Arcidiecézní charita Praha v Ugandě od roku 2000 vede projekt Adopce na dálku. Od podzimu 2006 pak v zemi provozujete vlastní nemocnici. Proč jste se do takto velkého projektu pustili právě ve zdravotnictví a ne třeba ve školství nebo v jiné infrastruktuře? Dnes se projektu vzdělávání účastní už na čtyři a půl tisíce dětí. Často jsme se za tu dobu setkávali s případy, kdy děti trpěly nemocemi, které jim znemožňovaly pokračovat ve studiu. Někdy děti na banální nemoci i umíraly. Problém jsme chtěli řešit komplexně, takže jsme se nakonec rozhodli vybudovat v oblasti, odkud pochází nejvíce dětí podporovaných českými dárci, všeobecnou nemocnici. Než vznikla, poskytovali v oblasti zdravotní péči místní komunitní zdravotní pracovníci. To ale znamená, že tam kvalifikovaná zdravotní péče de facto nebyla. Jak se výstavba takové nemocnice chystá? Byla to zároveň vaše první nemocnice? Byl to skutečně první podobný projekt a dodnes je to v oblasti zdravotnictví naším největším projektem. Přípravy trvaly poměrně dlouho. Museli jsme zjistit, jak je místní zdravotnictví vůbec organizováno, které úřady nebo oficiální struktury ho spravují. Situace byla o to lehčí, že jsme v té době měli v Ugandě náš personál, který pracoval na projektu Adopce na dálku a na dalších zemědělských a vzdělávacích projektech. Samotnou stavbu nemocnice pak připravovali naši lidé mimo jiné ve spolupráci s českými architekty a lékařem. Velký zájem o projekt měla od počátku ugandská strana. Postavit ani provozovat by ho ale nebylo možné bez českých dárců. Do toho přitom nepočítám počáteční investiční grant ministerstva zdravotnictví ve výši asi tří a půl milionu korun. Pokud hovoříme o Česko-slovensko-ugandské nemocnici, tak je rozdělení rolí jasné: česká strana platí provoz, Slováci poskytují personál a ugandská strana je potřebná pro udržitelnost projektu, protože zná místní poměry. Pokud je nemocnice v Ugandě vaším největším zdravotnickým projektem, které jsou ty další? Programy prevence různých chorob, očkování, osvětové programy, v jejichž rámci místní komunitě nebo dětem dáváme informace třeba o pravidlech hygieny. Nestavíme tedy žádné další budovy, ale školíme a vysvětlujeme. Nemocnici řídíte sami? Když jsme v Ugandě začínali, snažili jsme se vše nechávat na místních lidech. U projektu nemocnice jsme dospěli k názoru, že je lepší mít na místě českého ředitele, který ohlídá efektivnost využívání prostředků. Dá pozor, aby se nemocnice neodchylovala od svého cíle, kterým je pomáhat nejchudším. Poděkování si ovšem zaslouží nejen vedení, ale i dobrovolníci, kteří pracují v nemocnici i v rámci projektů Adopce na dálku. Jaké nemoci mimo malárie nejčastěji léčíte? Po malárii by v žebříčku byla anémie, tedy chudokrevnost u dětí, různé střevní potíže a onemocnění parazity nebo nemoci dýchacích cest. Časté jsou také úrazy a běžné zákroky, například operace kýly. Své místo mají také pohlavní nemoci včetně HIV/AIDS a různé nemoci tropické, třeba spavá nemoc. Zabírají v Ugandě stejné typy léků jako v Evropě? Zabírají, ale používáme léky vyrobené v místě. V tomto ohledu dobře funguje spolupráce s vládou, která obecně podporuje nemocnice tím, že jim dodává část léků. Některé přístroje jsme pořídili v místě, některé jsme museli dovézt z České republiky. Takto nám pomohla třeba nemocnice ve Vrchlabí. Mohla byste srovnat vaši činnost například s Lékaři bez hranic? Lékaři bez hranic, jak jejich činnost chápu já, se zaměřují především na vysílání lékařů — personálu z týmu tropických lékařů tam, kde je to potřeba.My takový široký tým nemáme. I proto spolupracujeme s naším slovenským partnerem, kterým je Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce svaté Alžběty v Bratislavě. Ta se Lékařům bez hranic možná trochu podobá. Má tým několika desítek tropických lékařů, které vysílá do afrických misí. Pomáhají tím, že poskytují kvalifikovaný lékařský personál. Máte za sebou kurz instruktorky samostatného pohybu pro nevidomé. Jak se nevidomým