Před pár dny jsem v předstihu absolvoval bouřlivou oslavu konce roku. Bilancovali jsme s kamarádem uplynulou periodu, vítězství i prohry, stav společnosti, politiky, ekonomiky a kultury, jak se na návštěvníky zahulené putyky čtvrté cenové sluší a patří.

Začali jsme věcnou analýzou a odříkáváním již naučených interpretací. Ovšem s každou další sklenkou docházelo na nové úhly pohledu, odhalování pikantních detailů i netušených souvislostí. Svět byl najednou barevnější, komplikovanější a my jej vnímali citlivě jako dlouho předtím ne.

Naposledy mne srovnatelně tvrdé prozření — a to jen při horkém čaji - potkalo, když mě na podzim pozvali daleko od Prahy hovořit o věcech veřejného zájmu. Dobrý muž, iniciátor akce, mne uvedl v superlativech. Prý jak cenné jsou moje myšlenky, moje projevy, moje články. Jakou že významnou stopu zanechávám v tuzemském prostoru. Dmul jsem se pýchou. Bohužel jen do chvíle, kdy jsem mu pohlédl přes rameno. Chvalozpěv měl pečlivě sepsaný, slovo za slovem. Jenom jméno hosta bylo vytečkováno. Do poslední chvíle zkrátka hostitel nevěděl, kdo z metropole přijede, a tak si připravil oslavný chór jaksi univerzální…

Splasknul jsem a musel se smát. Stačilo přitom málo: nejen naslouchat, ale také se pozorně dívat.

Něco podobného se děje, pravda ve vážnějším hávu, na přelomu roku, kdy se vypichují stěžejní události předchozích měsíců a hledají „osobnosti roku“. Povrchnost nad povrchnost.

Kterýsi bruselský plátek napadlo vyhlásit Osobností roku 2009 českého prezidenta Václava Klause. Patrně za to, jak dovedně poškádlil Evropskou unii protahováním ratifikace Lisabonské smlouvy. Musel jsem, chtě-nechtě, souhlasit. Ale zase jen do okamžiku, než jsem vystoupal až k ptačí perspektivě. Z ní je Klaus nezajímavý pišišvor. Stejně jako třeba Karel Gott a další celebrity vyznamenané 28.října prezidentovou rukou. Dokonce ani tip Lidových novin na osobnosti Ferdinanda Piecha a Eduarda Janoty neradím brát moc vážně.

Britský deník The Times za Osobnost roku 2009 označil íránskou dívku Nedu, zastřelenou během červnových protivládních demonstrací v Teheránu. Stala se v jeho očích „globálním symbolem vzdoru vůči tyranii.“ Moudré rozhodnutí. Do posledního dechu budu hájit Nobelovu cenu za mír pro Baracka Obamu, leč mnohem více potřebují povzbudit stateční v Asii, Africe, Latinské Americe…

U nás bychom k osobnostem roku mohli přiřadit třeba partu mladých lidí z Ostravska, kteří před Vánocemi zorganizovali minisbírku na pomoc malé Natálce z Vítkova, oběti krutého žhářského útoku neonacistů, snad nejvážnější a nejsmutnější události roku 2009. Na webových stránkách hnutí Antifa lze přitom s mrazením číst, jak ji reflektuje zdejší hnědé hnutí.

Kdepak ekonomická krize, kdepak evropská integrace. Klíčovým problémem, který si přenášíme z roku do roku, je xenofobie, rasismus, netečnost. Proto hned za vnímavé běžné Čechy, Moravany a Slezany, kteří se zmíněnými vlastnostmi bojují, řadím do pomyslného zástupu oceněných ministra Michaela Kocába, jenž se nebojí ve věci lidských, a zejména menšinových práv jít hlavou proti zdi. Podobně jako v jiné oblasti šel v září odvážně hlavou proti politické zdi Ústavní soud s Pavlem Rychetským v čele.

Ono totiž není nejdůležitější zalíbit se většině. Ani získat její pozornost. Ocenění si naopak zaslouží schopnost klestit cestu nepopulárním nápadům a dobrým skutkům, z nichž neplyne ani sláva, ani finanční prospěch.

Teprve takto zaměřená anketa, provedená v bezprostředním okolí každého z nás, by mne opravdu zajímala.

Do přicházejícího roku proto nám všem přeji především dostatek kritického rozumu a nefalšovaného nadhledu, abychom se i bez lihových produktů dokázali vyznat v komplikované globální realitě a bojovat s bobtnající mediokracií.