Milá Lenko,

1) slyším často sám sebe říkat, že lidé se nemění, že se mění jen okolnosti, do kterých vstupují se svou neměnnou duší. Přesto je každý můj pokus přiblížit se ke svému mládí doprovázen pocitem údivu, vzdálenosti a úplně jiného světa. Jenže jiný byl asi právě jen ten svět, a ne já. Byl to svět zvláštního historického okamžiku, byl krutý se snadností, kterou zanechala válka, byl přecpán nadějemi a iluzemi. Ten dnešní svět je, alespoň v Evropě, méně krutý, a především prost iluzí a velkých nadějí. To je dobré. Neměnná jádra našich duší v něm mají více prostoru.

Tvůj otec byl o rok mladší než já, když na to pomyslím, mrazí mě. Vstupovali jsme do stejného světa, ten dupal a hartusil, že se musíme rozhodnout. Dnes tomu těžko uvěří, ale nutili nás k rozhodnutí hlavně proto, abychom v příštím rozhodném boji zahynuli na správné straně dějin. Jako by to byl ten nejlepší osud, který může člověka potkat. Byla to doba ajatoláhů.

Vím však, že mladí lidé se ptají ne na dobu, ale hlavně na to, proč jsme se v takovém množství nadchli pro myšlenku revoluční přeměny světa, když, jak dnes každý vidí, to byla myšlenka přinejmenším diskutabilní a neměla navíc úplně čisté historické zázemí. Jenže tento způsob ptaní je už generačně upraven, protože vychází z jiné zkušenosti, a tedy i z předpokladu, že naše tehdejší rozhodování bylo založeno na čtení přehledné mapy, na které už byla zakreslena všechna výstražná znamení, všechno, co bylo, a dokonce snad i to, co bude. Pokud si však já pamatuju, byla to mapa jen velmi hrubě načrtnutá, strže, do kterých mohl člověk spadnout, byly šikovně maskovány cudným utajováním pravdy, na kterém se podílely mnohé významné osobnosti. Jen červenou barvou naděje se na této mapě nešetřilo, vyznat se v ní nebylo lehké. Pěkně píše o této nejistotě Jaroslav Mezník (Jak jsem šel s jednou dívkou po ulici, Listy 4, 85). Mladým lidem, neznalým velmocenských usnesení, se navíc zdálo, že se příklonem k revoluční frázi stávají disidenty, disidenty v rodině, v lepší společnosti, na školách atd. Kdo tehdy věděl, do roku 1948, že o vítězích a poražených bylo už dávno rozhodnuto? Ideový zápas vypadal úplně autenticky. Váha dějin se tehdy zdála být obrovská, výhrůžná a zlověstná, ponechávala jen málo místa obyčejnému lidskému rozměru a nalhávala působivě mladým lidem, že naslouchat hlasu tajemné historické zákonitosti je mnohem důstojnější člověka než naslouchat unavenému šeptání jakési starobylé mravnosti. Když byl někdo vyhnán, zničen nebo zabit, dělo se to jakoby bez lidského zavinění, o takových lidech se říkalo, že byli smeteni dějinami. Pěkné, ne?

V době, o které mluvím, měly dějiny, tedy to, co se dělo ve velkém na této planetě, povahu základního prožitku. Jistě také ne pro každého, dění však do sebe vztahovalo mnohem více lidí než dnes. Připadá mi, že jsme se bez většího odporu podřizovali historické a sociální determinaci. Třídní původ se vnímal skoro jako predestinace, rozdíl mezi chudými a bohatými dával ještě smysl, uznávalo se prostředí za povahotvorné atd. To všechno vzala voda. Dnes nemají dějiny už tu váhu, aspoň u nás ne, nedupou a nehartusí na mladé, aby se rozhodli, za koho vycedí krev. Proto se mnozí domnívají, že je příklon na tu či onu stranu vždy jen výsledkem pomalého a uvážlivého rozhodování, vážení výhod a mravních ústupků, porad s rodiči a přáteli atd. To plně chápu, méně se mi už líbí, když někdo, kdo kdysi četl s námi z té nezřetelné mapy, vydává dnes své tehdejší rezervované postoje za výraz čirého jasnozření a rozhodnutí pro socialismus za výraz rozumové a mravní nedostatečnosti, mocenských ambicí a touhy po kariéře. Což zase neznamená, že by v naší generaci neexistovali lidé, jejichž revolučnost měla právě tyto příčiny. Byli viditelní tehdy a jsou viditelní i dnes.

