Dvojí příběh nonkonformity

Alena Zemančíková

Reflexe období normalizace může vést skrz sebereflexi těch, kteří tuto dobu pamatují. Autorka svým osobním příběhem plasticky vyjadřuje pocity zmaru a úpadku, které ji tehdy provázely, a dochází k poznání, že svobodu člověk musí mít v sobě, nezávisle na vnějším prostředí.

Text Jana Šíchy Vyprávění o reálsocialismu mě přiměl k pokračování reflexe normalizačních časů a sebereflexe v nich. Činím tak už několik let a na pokračování a stále s tím nemohu být hotova.

Celé to začíná roku 1968, kdy mi sice bylo třináct, ale události kolem se mě mocně dotkly. V maloměstě v pohraničí, kde jsme tenkrát žili, žili obrodným procesem všichni, koho jsem znala a s kým se stýkali moji rodiče. Počínaje paní učitelkou klavíru, neodsunutou Němkou a ženou zvláštní přitažlivosti, přes učitele na základní škole, kde nás rozdělili do tříd studijních a praktických a v těch studijních se k nám začali chovat, jako bychom byli na gymnáziu, po nová přátelství rodičů s mladými vojáky absolventy, sloužícími v místní posádce (do té doby bylo naprosto nepředstavitelné, že by se někdo ve městě mohl kamarádit s vojáky základní služby — vůbec by se nesetkali).

Ve školním pěveckém sboru jsme najednou zpívali křesťanský kánon — a o tom, co naši četli, ani nemá cenu psát, to si dovedeme představit. Dokonce si vzpomínám na velmi zajímavou televizi, kde jsem viděla divadelní přenosy Dürenmatta z Komorního divadla a Čechova z Činoherního klubu. Protože to všechno přišlo přesně v době, kdy jsem si formovala své kulturní i morální normy, ovlivnil mě rok 1968 na celý život. Poprvé jsme s mámou vyjely k moři a z jakéhosi fanfarónství jsme si nevybraly Jugoslávii, ačkoliv by to bývalo šlo, ale Gruzii. Jely jsme do Gagry, letoviska v Abcházii, které dnes je nejspíš srovnáno se zemí, a s velkým zájmem pozorovaly život. A v srpnu přišly tanky.

Dopad normalizace v onom maloměstě bych dnes pojmenovala jako absolutní vystřídání inteligentních, už i vzdělaných, energií nabitých a vysoce motivovaných lidí ustrašenými a bezcharakterními ubožáky. Poměry se propadly o několik pater.

Propadly se i na gymnáziu v Plzni, kam jsem začala chodit. Nevěděla jsem, kdo všechno byl po stranických prověrkách vyhozen, ale bylo zřetelné, kdo na místo gymnaziálního učitele nemá a byl přijat v rámci normalizace. Slušný člověk a dobrý kantor byl bezpochyby ruštinář, chráněný asi svým oborem, jak prošel čistkami, nevím. Nejstrašnější byli češtináři a dějepisáři, v hodinách občanské nauky jsem raději nedávala pozor.

Protože jsme měli v rodině knihovníky, byla jsem konfrontována s procesem vyřazování zakázaných knih. Nešlo je ani ukrást, tak přísně byly seznamy kontrolované. Zažila jsem neuvěřitelnou cenzuru v amatérském divadle — v roce 1975 nám zakázali hrát Jana Husa s tím, že je přece výročí osvobození, tak jakýpak Hus? V Plzni to bylo osvobození americkou armádou, což se zapíralo. Bylo by to směšné, kdyby kolem toho nebyly pořád nějaké vyšetřovačky a vyslýchačky a věčný esenbácký dozor na místě, kde dnes stojí americký pomník.

Nejhorší na tom však bylo, že nám to rozklížilo rodinu, protože máma neustále přicházela o právě získané zaměstnání, až se nakonec ukryla v Praze a my jsme dostali samostatnost dřív, než jsme ji byli schopni zodpovědně zvládnout.

Nejsilnější dojem z té doby byl, že na každém rozhodujícím místě sedí naprostý blb. Možná to nebyla docela pravda, ale moje zkušenost byla prostě taková. Dokonce i můj tanečník při maturitním předtančení mi vážně vysvětloval, že je v pořádku, že si strana hlídá, koho pustí na studia. Potom později, v osmdesátých letech, kdy už jsem pracovala v divadle, jsem pochopila, že souboj s tím metafyzickým blbstvím je i jistou sportovní disciplínou, kterou intelektuálové docela vesele pěstují, ale pro mladé lidi na začátku života je to odporná, duši i mozek zaléhající hnusota, která vyvolává jen negativní životní pocit a zlost.

Zažila jsem otřesné poměry ve třech různých porodnicích, byli jsme obklopeni udavači v paneláku na sídlišti, vybudovaném pro důstojníky a esenbáky, byli jsme strašně chudí vinou podřadných zaměstnání, jež mi bylo povoleno vykonávat, moje děti měly příšernou školu, kam jsem se bála chodit na rodičovské schůzky. Nejtěžší však pro mě bylo poznání, že humanitní a umělecké vzdělání, po kterém jsem toužila a které mi bylo zapovězeno, je naopak nachystáno pro prominentní dětičky, které po něm nijak netouží, nemají nadání ani motivaci. Tahle záměrná likvidace kultury a vzdělanosti podprůměrem a lhostejností byla pro mě nestravitelná. Dlouho jsem neuměla vidět ve společnosti nic jiného než úpadek a zmar.

