Za okny padá sníh, snad příslib přicházející skutečné zimy, která letos opět opomněla dotvořit slavnostní kolorit Vánoc. A tak se rýsuje, že vykročení do roku „dvacet deset“ bude nakonec přece jen provázet symbolické pokrytí starého špinavého světa novým sněhobílým šatem.

Zářící sněhová pokrývka dokáže dočasně vytvořit nádhernou kulisu dokonalého, čistého světa. Sníh však odejde a znovu se odhalí vše, co bylo skryto, často dokonce v horší podobě než před tím. Tradiční zvyklost spojená s koncem kalendářního roku smýčit všechny kouty, klepat koberce, cídit rodinné stříbro stejně jako zametat před vlastním prahem patří k rituálům, které předcházejí zklamání po opětném odkrytí.

Otázkami zůstává, které kouty musím v každém případě smýčit sama a které bych měla jen pomáhat smýčit. Podobně tomu je i s koberci, co všechno patří do rodinného stříbra a kam až sahá vlastní práh? V demokratické společnosti se soukromým vlastnictvím lze jen velmi stěží najít přesnou odpověď. Na míře čistoty se pravděpodobně také mnozí nedomluvíme. Také musíme nutně přemýšlet nad formou velkého úklidu, co vyhodit a co ještě zachovat.

Ani nevím, zda děti dnes stále hrají hru na schovávanou:„Deset, dvacet, před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát.“ Svět dospělých si na schovávanou hraje stále, slova říkadla se ovšem raději neužívají, vždyť nějaká pravidla se v české společnosti stejně moc nectí. A schovává se kde co i kde kdo a to kamkoliv. Ubývá však těch, kdo ještě mají zájem a chuť hledat, protože i po velmi plném a složitém hledání se většinou nic nenajde. Protože ti, kdo (se) schovávají, činí tak příliš vychytrale. Navíc zneužívají bezbrannosti hledajících, aby se jim u pikoly nakonec vysmáli.

I to je důvod neodkládat velký úklid. Kde však začít, nad čím mávnout rukou a jak rozložit síly, abychom se nevyčerpali hned na počátku? Můj manžel říká: „Buď žádej nápravu chyby, nebo se problémem vůbec nezabývej.“

Stala se nám podivná věc. Síť mateřských center přihlásila Idu Kelarovou na cenu Gypsy Spirit. Přihlášku jsme osobně dodali do podatelny Úřadu vlády řádně v termínu dopoledne 13.11.2009. Litera vyhlášení zněla do 14:00 hodin. Velmi nás překvapilo, že se její jméno neobjevilo mezi nominovanými. Osobnost Idy Kelarové, která svůj život zasvětila integraci romské minority, přeci nelze přehlédnout. Když jsme se dotázali na osud její přihlášky, dostalo se nám odpovědi, že přišla pozdě. Na písemnou stížnost, že to není možné, jsme dostali odpověď, že naše přihláška byla „zaevidována“ až v 17:03, tedy podle hodnotitelské komise pozdě. O čase evidence se ve vyhlášení nic nepíše. Vyhlášení zcela jasně uvádí „doručení do podatelny Úřadu vlády České republiky.“ Nikde není řečeno, že podatelna potřebuje čas (natož jeho délka) na zpracování přihlášky. Jedná se o zcela zjevné pochybení na straně vyhlašovatele.

Těžko můžeme žádat o řádnou nápravu, když víme, že vítězové letošního ročníku Gypsy Spirit už byli slavnostně vyhlášeni. Za daných okolností by pro nás náprava znamenala alespoň přiznání chyby a omluvu. Ředitelka kabinetu ministra vlády se však svým sdělením za vyhlašovatele vykrucuje.

Patří nastalá situace k těm, nad kterými máme mávnout rukou a nechat zavát sněhem? Koneckonců stejně všichni víme, že Ida Kelarová svoji skvělou práci dělá ze svého vnitřního přesvědčení a ne kvůli ocenění. Příští rok ovšem můžeme narazit znovu na stejný problém.

Pokud se jednalo o ojedinělou situaci za uplynulý rok, bylo by to celkem snadné rozhodování. Letos se však podobných událostí vrchovatě urodilo. Že by to bylo tím, že nás pravidelný úklid už přestal bavit?

Jen si nenamlouvejme, že na Nový rok začneme jinak jen proto, že „jak na Nový rok, tak po celý rok.“