žije v Ugandě? Představa, že by se nevidomý pohyboval samostatně s bílou holí po kampalských ulicích je absolutně nemyslitelná. V Kampale byl pouze jediný přechod pro chodce, jak ho známe z evropského prostředí. Nejsou tam ani chodníky, natož vodicí linie nebo nějaká další infrastruktura tohoto typu. Osobně jsem se setkala s jedním nevidomým člověkem, a to z poměrně vysoce postavené rodiny. Šlo o ženu architekta, který stavěl naši nemocnici. Ta žena byla odkázána na svůj dům a nedovedla si ani představit, že by se pohybovala volně po ulici. V Ugandě není zabezpečena péče ani pro mnohem lehčí onemocnění a postižení, než je ztráta zraku. Říkala jste, že v Kampale nejsou chodníky. Je tam třeba městská zeleň nebo doprava? Kampala je klasické rozvojové velkoměsto, to znamená hluk, chaos, přeplněné ulice i silnice, troubení aut, špína, smrad, obrovští ptáci marabu, kteří pochodují mezi lidmi, žebráci. Život v Kampale se odehrává na ulici. Městská doprava v Kampale existuje ve formě minibusů. Ty vyjíždějí z taxi parku v centru města do všech směrů. Samozřejmě v Kampale existují i luxusní čtvrti. Jsou tam klimatizované budovy, mrakodrapy, několikapatrový obchodní dům s vyhlídkovou restaurací. Takže jde také o město, kde na první pohled vidíte rozdíly mezi obrovskou chudobou a neskutečným bohatstvím úzké vrstvy lidí. Jaké barvy se vám vybaví, když se řekne Uganda? Šedá, modrá, hnědá, špinavě bílá. Takže prach, bláto a obloha? Možná. Samozřejmě když si představím lidi, tak jejich oblečení je v barvách mnohem pestřejších než u nás. Na vesnicích mají tradiční šaty s naškrobenou látkou na ramenech. V Kampale se móda poevropšťuje: lidé nosí i džíny a trička, jak jsme zvyklí u nás. Proč jste se rozhodli po Adopcích na dálku a Česko-slovensko-ugandské nemocnici začít v Ugandě i se výstavbou vlastní školy? Uganda před několika lety vyhlásila program základní vzdělání pro všechny zdarma. Otevřela základní školy všem žákům, ale nezvýšila ani kapacitu škol, ani počet učitelů. Zavedení základního vzdělání pro všechny zdarma tak zároveň znamenalo rapidní snížení kvality vzdělání. Místo padesáti dětí jich ve třídě najednou sedělo třeba i více než sto. Projekt vlastní školy nám umožní dvě věci. Jednak v oblasti, kde působíme, zajistíme dostupnost vzdělání. Když si děti nemohou školní docházku dovolit, zařadíme je do projektu Adopce na dálku a jsme s to je do školy posílat. Za druhé nás pak skutečně trápí kvalita vzdělání. Uvědomujeme si, že děti z vesnických oblastí, když dokončí základní anebo i střední školu, jsou na tom mnohem lépe, než kdyby do školy vůbec chodit nemohly. Těžko ale konkurují dětem z měst nebo z bohatších rodin, které jsou schopny pokračovat v dalším vzdělávání nebo třeba i studovat na univerzitě. Nyní tedy pracujeme na vybudování modelové základní školy v místních podmínkách a s místním personálem, od které by se mohly učit ostatní místní školy. Chtěli bychom pak dalším učitelům v oblasti ukazovat třeba moderní vyučovací metody. Zatím vyučování často probíhá formou memorování učební látky. Zdaleka ne vždy děti chápou to, co memorují. Jak vysoké školné se platí na základních školách? Ve státních školách někdy bývá i jen symbolické, tedy ve výši několika desítek tisíc ugandských šilinků, což je ekvivalentem několika stovek českých korun. Na některých školách je ale i řádově vyšší. Školné se přitom platí třikrát do roka. Kolik a čím si mohu jako běžný člověk vydělat ve střední Ugandě? Jako obyčejný člověk z vesnice budete pravděpodobně pracovat v zemědělství. Buď budete mít vlastní políčko, kde budete pěstovat zeleninu, ananasy nebo matoke — zelené plody podobné banánům, které ale musíte před jídlem oloupat a uvařit. Matoke je nejčastější místní pokrm. Zeleninu můžete prodávat u cesty, abyste si mohl koupit mýdlo, svíčky nebo zaplatit školné svým dětem. Nevyděláte si ale více než sto tisíc ugandských šilinků. To je částka, kterou dáváme našim pracovníkům ve vesnicích. Mnohé zahraniční