Dezorientace třináctá

Jiří Guth

Výpisky ze sobotních (4. prosince 2010) Lidových novin, zejména z jejich přílohy Orientace, a glosy k nim. Dnes o eurohujerství, budoucnosti, bankrotech, knihovně, lécích a hladině.

Chcete mít cejch postsovětského prostoru? Být označování za eurohujerské členy EU? Estonsko prý takovým členem není. Jak se to pozná (podle Zbyňka Petráčka, „Kreditku na dřevo, pánové"): jeho vztah k vlastní ruskojazyčné menšině, která nemá automatický nárok na občanství, vyvolává v EU spíše zdvižené obočí. Děkuji, tohle nechci, raději nálepku eurohujera. Jiné pasáže článku jsou snesitelnější. Jsou věnovány skandinávským úvahám o zrušení materiálních peněz — hotovosti.

Obzvláštní blahobyt čeká na Čínu a Indii, zatímco podíl USA a EU na světové ekonomice, dnes 24 a 27 procent, klesne asi na polovinu. Zato subsaharská Afrika prý svůj současný asi dvojprocentní podíl více než zdvojnásobí. No, nevím. Jako ekolog musím pociťovat z té růžové budoucnosti obavy. Stovky milionů lidí se prý přesunou z kategorie chudých do střední třídy. Zatímco chudí lidé k životu potřebují střechu nad hlavou, základní potraviny a ošacení, píše redaktor David Tramba, střední třída již chce mít slušné bydlení, auto a dovolenou u moře či na horách. Tím vytvářejí příležitosti pro výrobce a prodejce všech možných výrobků, nemluvě o příležitostech v oblasti služeb.

Snad jsem neskromný, ale chtěl bych z ekonomie vědět víc, než on o životním prostředí. Viz například tato roztomilá zkratka: „Katastrofické vize, že lidé znečistí ovzduší, půdu a řeky tak, že bude planeta Země neobyvatelná, nahradil nový strašák v podobě globálního oteplování." Ani to ale asi není nic vážného, když někdo to může lehce ignorovat. Analytická skupina při časopisu Economist totiž pro změnu předpovídá nadějnou budoucnost arabským monarchiím u Perského zálivu. Na těžbu ropy a plynu zde postupně naváže petrochemický průmysl, který na rozdíl od Evropské unie nebude svázán zpoplatněním emisních povolenek a přísnou ekologickou legislativou. A propos ropa. O nějakém vrcholu těžby (peak oil) bankéři vůbec neuvažují, ale aspoň zhruba za tři roky prý začne cena stoupat. Spotřeba na obyvatele se ale do roku 2030 nijak podstatně nezvýší, protože v dopravě začnou benzin a naftu vytěsňovat „alternativní paliva". Ty uvozovky jsem přidal s dovolením já. Posuďte sami: příkladem takových alternativ mohou být auta poháněná elektřinou, zemním plynem či vodíkem. Fosilní a jaderná perspektiva? Děkuji, nechci.

Hravě, jenom bohužel až ex post, autor identifikuje hlavní příčinu irských problémů — prý to byl „opojný boom irského stavebnictví a obchodu s nemovitostmi" na počátku tisíciletí. Že si toho nikdo nevšiml? A kdo si snad všiml, proč mlčel? Nevím. A co dělala irská vláda? V roce 2008 vydala garanci na závazky všech bank. Nebyli ctihodní ministři úplně při vědomí, anebo si lhali do vlastní kapsy, když si prý neuvědomovali, jak obrovský je rozsah špatných úvěrů? Kohout dále decentně varuje před přijetím eura v ČR, ale argumenty má jen slabounké: „šlo o slib vstupu do jiné eurozóny, než jaká nyní existuje. Sliby se ukázaly být hodně odlišnými od reality." Ale to by přece mělo platit i pro Slovensko (1. ledna 2009) a pro Estonsko (1. ledna 2011).

Jindy apologeta ekonomického liberalismu najednou hned dvakrát upozorňuje, že trhy se často chovají iracionálně, ba i zcela konkrétně i vzdělaní a zkušení investoři se často chovají nevysvětlitelně, respektive vysvětlitelně jen mimo ekonomii, například teorií sociální polarizace. Velmi hrubě zjednodušeně: chovají se jako stádo. A na závěr jedna perla bez jakéhokoliv argumentu: zvyšovat daně už prý „není kam".

Naše řeč