Kolik divizí má Julian Assange?

Pokud Spojené státy nad WikiLeaks zvítězí utahováním šroubů internetové svobody, bude to vlastně jeden z posledních šroubů do rakve jejich legitimity.

Ještě před dvaceti lety by to byl úspěšný sci-fi thriller. Hemžilo by se to tam plnobarevnými popisy divokých jízd nekonečnými proudy dat, zkratovanými síťovými terminály, jedničkami, nulami a možná i roboty. Lidé by měli v hlavě čip, za ušima zdířku a obyčejná materiální realita by byla beznadějně staromódní.

Ve skutečnosti ale mediální hit posledního týdne (ano, řeč je o WikiLeaks) opět naznačuje, že kyberprostor je sice kyberprostor, měřítkem všeho i internetu je ale pořád ten stejný člověk z masa a kostí. Ten, který sice může nakrásně zveřejnit čtvrt milionu amerických diplomatických hlášení (jak to má naplánované mluvčí a hlavní editor WikiLeaks Julian Assange), kterému ale pak nezbývá než se dobře schovat a čekat, až (nebo jestli) mu impérium vrátí úder. A vítězoslavně ho vytáhne z utajené nory, kam se po saddámovsku uchýlil, nebo ho bude aspoň dlouhá léta po usámovsku skladovat na prvním místě žebříčku nejhledanějších světových teroristů.

Jak to celé dopadne, se zatím ještě neví. Ponížené severoamerické impérium sice přišlo o čtvrt milionu tajemství, pořád ale disponuje řadou velmi citelných nástrojů, jak se s podobnými narušiteli pořádku, byť by byli sebekybernetičtější, exemplárně vypořádat. Na druhou stranu, americký boj proti WikiLeaks začíná poněkud připomínat snahu o „zničení krtka“ s každým rozšlapaným wiki-krtincem se Assangeho příznivci postarají o desítky nových.

Klást otázku po tom, kolik má vlastně v téhle válce Julian Assange divizí, sice leckomu může připadat trapné, a někomu dokonce podezřele stalinské, přesto jde právě o tohle. WikiLeaks a spol. totiž právě vůči všem impériím starého střihu bojuje zásadní bitvu o to, jestli si velmoci včerejší éry dnešní internetový oceán v budoucnu ochočí, anebo zda na ně samotné čeká osud roztomilých zvířátek dokonale domestikovaných v dokonale průhledném internetovém akváriu.

Právě síť sítí představovala pro staré vědeckofantastické vizionáře šanci na dokonale transparentní globální demokracii, ve které ti, kteří chtějí něco utajit, tahají vždy za ten kratší konec. Na druhou stranu zejména Čína poslední dobou proslula stavěním přehrad (kromě Tří soutěsek především těch internetových) s cílem vybudovat velkou čínskou hráz, přes kterou by do říše středu nepronikly žádné barbarské myšlenky. Zejména za nátlak na vyhledavač Google ovšem sklidila kritiku mimo jiné také od amerických politiků a diplomatů, kteří se nyní se vzrůstajícím zápalem snaží zničit WikiLeaks.

Čínský příklad je varovný a zároveň poučný. Ukazuje, že internet není žádný přírodní úkaz, ale v určité perspektivě především soustava drátů a plechových krabic a že kdo ovládá hardware, může koneckonců ovládat i data, která jsou na tomto hardwaru závislá. Vypovězení WikiLeaks od několika velkých soukromých poskytovatelů internetových služeb a poněkud kutilská snaha WikiLeaks a spol. čelit svému zatlačování na okraj hřiště jsou více než výmluvné. Je jasné, že pokud by se do toho stará impéria opravdu opřela, nemají informační piráti šanci. Na rozdíl od impéria a zejména poté, co jim internetová banka PayPal zmrazila účet, totiž nemají materiální zdroje. V dlouhodobé perspektivě se buď mohou nechat zničit nebo koupit.

Jak moc se ale do „bezpečnostních hrozeb“ typu WikiLeaks mohou dnešní mocní opřít? Zejména ti z Washingtonu, D.C. a okolí s každým utažením šroubů riskují definitivní ztrátu reputace: Amerika je přece výjimečná proto, že je svobodná. Američtí demokraté se nemůžou jezdit učit k soudruhům do Pekingu, jak internetovým záškodníkům zakroutit krkem.

Pokud Spojené státy nakonec utrpí ve válce s WikiLeaks debakl, ať už bude vypadat jakkoliv, nebude to kvůli tomu, že by byli Assange a lidé jeho druhu nějak zvlášť mocní nebo početní. Spíš půjde o důsledek samotné jejich „bezpečnostní“ rétoriky, která se z nástroje na prosazování impéria stala jeho hlavním účelem. Protože rizika jsou ve svém principu neomezená, což v první fázi umožňuje rovněž neomezené výdaje zejména na zbrojení, přistoupit zcela na podobnou bezpečnostní logiku znamená sbalit si svých pět švestek na cestu do pekel. A aby cesta lépe ubíhala, lze si ke švestkám přibalit také knihu sociologa Roberta K. Mertona o nezamýšlených důsledcích.

Na tom, kolik má Assange divizí, totiž z bezpečnostního hlediska vlastně nezáleží, jediný, kdo může impérium skutečně porazit, je impérium samo. Zatím se zdá, že se mu od šroubováku celkem kouří.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.