánské operace od roku 2001 zcela zjevně přiživují válku civilizací v pojetí Samuela Huntingtona (jeho kniha Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu, Praha: Rybka, 2001). Hledíme-li na konflikt kriticky, není tak jasné, kdo je útočník a kdo se „jen brání“. Myslím, že český kontingent ve své oficiální aktivitě (nemluvím o jednotlivcích) nehraje na islámskou notu.

Když však arcibiskup známý dřívějšími vysoce militantními výroky na stranu tohoto partnerského abrahámovského náboženství podle agenturního shrnutí na místě řekne, že sice dialog s islámem je důležitý, že však není možné vést dialog s těmi, kdo k prosazování svých cílů využívají terorismus, ani se státy, které nikdy toto násilí neodsoudily, je to sice tentokrát opatrnější, ale i tak ostře politické prohlášení, které dává české účasti na konfliktu novou dimenzi.

Doufejme, že vojáci a další pracovníci rekonstrukčního týmu jako profesionálové nebudou tyto náznaky vykládat jako povzbuzení k nové conquistě. Kdo dobře zná veřejně vyslovované názory nynějšího pražského arcibiskupa, ví, jakým je obdivovatelem dobytí Al Andalúsu, pozůstatků někdejšího slavného cordóbského chalífátu, v němž pod vládou Umajjovců v míru žili a spolupracovali křesťané, Židé a muslimové. Jeho favoriti Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský roku 1492 nastolili režim, ve kterém Židům a muslimům nezbyla jiná možnost, než se nechat pokřtít, obvykle jen naoko, nebo zemi opustit.

Kdyby člověk posuzoval návštěvu metropolity Čech a českého primase u českého týmu v Lógaru jako suše akademický religionista, nemohla by vzbuzovat vášně. Kdybychom totiž shrnuli standardní religionistické stanovisko do poněkud banálního konstatování, že náboženství je jistým druhem politiky a že se není čemu divit. Pokud je dovoleno akademickou povznesenost nad lidským hemžením na chvilku opustit a být člověkem, nezbude, než želet téměř globálního selhání českých církví a ostatních náboženských společností tváří v tvář současné diktatuře kapitálu. Nenaplnili své poslání ani vůči diktátorskému režimu do roku 1989. Tehdy však přece jen byly výjimky. Někteří katolíci a někteří evangelíci si tehdy vzpomněli na prorocko-kritickou roli církve, vystavili se riziku represí a říkali i to, co mocní neradi slyšeli. Dnes o takových donkichotech není slyšet. A pokud jsou, tak v nových katakombách.

Dlužno ještě připomenout, že čeští církevní činitelé se ocitají v rozepři se svými zahraničními partnery, např. prohlášení Světové aliance reformovaných církví nebo sociální učení římskokatolických náboženských autorit, velmi zřetelně např. papeže Jana Pavla II. jdou zcela protichůdným směrem a podporují humanisticky motivované emancipační hnutí.

Čekal bych od Dominika Duky, že nebude společně s náčelníkem generálního štábu nadělovat vojákům pod fiktivní stromeček nože, nýbrž že nadělí české náboženské, duchovně hledající, lhostejné i ateistické veřejnosti dobrou věrohodně vyznívající zvěst, že lidská důstojnost je obhajitelná a že evangelium není jen útěšná báchorka.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Spiriruálno Pondělí, 17.Ledna 2011, 14:58:43

Náboženství a válka se vylučují. Církve a války jsou naopak neoddělitelné.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.