Vidím při pohledu zpět, jakým determinacím jsme byli vystaveni a jak náhodně nás obracely v tu či druhou stranu. Já jsem sice nebyl obdařen dělnickým původem, ale byl jsem sirotek a to bylo v oné poválečné vlně sociální sentimentality skoro totéž. Žil jsem v laskavé péči své sestry a neměl jsem nouzi, stát mě zahrnoval svou přízní. Osvobozovali mě od všech poplatků, dostával jsem nejvyšší stipendia, všude se mnou jednali vlídně. Usoudil jsem, že stát je dobrý a že si zaslouží mou vděčnost. Nešlo ani tak o peníze, které mi dával, šlo spíš o to, že mě zhodnocoval v mých vlastních očích. Domníval jsem se, že jednám poctivě, když projevím svůj vděk nadšeným budováním, sjezdil jsem tehdy všechny slavné brigády. Přišlo mi tehdy na mysl, že si stát mou oddanost kupuje? Lhal bych, kdybych řekl, že ano. A přesto, nemohla mít tato determinace i opačný směr? Kdyby se o mě starala katolická charita, nestal bych se věrným katolíkem? Hle, jací jsme!

Miloval jsem Velkého Bratra? Asi ano, byť s tajnými a bolestnými výhradami. Ještě dnes však cítím na kůži tu historickou determinaci. Ve čtyřicátém pátém jsem byl z té proklaté války už děsně vyšokován. Dospěl jsem k přesvědčení, že mě chtějí v této válce zabít. Stříleli na mě z letadla, na čtrnáctiletého kluka, který běhal v bílém tričku po poli. Padesát metrů přede mnou shodili na silnici bomby, když jsem jel s dívkou na kole na výlet. Civěl jsem s hrůzou na bezkrevné kosti a cukající se střeva rodin, vysvlečených tlakem vzduchu z nedělního oblečení. Maminku zabili při bombardování, a když jsem já vylezl po těch hromových úderech ze sklepa do smradu, prachu a trosečné pouště, ušel jsem v šoku deset kilometrů a dodnes nevím, kudy jsem šel. Zablácené a zpocené Ukrajince z Malinovského armády jsem vítal se stejným pocitem jako ti, kteří píší o výročích do Rudého Práva. Nebyl jsem jim vděčen za osvobození, tomu jsem nerozuměl, byl jsem jim vděčen za to, že ukončili tu hroznou věc a že já neumřu, aniž bych poznal ženu, což mi v mém věku připadalo jako vůbec to nejhorší. Kdyby mi však dali šanci k životu nějací černoši z Virginie, neobrátila by se moje vděčnost k nim? Dnes, když čtu u historiků, jak to vlastně s naším osvobozením bylo, je náhodnost mých cest ještě smutnější. Vysvětluju si to tak, že Stalin stál o mou vděčnost, Eisenhower o ni tolik nestál, nestálo mu za to riziko v oné předehře k dnešní konfrontaci.

Sypu tyto determinace z rukávu, protože jsem už o nich mnohokrát přemýšlel. Hledal jsem v nich mezery, ve kterých přišla ke slovu má svoboda, vlastní hodnocení dobra a zla. Abych mohl zvážit svou zodpovědnost. Nijak se mi nelíbí být pořád něčím vnějším určován, zvláště ne velkými dějinami. Dějiny se svými piedestaly a smetištěmi nemají žádnou morálku, nic se nedá omluvit jejich zájmem. Dnes, po všech zkušenostech s jejich vrtošivostí, pokládám za dobré a užitečné věřit s Kantem a Kohákem, že dějinám je nadřazen mravní zákon, i když mi jeho původ není dost jasný.

