První, co mne vytanulo na mysli při čtení článků Adama Borziče a Michaela Hausera, byla vzpomínka na Freudova dlouholetého spolupracovníka, který se, stejně jako později C.G. Jung, dostal s mistrem do rozporu, Alfreda Adlera. Rozchod mezi Alfredem Adlerem a Sigmundem Freudem v roce 1911, kdy Adler a devět dalších opustili Vídeňskou analytickou společnost a založili Společnost pro svobodnou psychoanalýzu, se původně týkal Adlerovy teorie agresivního instinktu, v jejímž světle nabíraly Freudovy teorie mnohdy spíš metaforickou podobu, a z  níž později vyklíčila i Adlerova teorie potřeby sebezdokonalování a kompenzace svých nedostatků či připodobnění se nějakému ideálu jako jednoho z nejdůležitějších hnacích motivů lidské psychiky.

Dalším polem, nad nímž se oba byvší spolupracovníci neshodli, byla Freudova potřeba psychiku přesně dělit na jednotlivé úseky či instance a příliš nezkoumat jejich vzájemná propletení a ovlivnění. Adler viděl psychiku člověka jako prostupnou, vzájemně se ovlivňující a na sebe reagující jednotu. Na rozdíl od Freudova přístupu, který považoval za klíčovou oblast lidských potřeb osobní potřeby a vazby, Adler vždy tíhnul k  pojetí holistickému, jeho obraz člověka je obraz bytosti především společenské, formující se v závislosti na svém prostředí, okolí, vazbách. V pohledu na dětství kladl zvýšený důraz na roli a postavení dítěte v rodině i mezi sourozenci, za jeden z nejtíživějších psychických tlaků považoval komplex méněcennosti (který může vyrůst v podstatě na jakémkoliv „nedostatku“ srovnáním s lepším okolím či tlakem představitelů NadJá a vyústit v celoživotní nepřetržité kompenzování tohoto komplexu kupř. komplexem nadřazenosti).

Stejně jako C. G. Jung, i A. Adler v pozdějších letech opustil i Freudovu darwinistickou představu o minulosti jako jediném původci současnosti i budoucnosti, a obrací svou pozornost k lidské potřebě plánovat, vytvořit si představu pravděpodobné budoucnosti a zacházet s ní „ jako by“ byla jedinou možnou skutečností (podle filosofie Hanse Vaihingera „Philosophie des Als Ob“).

Nad články, mimochodem úžasné, diskuse mi najednou došlo, jak se starý konflikt vrací do svého zdroje — Freudovy výsostné oblasti erótu a slasti. Jak nenapodobitelně popsal Adam Borzič, slast se nám naším přístupem k ní mění ve zdání slasti, v mus ega, v ideál uplatňovaný na potřebu připodobnění se ideálu společnosti; a divoká vášeň svobody a vzdouvajícího se života, jehož vrcholným okamžikem slasti je zmizení v proudu jednoty, které tolik ohrožovaly instance superega i ega, v zaslouženou mzdu a vyplnění kolonky „zdravého života“. Má to jen jedinou maličkou chybu — jak víme z emailových schránek i nesmělých psychologických průzkumů — náš apetit na tuto komoditu s její vykřičeností spíše klesá. Zdá se, že v této oblasti zajistí subverzi psýché sama.

Základním tématem, nad nímž se s Freudem rozešli oba jeho oblíbení spolupracovníci, bylo, že Freud sex a libido jako nejsilnější hnací sílu spojil s osobním egem a trval na jeho neprostupnosti. Náš vztah k slasti není a nemůže být oddělen od našeho vztahu k druhému, od naší schopnosti se oddat čemukoliv od důvěryhodného partnera až po sám život a naše touha plout do nedohledna není oddělená od našeho každodenně bičovaného a očkovaného strachu a nutnosti péče o své bezpečí. Freudova trochu monopolní situace v dějinách psychoanalýzy (v České republice ještě posílená minulým režimem a celkovým tíhnutím k zastaralým vědeckým jistotám) dorostla do stavu, kdy se naplňuje psychoanalytický zákon: egem vytěsněné obsahy se nakumulují, začnou přerůstat a v podobě různě pojatých kompenzací komplexů tak trochu řídit svého vytěsňovatele.

Souhlasím s Michaelem Hauserem, že naše pojetí slasti jakoby podléhalo stejnému mechanismu rozkladu a nezakotvení jako kapitalismus a konzumeristický styl naší existence, považuji však pravděpodobné, že tento souzvuk skutečností je daný podobným mechanismem strohé orientace na ego. Žijeme v dějinném období, kdy většina našich dosud přijímaných hodnot se zdá rozpadat, rozpouštějí se rozdíly a hranice se přelévají, toto rozmývání hranic se však neděje jen jakýmsi naším rozhodnutím či špatnou úvahou, ale ve většině jednotlivých případů (kterých bychom našli dostatek v téměř všech oblastech lidského života) nalezneme podobný mechanismus: city, které dodávají intenzitu, hloubku a identitu našim vztahům, vytěsněné a narušené naším neadekvátním uplatňováním tzv. racionálních norem a rozměrů ega na skutečnost systémem „buď — anebo“, začínají podemílat naši schopnost rozumět sobě samým, ve všech aspektech neovladatelně přerůstají námi vymezené hranice a vynášejí nad hladinu chaos, který doposud zůstával skrytý pod dokonalou fasádou. Z lidského vědomého zaměření se ztrácí cit pro soužití s okolím a vědomí sounáležitosti, a tento samý cit jej zcela ovládá v jakési karikaturní podobě kýčovité závislosti na vlastním pohodlí. Narcis, smutně sledován poslušnou a neprůbojnou láskou Echo, zamilovaně vstupuje do jezera zrcadlícího jeho vlastní obraz.

Nevím, co je subverzí tohoto stavu. V mém pojetí je to naslouchat tomu, co se děje, a pojmenovávat, snažit se mít vždy na paměti — a co možno i v úhlu pohledu a kladené otázce — celek, který nás přerůstá, nikoliv jako hrozbu, ale jako možnost, úžas, tajemství, nové dveře do nových světů, pluralitu nejen jako emancipaci jsoucího, ale také jako nedozírné možnosti nepoznaného, otevřenost, naději a víru v nekonečnou lidskou představivost jako úhelnou stavební surovinu světa, v lidský pocit vlastní důstojnosti, který se zdá být ve svém základu ohrožen anonymitou, uzavřeností a odpojením jednotlivce od společné duše světa.