Na nejrůznějších úvahách o současných problémech eurozóny, a potažmo i Evropské unie, je v případě mnohých českých politiků, komentátorů i analytiků nejpodivnější jakási škodolibost. Z některých prohlášení a textů lze dokonce vytušit přání jejich autorů, aby se eurozóna, nebo dokonce jimi nemilovaná EU zhroutily.

Žehrání na EU, které slyšíme od čelných českých euroskeptiků včetně prezidenta Klause má jeden specificky český rys. Dozvídáme se, co je údajně špatně jak s eurozónou, tak s EU, ale nedozvíme se téměř nic o alternativách anebo o důsledcích případného rozpadu.

Jinými slovy, nedozvíme se téměř nic o tom, jak si tito lidé představují Evropu a situaci našeho státu v případě rozpadu EU. O tom, že by byli schopni nabídnout konstruktivní řešení a nápady, už nemůže být vůbec řeč.

Pokud už se od těchto lidí něco dozvíme, jsou to představy značně mlhavé, nebo velmi naivní. Například, že by stačilo mít Evropu v podobě zóny volného obchodu nebo jen společného trhu, přičemž politická „nadstavba“ by mohla spočívat jen v systému bilaterálních dohod a regionálních paktů.

Václav Klaus publikoval v Lidových novinách už v červenci 2005 text, v němž navrhoval, že by se EU mohla stát jakousi Organizací evropských národů, která by sestávala ze suverénních států. Prý by klidně taková organizace mohla mít i jakousi ústavu. Jinými slovy, byla by to taková menší verze OSN, která má v podobě své charty též jakousi „ústavu“. Jenže to, že je OSN modelem, jak by mělo fungovat společenství států, jakkoliv třeba v evropském případě spojených volným obchodem, si asi myslí málokdo.

A to by mohla taková evropská OSN být ještě pořád tím lepším scénářem. Mnozí analytici totiž varují, že kdyby se eurozóna měla začít rozpadat nekontrolovatelně, mohla by vypuknuvší kurzová válka s sebou vzít i společný evropský trh, potažmo celou EU. To by nepochybně vedlo k renacionalizaci národních ekonomik, kterýžto proces by se neobešel bez nacionalizace zájmů politických.

Ti, kdo se dnes pohoršují nad občasným nacionalistickým úletem francouzského prezidenta nebo německé kancléřky, kteří prý občas nadřazují národní zájmy integrované Evropě, zřejmě mají malou představivost nebo neznají dějiny. Je naprosto jisté, že v chaosu, který by vypuknul na evropském kontinentu po rozpadu eurozóny a možném následném rozpadu EU, by se velké státy s těmi menšími, zejména na východě Evropy, nijak nepáraly. Politické vášně v národních státech zbavených „okovů“ EU, které by nepochybně vypukly, by mohly snadno zničit i NATO.

Již delší dobu je zřejmé, že když už EU jednou vznikla, a Česká republika se stala jejím členem, měli bychom spolu s ostatními zeměmi EU konstruktivně hledat cestu k jejímu zefektivnění, nikoliv hledat cesty, jak jí okopávat kotníky nebo ji přímo rozložit. Od počátku bylo jasné, že například euro může jen těžko přežít bez další politické integrace EU včetně společné fiskální politiky. Kritici společné měny ovšem snášeli jen argumenty proti další integraci.

Čeští kritici EU se často tváří, jako by nám EU bránila v politickém i ekonomickém rozletu a omezovala jakési (málokdy specifikované) svobody. Pokud by se EU rozpadla, budou mít konečně šanci si otestovat, jak „světoví“ bez údajné svěrací kazajky EU můžeme být.

Ti, kdo nesdílejí toto národnické nadšení pro „českou cestu“, mohou už teď se značnou dávkou oprávněného pesimismu varovat, že Česká republika by na rozpad nejen EU, ale dokonce už jen rozpad eurozóny velmi doplatila.

Tak především tak malý stát by v nové konfiguraci měl jen malou šanci dělat skutečně nezávislou politiku a geopoliticky by se posunul v lepším případě z Bruselu do Berlína, v horším z Bruselu do Moskvy. Středoevropský prostor, obývaný malými národy, by se stal rychle opět rejdištěm velkých hráčů, kteří by se pokusili vyplnit prázdný prostor.

Jakkoliv si nyní mnozí libují, že Česká republika přestála ekonomickou krizi lépe než některé jiné státy údajně i zásluhou vlastní měny, tato jistá ekonomická „nezávislost“ mohla fungovat právě jen uvnitř EU, protože vysoce exportně orientovaná česká ekonomika na jedné straně vyváží i zásluhou společného evropského trhu převážně do členských zemí EU, ale zároveň si díky benevolenci ostatních členů EU (zejména těch v eurozóně) mohla dovolit „luxus“ vlastní měnové politiky.

Pokud by se EU rozpadla, včetně možného rozpadu společného trhu, ztratila by česká ekonomika nejen samozřejmý přístup na evropské trhy, ale mohla by se také snadno stát obětí hospodářských válek, které by mezi renacionalizovanými evropskými státy nejspíš vypukly.

Velká část českého hospodářství je tažena nadnárodními korporacemi. Je docela jisté, že na ty s kořeny v západoevropských státech by byl vyvíjen v nové situaci tlak, aby se chovaly státotvorně a nevyvážely pracovní místa ze svých zemí na východ Evropy. Mnohé z nadnárodních korporací, které mají naopak kořeny mimo EU, dávají zatím přednost například České republice před levnějšími destinacemi proto, že naše země je součástí společného evropského trhu.

Jinými slovy: ač by se Česká republika nemusela potýkat s transakčními náklady spojenými se znovuzavedením společné měny, je docela jisté, že by na renacionalizaci Evropy nakonec významně doplatila už proto, že v podstatě celý její bankovní sektor a větší část průmyslu jsou v rukou společností, které pocházejí ze zemí, jež by začaly tvrdě hájit své národní zájmy.

A je zde ještě jeden potenciálně negativní faktor: obrovskou krizi, kterou by rozpad eurozóny a následně možná i EU spustil, by nepochybně lépe ustály země se silnými politickými elitami a zavedeným demokratickým systémem. Ty by se ostatně nejspíš snažily vytvořit okamžitě nějaký jiný integrační celek, do něhož by se nepochybně zdráhaly znovu pozvat politicky problémové země.

Česká republika je ještě stále spíš zemí postkomunistickou než opravdu demokratickou, s politickými elitami, které jsou prolezlé klientelismem a korupcí. Nechat se vést takovými politiky v opravdu vážné krizi je nemalé riziko. Nemluvě o tom, že v nevyzrálých demokraciích je v takových kritických situacích velmi pravděpodobný nástup fašizujících politických sil.