Až čtyři tisíce lékařů by mohlo podat výpověď kvůli nespokojenosti se svými platy. To je předpoklad Lékařského odborového klubu, který výpovědní lavinu nazvanou Děkujeme, odcházíme organizuje. Podle Lidových novin největší podporu má tato kampaň na Vysočině, v Moravskoslezském kraji, dále Zlínském, Karlovarském a Jihočeském kraji.

Dnes je průměrná mzda lékaře necelých padesát tisíc korun včetně přesčasů. Odbory požadují pro kvalifikované lékaře přes sedmdesát tisíc za základní pracovní dobu.

Podle odborů by lékař-absolvent měl dostávat půl druhého násobku průměrné mzdy a kvalifikovaný lékař její trojnásobek. Takové navýšení platů by v příštím roce stálo zdravotnictví prý zhruba tři miliardy korun. Lékaři to však — podle koordinátorky Šárky Drinkové, krajské koordinátorky LOK — vidí jako „poslední šanci, jak vybojovat slušné podmínky, aby mohli poskytovat kvalitní péči“.

My jako nelékaři, pacienti, neumíme posoudit, jak vysoké platy by si lékaři za svou práci zasloužili. Podle našich zkušeností jak kdo a jak kde. Někdy by člověk řekl, a teď prosím, ať se lékaři nezlobí, že jejich přístup k nám, pacientům, i prokázaná odbornost nepřevyšuje jednání a prokázanou odbornost pracovníků jiných oborů, kde za průměrný plat pracují lidé rovněž vysokoškolsky vzdělaní. Rozdíl je pouze v tom, že na jejich práci — na rozdíl od lékařů — nezávisí naše zdraví a záchrana životů. Lékaři vědí, že mají větší odpovědnost, a proto své postavení mezi inteligencí vnímají jako privilegované.

To my uznáváme a také si přejeme, aby lékaři byli odměňováni co nejlépe, jako to — marně — přejeme třeba učitelům, na jejichž práci sice nezávisí přímo naše zdraví, ale budoucnost našich dětí. Možná mají mít i pětinásobek platů, které máme my, různí redaktoři, herci, historici, hudebníci, ochranáři, vědci atd. Výši lékařských platů, vzhledem k odpovědnosti zdravotníků, opravdu nejsme schopni posoudit.

Poněkud nám vadí jen ta argumentace, že si musí „vybojovat slušné podmínky, aby mohli poskytovat kvalitní péči“. Kvalitní péče totiž s platem vůbec nemusí souviset, a ve skutečnosti ani nesouvisí. Závisí na odbornosti lékaře, na jeho odpovědnosti a morálce, na přístrojovém vybavení, na lécích atd. Umíte si představit třeba chirurga, který vědomě bude za sedmdesát tisíc operovat lépe než operuje teď za padesát? Podle téhle logiky by totiž takový chirurg mohl, řekněme, za sto padesát tisíc operovat ještě lépe, z čehož by mohlo vyplynout, a to by žádný lékař nechtěl slyšet, že dnes za těch padesát operuje dosti mizerně. Víme, že to není pravda.

Jenom nechceme, aby si lékaři nás, pacienty, brali jako rukojmí v boji za zvýšení svých platů. Čestné je normálně říct, že za tuhle práci a odpovědnost, kterou neseme, chceme vyšší platy. Chceme je kvůli sobě, abychom mohli lépe žít. Vždyť kdyby lékaři opravdu bojovali za nás, pacienty, nemohli by ani podat výpověď — přeci by nás úplně neopustili!

Také se divím mírně podrážděnému tónu, jakým tohle píšu. Jako bych lékařům jejich protest ani nepřál a nepovažoval ho za patřičný. Ne. Vlastně jim nepřeji ztrátu zaměstnání. Budou se mít lépe? Nedostanou se do situace, kdy budou výpovědi litovat a vzpomínat, jak se měli, když brali těch necelých padesát tisíc? Uvědomují si ti, kteří hodlají skutečně podat výpověď kvůli platu, v jakém stavu je společnost? (Čtou Deník Referendum?) Nebylo by pro všechny prospěšnější (též pro pacienty) nepodávat výpověď, nevydělovat se z inteligence, ale naopak se s ní solidarizovat?

Mluvit obecněji o tom, jak nedostatečně je oceněna práce lidí, kteří mají-li ovládat svůj obor na náležité úrovni, musí mu věnovat nejen pracovní dobu, ale podstatnou část svého volného času, života, často na úkor (nebudu psát „rodiny“, to by bylo klišé) odpočinku nebo poznávání dalších životních hodnot?

Asi jste si také povšimli okolnosti, že výhodné, dobře placené jsou statické pozice, kdežto všechny výkony, které závisí na intelektuálních či manuálních schopnostech a na odpovědnosti jedince, jsou vystaveny stálému soutěžení, kdo udělá víc za míň. Ještě víc za ještě míň. Jak je možné, že ti, kteří nedělají více než stopkami měří náš čas, mají vždy o to více, oč mají méně ti, kteří na oválu musí svůj čas pořád krátit? Ten nepoměr hodnocení „tvůrčí dynamiky“ ve prospěch „statistické impotence“ je zjevný a ponižující.

Otázka je, jak to změnit. Možná neděkovat a neodcházet, protože to je defenzivní, ba možná i v souladu se záměry stopkařů, ale naopak „neustále přicházet a sveřepě požadovat“. A na oválu zvolnit. Dosti zvolnit. Chtít spravedlivou glajchu za odevzdané dílo, které vzniká jako zázračný součin vzdělání, odbornosti, fortele, vůle, cti, talentu a radosti z práce.

A to je právě to, čemu statičtí impotenti nikdy nemohou rozumět, a měli by odejít.