rozvojové organizace kazí místní lidi, když jim dávají evropské nebo skoro evropské platy za výkon nebo objem práce, který těm evropským zdaleka neodpovídá. To znamená, že si za rok se štěstím můžu vydělat přes milion šilinků a z toho deset tisíc zaplatím na školném? Deset tisíc by bylo to nejnižší školné na státní škole. Minimálně tedy třicet tisíc za rok, přičemž v rodině budete mít nejméně sedm vlastních dětí a k tomu ještě několik dětí příbuzných, kteří zemřeli. Rodina se často rozhodne vybrat jen jedno nebo dvě děti, které bude do školy posílat. Ve svých materiálech uvádíte, že poplatky za ošetření ve vaší nemocnici jsou dosažitelné všem a rovnají se přibližně ceně jednoho oběda. Je skutečně nezbytné je vybírat? Poplatky vybírají všechna zdravotnická zařízení v Ugandě. Naší zásadou je, že poplatky, které vybíráme, jsou konečné. Ve státních nemocnicích pacient často neví, kolik za ošetření ve výsledku zaplatí. Zaplatí za ošetření, ale pak po něm lékař chce ještě zaplatit za materiál, bez kterého to ošetření nejde provést.Máme také sociální fond, ze kterého jsme schopni platit poplatky těm, kteří na ně vůbec nemají. Pro děti z projektu Adopce na dálku je ošetření zdarma, respektive je hrazeno z darů českých dárců, kteří dané děti podporují. Kdybychom poplatky nevybírali, tak by nemocnice fungovala dál. Poplatky tvoří asi jen deset procent našich příjmů, z osmdesáti procent ji financují dary lidí z České republiky. Existuje v Ugandě étos veřejnoprávnosti? Neexistuje ve smyslu, že by lidé něco společně vlastnili, starali se o to a neměli z toho osobní prospěch. Například se v Ugandě nesetkáváme s dobrovolnictvím. Lidé jsou tak chudí, že chtějí za práci zaplatit. Na druhou stranu existuje veřejnoprávnost ve smyslu sounáležitosti rodiny nebo klanu. A jde o sounáležitost v mnohem širší míře než u nás. Lidé v Ugandě se dokážou pro rodinu a klan obětovat. Ti bohatší úplně přirozeně a z povinnosti — protože je to tak běžné — platí školné celému příbuzenstvu. Veřejnoprávnosti na úrovni státu se ale Afrika musí zase učit. Proto je třeba v Africe korupce tak obrovská, že i znemožňuje fungování některých služeb. Lidé automaticky uvažují o prospěchu pro klan a rodinu. Pokud je něco státní, je třeba to využít ve vlastní prospěch. Korupce je tam obrovská. Kdyby byly efektivně využívány peníze, které Uganda získává jako pomoc od bohatých států, tak by fungování zdravotnictví nebo školství nemusel být takový problém. Jenže cesta z Evropy přes kampalský státní rozpočet do odlehlých ugandských vesniček je strašně dlouhá, skládá se z řady článků, v nichž se každý chce sám obohatit. Jde přitom o fenomén tak globální a všudypřítomný, že ho nejde nijak řešit. Korumpujete někoho vy coby Arcidiecézní charita? To není cesta, kterou chceme jít. Naše nemocnice nedostala od státu Uganda ani korunu, ačkoli na to má podle zákona nárok. Ale jednání jsou zdlouhavá. Vždy slyšíme, že příští rok, příští rok… Místní samospráva sice hradí mzdy části personálu, ale i tak musíme občas ztropit humbuk, když se dozvíme, že náš personál chtějí odvelet do jiné nemocnice. Ve školství je to obdobné. Dozvěděli jsme se třeba, že jedna škola, kde máme desítky dětí z Adopce na dálku, chce zvednout školné. Pátrali jsme, proč to chtějí udělat, když jako státní škola mají finance přidělené. Zjistili jsme, že se vyměnil ředitel a finance z kraje si rozdělil s nadřízeným úředníkem, takže jich do školy došla jen jedna třetina. Když jsme na případ upozornili, tak se navýšení školného podařilo zabránit. Článek vznikl s podporou FoRS a kampaně Česko proti chudobě. Profil:Jarmila Lomozová vystudovala sociologii na FF UK v Praze. Na Institutu rehabilitace zrakově postižených UK získala osvědčení instruktorky prostorové orientace a samostatného pohybu zrakově postižených a nevidomých. Od roku 2002 působí v Arcidiézní charitě Praha, kde původně vykonávala pozici asistentky vedoucí a následně vedoucí Rozvojového střediska. V této funkci působí dodnes.