Bludičky na scestí nečekaně rychle

Ivo Bystřičan

Otevřený dopis filmových tvůrců, umělců a intelektuálů se do ČT opřel natolik, že by veřejnoprávního kanálu leckomu mohlo být i líto. Přitom první díl seriálu Bludičky ukázal, že ČT svou roli plnit umí. Už druhý díl to ale razantně popřel.

Nový třídílný cyklus vyvolal nadšení nejen v naší filmové rubrice, ale i v Týdnu, na filmovém serveru ČFN.cz i v MF DNES. Ostatní média se na recenze vykašlala, a udělala dobře. Může to být i tím, že za 1) televizní seriály nestojí za recenzi, za 2) seriál z prostředí dětského domova nestojí za řeč či za 3) recenzovat první díl ze tří nedává žádný smysl. Ta periodika, která měla důvod číslo tři, měla pravdu. Zdá se to být neuvěřitelné, ale po skvělém prvním dílu je už ten druhý českotelevizní klasikou, a nestojí tudíž za řeč. Tedy nestál by, kdyby opět tvrdě nevytyčil směřování původní dramatické tvorby ČT, které už se nyní opravdu zdá být neodvratné.

První díl byl příslibem alespoň dočasného odklonu seriálů ČT od příběhově banálních a rutinně natočených retro- či jinak mazlivých a nicneříkajících sérií jako je aktuálně snad i bezprecedentní tuzemská telenovela Cukrárna nebo nostalgický kalkul Vyprávěj, u kterého si diváci zavzpomínají na svou první škodovku stovku a uvědomí si, jak je mládí krásné.

Téma nového seriálu Bludičky, byť krátkého ve srovnání s nekonečným Vyprávěj a třináctidílnou Cukrárnou, se jevilo slibně, neboť adaptace dětí z dětského domova na život ve společnosti je na míle daleko od společensky nekritické, nekonfliktní a problémy zastírající tvorby ČT v oblasti původní dramatické tvorby.

To, co se v prvním díle zdařilo — realisticky pojaté a vizuálně syrově ztvárněné prostředí dětského domova, parametry konfliktu hodnot a institucionálních dysfunkcí — druhý díl postrádá, případně si na to jen hraje. Hlavní postavy, trojice sourozenců, už se v druhém dílu ocitají mimo dětský domov. Jedna sestra bydlí v domě rodičů přítele, druhá se potácí odnikud nikam s dítětem a bratr si našel ubytování v Domě na půl cesty a snaží se o „společensky oceňovaný způsob života“.

A začíná ta pravá seriálová selanka. Najednou nejde o nějaký společenský kontext problému nebo vůbec nějaký problém, ale o stokrát omleté vztahy. Ty se zde nakonec odehrávají tak, jak se odehrávají skoro ve všech tuzemských seriálech. Jedna ze sester řeší problémy se svým novým přítelem a jeho rodiči, bratr se platonicky zamiluje do slečny z banky a nosí jí tam kytky, až jej vyvede ochranka, a třetí sestra na své dítě nejasného otcovského původu kašle. Dítěte se tudíž ujme první sestra a její přítel je celý nerudný, protože mu věčný křik dítěte vadí. A nějak se mezitím dojde k tomu, že svou přítelkyni až tak nechtěl, spíš mu ji vybrala jeho matka.

Aby se neřeklo, že se děj zcela odstřihl od původního kontextu, duševně vyspělejší sestra nastoupí na sociálku. Nemuselo to být, ale holt se to tak napsalo — setkává se v rámci své práce s Romy. A tak se vrství klišé na klišé, jak je v tuzemském zobrazování Romů běžné. Ne, že by šlo přímo o rasistické vykreslování (nicméně sociálka v Bludičkách jako by s nikým jiným do styku vůbec nepřicházela), ale Cikáni jsou opět pojímáni poněkud koloritně a nepůsobí zrovna přesvědčivě. Prostě jako ze seriálu.

Přesvědčivě v tomhle díle ale koneckonců nepůsobí nikdo, byť v prvním díle byly herecké výkony vynikající. Napsané dialogy v tomto případě ale asi nešly hercům a herečkám příliš vyslovit, protože působí jako neumělý překlad z nějakého cizího jazyka.

Zvláštní je, jak se může lišit první a druhý díl naprosto stejného štábu, a to i ve vizuálním pojetí. Realistické působení podtrhující ruční kamera se nejednou proměnila v klasickou kameru televizních inscenací s otrocky střídanými pohledy a protipohledy, s úmornými rádoby výtvarnými pohyby steadicamem, s úzkostlivě dodržovanými celkovými záběry uvádějícími každou situaci.

Bludičky se v druhém díle propadly do doslovnosti a utahaného soustředění na stokrát omleté rodinné, sourozenecké a partnerské vztahy. Svitnutí naděje, že by se snad možná v původní dramatické tvorbě mohlo něco začít měnit, bylo jen přízrakem. Poblouzněná cukrárenská vyprávění jsou na vzestupu.