Lenka Zlámalová ve sloupku Nežádaná měna na titulní straně píše, že Angela Merkelová se  „v podstatě podbízí svým středoevropským protějškům a láká je ke ,své‘ měně, aby jí ji jako na poměry eurozóny zodpovědní hospodáři pomohli zachránit. Pro Němce, zvyklé na svou tvrdou marku coby pevný základ společnosti, to musí být opravdu ponižující. Tenhle krok je jedním z potvrzení, že Evropa stojí na tak rozdílných civilizačních a kulturních hodnotách, že se nikdy neměla stát měnovou unií." Moment! Jak dlouho si vlastně Němci zvykali na tvrdou marku jako pevný základ společnosti? No dobře, šedesát let. Ale co je na civilizačních a kulturních hodnotách, na kterých stojí Evropa, rozdílného? Opakuji, že řeč je o civilizačních a kulturních hodnotách.

Stran důchodového systému autorka plaší, jako by byla placená těmi, kdo se chystají rozchvátit stamiliardy korun z veřejného sociálního pojištění: „Naprostou prioritou vlády by ovšem měla být důchodová reforma. Populace stárne a už za dva roky dokonce začne klesat počet lidí v produktivním věku. Jenomže vlády se už patnáct let nedovedou shodnout na tom, jaké by důchodová reforma měla mít parametry. Je tedy nutné okamžitě sladit protichůdné návrhy do jednoho konceptu a připravit legislativu. Pokud to vláda neudělá, hrozí, že dnešní generace třicátníků žádný důchod mít nebude." Kec, mec, lívanec.

Naši muži se třeba pyšní státními řády, akademickými tituly či příslušností k VIP, ale v zásadě jde zase o zástupný mezistupeň k jedinému cíli, aniž si to muž třeba uvědomí. Jeho společenské ohodnocení láká ženy, protože jim hlásí: jsem chytrý, inteligentní, a tím pádem bohatý. Tvé děti se mnou budou stejné. Tělesně méně vyvinutější a neforemnější si musí najít jinou specifickou cestu. Takový Woody Allen si ji našel. Každoročně točí nový film jak zběsilý a ženský se z něj mohou pominout. Upřímně řečeno: kdyby nic netočil, která z žen by si jej na ulici všimla? Točení filmu je pro něj zástupné sexuální lákadlo, feromon. A když je někdo třeba kripl, jako byl Joseph Goebbels, snaží se dostat k potomkům prostřednictvím moci." Přímočarý závěr je z oblasti prognostiky a anatomie: „...přirozený boj o vaginy (potažmo dělohy) se změní v nepřirozený boj o penisy, potažmo o spermie."

Výsledkem bylo, že české retribuční soudy (na Slovensku probíhala retribuce podle jiných předpisů a měla mírnější průběh) odsoudily k smrti v přepočtu na obyvatele nejvíce obžalovaných z celé Evropy. „Sumární povaha retribučního soudnictví měla jistě za následek i popravy nevinných osob“, konstatuje Frommer, ale počet justičních omylů je velice obtížné určit. Z procesů se totiž nedochovaly materiály (pokud vůbec existovaly), ze kterých by bylo možné otázku viny či neviny objektivně posoudit. Architekti retribuce byli nakonec s jejím průběhem spokojeni. Prezident Beneš po jejím skončení v květnu 1947 řekl, že „nečekal, že retribuční zákon bude uplatňován v takové míře a poměrně celkem dobře a bez větších politických sporů. Čekal jsem křivd daleko více a čekal jsem také daleko více chyb, denunciací jedněch proti druhým a všechno, co je s tím spojeno.“