Až mnohem později jsem si začala všímat i jiných modelů. Například jedna moje kamarádka byla z rodiny nikoli reformních, ale naopak skalních komunistů, oba rodiče byli vědci. Ona však na jejich názoru vůbec nebyla závislá, nevstoupila do žádné normalizační organizace (ani do SSM, což já jsem se na gymnáziu neodvážila), v klidu vyplněném studiem zajímavých oborů jako třeba hebrejština se několikrát pokoušela dostat na filozofickou fakultu, až se jí to asi počtvrté podařilo, vystudovala historii. Dílo Karla Marxe měla prostudované lépe než její učitel marxismu, takže kvůli tomu málem neudělala zkoušku, protože marxista nechtěl uznat správnost jejích odpovědí.

Specializovala se na hnutí odporu v Irsku a v době mého naprostého západnictví fundovaně kritizovala britský imperialismus. Nemínila ovšem normalizačně šaškovat, nikdy nešla k volbám ani do prvomájového průvodu. Od ní jsem se naučila, že svobodu člověk musí mít v sobě, nezávisle na vnějším prostředí. Že mnohé z toho, co vyčítáme poměrům, je do značné míry náš problém. Já jsem se takovému pohledu musela teprve naučit. Moje nechození k volbám a do průvodů byl výraz odporu proti tomu, co naší rodině bolševici způsobili, u mé přítelkyně to byl protest proti jejich nedemokratičnosti a lhaní.

Po roce 1989 moje přítelkyně rozeznala novodobé blbství opět dřív než já, já jsem byla daleko víc nakloněná vidět poměry z lepší stránky. Její pohled historika byl pro mě cenným korektivem mých sklonů k ideologizování — až jsem se jich, doufám, zbavila úplně. V lecčem se neshodneme, ale velkou radostí našeho přátelství je i schopnost diskutovat a zvědavost na názor té druhé.

Za normalizace jsme to měly obě asi tak stejně těžké a ani po převratu jsme neudělaly žádnou kariéru, byť se nám dostalo příležitost pracovat v oboru, který nás vrcholně zajímá i baví. Naše životy jsou srovnatelné, ačkoliv výchozí pozice byly dost jiné.

Přátelství s Hanou mě dovedlo k poznání, že normalizaci snášeli mnohem hůř ti, kdo byli ideově a osobně závislí na roce 1968. Ti, kteří si od něj tolik neslibovali, ať už to byli skalní nereformní komunisté anebo naopak nekomunisté, žili vnitřně mnohem svobodněji a možná i nějak poctivěji. O undergroundu jsem měla jen povšechné povědomí, ale to bylo asi ono, ten přístup a styl, který jsem neovládala. Já a některé mně spřízněné duše jsme pořád jako čechovovské postavy něco vyhlíželi, toužili, hroutili se, vzdorovali a neměli vůbec žádný nadhled. A nadhledem rozhodně nemyslím konformitu s normalizačním režimem. Spíš ještě větší lhostejnost k tomu, jestli jsme jím přijímáni nebo opovrhováni. Větší sebeúctu: vlastně si teď uvědomuju, že ačkoliv jsem normalizátory nenáviděla, jejich pravidla jsem přijala, byť otočená naruby.

    Diskuse
    ??
    December 13, 2010 v 16.45
    osvobození
    Vážená paní Zemančíková, Váš text je pro mě osobně cenný,a to nejen proto, že mám, byť o něco později narozená,podobné zkušenosti .
    Tím myslím normalizaci okolo mě i ve mně.
    A tím nemyslím jen minulost.
    ??
    December 13, 2010 v 21.45
    Svoboda poznanou nutností
    Z poznání historie vyplývá i vědomí toho, že není jednoduchá přímá úměra mezi životní úrovní lidí a tím, jak se bouří či nebouří proti systému. Někdy jde spíše o úměru nepřímou. Příklad: v r. 1774 vypukla v Americe revoluce proti britské nadvládě, přičemž historikové tvrdí, že v Británii na tom byli hůře než v Americe. Navíc tuto revoluci vlastně prosazovali obchodníci, kteří patřili k nejzámožnějším lidem Ameriky. (Navlíkli to ale na Indiány v Boston Tea Party). Proto mohl prohlásit Tocqeuville, že každá revoluce je výsledek nepodařené reformy. Sovětsky svaz a jeho systém se nerozpadl za Stalina, ale za Gorbačova, který zahájil reformy. Revoluce tedy nemůže vzniknout, pokud jsou na tom lidé tak špatně, že se nemohou bouřit. Proto se domnívám, že člověk v sobě může mít svobodu nezávisle na sociálním systému pouze do té míry, do jaké mu ten systém takovou svobodu dovolí. Ne všechny systémy však takovou svobodu umožňují.
    SH
    December 27, 2010 v 19.35
    Normalizace KSČ.
    Jediným skutečným výsledkem roku 1968 bylo, že vládnoucí moc své oponenty po tomto roce už nepopravovala. Vězení se dalo vydržet a hlavně, i nejzavilejší oponent se uživil svou prací, protože zaměstnání bylo povinné. Sám jsem patřil mezi občany odporující režimu v takové míře, v jaké bych si to vůči dnešnímu nikdy nedovolil, pokud bych byl ještě v aktivním věku. Dneska by mi hrozilo, že bych nezískal zaměstnání, ba ani zakázky jako eventuální podnikatel. Takže v určitém smyslu bylo období normalizace politickým svobodnější m, než to současné.