Tuhle nedávno, krátce před půlnocí, strčil do mne Petr Kabeš a zeptal se mě: „Ty jsi nevěděl v té době, když jsi na fakultě studoval básnictví, že Zdeněk Rotrekl je ve vězení a že mu hrozí oběšení?" „Nevěděl jsem to," řekl jsem krátce před půlnocí. „Protože ses o to nezajímal!" A to je ta mezera v determinacích, volné moře mezi ledovci, prostor pro svobodu i mravní zodpovědnost. Ponořen v proudu domnělé historické zákonitosti, zahleděn do budoucnosti svých malých dějin jsem stejně tak jako děsivé miliony jiných lidí nepátral po zlém osudu svých bližních, kterým stát, obrácen svou lepší tváří ke mně, ukazoval jen vyceněné zuby a zaťatou pěst. Pravděpodobně jsem se cítil být mravně zaštítěn svou malostí a bezvýznamností. Mohl bych udělat něco smysluplného pro Zdeňka Rotrekla, kdybych byl věděl o jeho osudu? Představuji si, že bych stačil, dříve než by mě zavřeli, vyložit svůj postoj k strašnému bezpráví někomu druhému a měl bych za sebe náhradu, ten by pak snad stačil říci o tom dalším a byly by náhrady dvě nebo tři, a tato utopická lavina by se nezadržitelně dala do pohybu a zakrátko by obsáhla celou zemi. Jak beznadějná vize! Touto beznadějností se dodnes živí lhostejnost a netečnost.

Mohl jsem však udělat něco velmi důležitého pro sebe, mohl jsem mnohem dříve podrobit zkoumání své determinace, trochu si nadhodit na zádech břemeno velkých dějin, přečíst si k tomu vhodné knihy a udělat si na mapě světa vlastní a pevné značení. Sebrat odvahu k pravdě a k důvěře v prostý orwellovský početní úkon, totiž že dva krát dvě jsou čtyři. Prospěch bych z toho neměl, ale mohl jsem mít dříve třeba ty přátele, které mám dnes. Nemluvě o těžce definovatelných stavech vědomí, kterým se říká vnitřní integrace apod.

Pochybuju však silně, že by se změnilo něco na dějinách této země. To je však jiná dimenze, vědomí bezmocnosti v tomto oboru nás nezbavuje povinnosti podřídit mravnímu zákonu aspoň své malé dějiny. Mapa, kterou nám předkládají dějiny k orientaci, není nikdy až tak nepřehledná, abychom museli ve vnitřním zmatku šlapat lidem na krk. Znamení lidskosti jsou na ní celkem dobře vidět a někdy jen netečnost, dějinami vnucované vědomí bezmocnosti a strach nám brání řídit se jimi.

Někteří říkají, že je to pořád stejné, že najít si cestu, která by spolehlivě někam vedla, je dnes stejně těžké jako dříve. To není tak úplně pravda. Svět sice není o moc lepší než byl v našem mládí, ale orientace je v něm snazší, dějiny už nemají tu tíhu, je více vědomí mezi lidmi, že násilí, bezpráví a lež nepřicházejí na národy jako živelné pohromy, ale že je zaviňují lidé. Dnes je dokonce i v politice snazší usoudit, která ze dvou věcí je lepší než druhá.

Milá Lenko,

okliku, kterou jsme šli, už těžko bude moci nebo muset nějaká generace zopakovat, zvláštní historický okamžik, který nás determinoval, je pryč a nebude se opakovat. Po příští válce nebude ani vděčnosti, ani nadějí a tím méně iluzí. Zatím však má mladá generace větší šanci najít si spolehlivé držadlo, než jsme měli my.

2) Měla by jí využít. A to je jediná odpověď na druhou otázku. Její stručnost zachraňuje aspoň únosný rozsah anketní odpovědi.