S komunisty se mluví

Jakub Patočka

Koalice, která vznikla na pražské radnici, je kromě jiného dalším z řady skvělých výsledků kampaně S komunisty se nemluví.

Komunisté jsou podkožním tukem české politiky. Skoro každý se ho aspoň naoko snaží zbavit, každý je čas od času rád, že ho má, ale nikdo se s ním nechlubí. Dnešní čeští antikomunisté jsou vyznavači politické anorexie.

Naposledy komunisté vzbudili pozdvižení v Praze, kde svými hlasy pojistili vládnutí bouřlivě odsuzované koalice ČSSD a ODS, která je za to odměnila postem šéfa kontrolního výboru. Z jednoho pohledu je to ukázka komunistické proradnosti a stvrzení oprávněnosti pohrdavého přístupu k nim. Z druhého pohledu je to vcelku zákonitý důsledek krátkozraké předsudečnosti a pokrytectví, se kterou idealističtější segment české politiky ke komunistům přistupuje.

A je důležité si uvědomit, že podobné neplechy budou komunisté tropit znovu a znovu, pokud neuznáme, že oba pohledy jsou přinejmenším stejně oprávněné.

Komunisté se samozřejmě nemuseli zachovat jako veksláci před tuzexem směňující bony za valuty v co nejvýhodnějším kurzu. Pokud má mít jejich strana v české politice ještě jinou budoucnost než jako zvolna zanikající folklorní soubor vzpomínající na zašlé časy Varšavského paktu, které se zaplať pánbůh nikdy nevrátí, nevystačí s takto bezobsažným taktizováním.

Placatě pojatá dialektika zdůvodní vše, ale soudruzi by si měli poctivě zanalyzovat, že sami sobě svým současným pražským postojem v dlouhodobějším výhledu uškodili víc, než si patrně prozatím byli ochotni připustit. Marx ani Engels by je za holport s Borisem Šťastným a Petrem Hulinským asi nechválili.

Mezi korupčními segmenty české politiky, které k politice nepřistupují jako ke střetu různých koncepcí, jak nejlépe společnost spravovat, ale hledají v ní cesty k uspokojení svých skupinových či osobních hmotných zájmů, jsou komunisté, dědicové jistého manifestu, odsouzeni k nezdaru. Pokud chtějí oponovat kapitalismu či tržní politické kultuře, nemohou být současně její konformní součástí. A pokud jim oponovat už nechtějí, nebo nemohou, ztrácejí důvod existence.

To, co komunisté v Praze získali v bezprostředním podílu na moci, více než ztratí ve svých strategických možnostech. Není přitom těžké pochopit, proč se komunistům vypečená nabídka pražské koalice ODS a ČSSD zdála výhodná: udržuje je ve hře při rozhodování o radničních věcech a nechává černého Petra, na nějž jsou vždy nejjistějším adeptem, v rukou protivníkovi z nejprotivnějších, Kalouskově TOP 09. Je jasné, že to bylo lákavé pokušení, uvážíme-li, jaké měli jiné možnosti.

Nu jaké? Pokud by vznikla koalice TOP 09 a ODS, byli by ne pátým, ale přesně třia- až pětapadesátým kolem u vozu. A jakkoli nelze vyloučit, že při vzniku koalice ČSSD a TOP 09 by nakonec kontrolní výbor rovněž připadl jim, za pravděpodobné ani to pokládat nelze. V každém případě ani pražská TOP 09, ani Jiří Dienstbier, ani protestující občané se byť jen slůvkem nezmínili o tom, že by zástupce komunistů byl vhodnějším adeptem na vedení kontrolního výboru pražského magistrátu nežli kdokoli z ODS.

Potíž samozřejmě tkví v současném českém antikomunismu, který by už mohl být námětem na grotesku, kdyby soustavně nepáchal tolik škod. On je jedním z hlavních spojenců bezskrupulózního kořistnického přístupu v české politice. Je snadné být proti komunistům, je dokonce možné zrušit jejich stranu, ale je nemožné zrušit podmínky, z nichž jejich voličská podpora vyrůstá. Ty lze jedině zlepšit, překonat a proměnit tak, aby voliči komunistů ocenili přednosti nekomunistických stran.

Pokud se z nespolupráce s komunisty, kteří jsou přece demokratickým reprezentantem určité ve volbách znovu a znovu stvrzované aspirace nepominutelné a nedeklasovatelné části společnosti, falešně tvoří morálně-politický zákon, nedivme se, že jeho pomyslné porušení vždy snáze projde těm, kteří se ani v jiných ohledech zásadami příliš nenechají svazovat.

Komunisty sice zpravidla volí nejméně spokojení a sociálně nejstísněnější občané, ale vinou antikomunistické, pokrytecky ostrakizující atmosféry jsou jejich hlasy převelice často využívány tou nejpokleslejší tržně-kořistnickou pravicí, poněvadž její voliči každé dílčí ochočení komunistů vezmou jako v jádru podařený trik.

Obecně se soudí, že bez podpory komunistů by současná koalice v Praze vzniknout nemohla, neboť by byla vzhledem k vnitřní opozici proti ní v obou stranách příliš křehká. Je škoda, že asi žádnou z veřejných osobností, které nyní manifestovaly proti vznikající pražské koalici, nenapadlo, jak pokračování nešvarů na pražské radnici souvisí se svého času tak populární kampaní S komunisty se nemluví.

Kampaň tehdy volně reagovala na zvolení Václava Klause prezidentem mimo jiné hlasy komunistických poslanců v roce 2003. Bezděčně, ale o to účinněji, pražským politikům obdobného založení jako je Klaus pomohla. Nová pražská koalice je posledním výdobytkem nemluvení s komunisty. Oni jen zkrátka opět dali přednost těm, kdo s nimi, byť z ryze utilitárních a nízkých důvodů, mluví.

Můžeme samozřejmě čekat, až komunistům samým dojde, že podpora takovéto koalice je pro ně cestou k jisté záhubě, můžeme se dokonce přidat k zpozdilému a v jádru nedemokratickému volání po jejich zákazu, můžeme se dál bít v prsa, že my s nimi nic nikdy neměli atd. Ale také je možno s nimi hovořit v návaznosti na dialog, který započalo Občanské fórum v roce 1989.

Jak chtějí v dnešní české demokracii působit, s jakými cíli a s jakými spojenci? Opravdu je vidí v ODS či v sociálních demokratech, kteří se minuli stranou, jako jsou Petr Hulinský či Karel Březina? Jakou společnost v alianci s nimi chtějí tvořit?

Komunistům je třeba přestat upírat nos mezi očima. Jejich režim byl opravdu hrozný, ale jejich hnutí vzniklo z reálných problémů, které se dnes znovu s neodbytnou palčivostí vynořují. Nejzapomenutější stránkou českých dějin dnes dvacet let po pádu komunismu už nejsou jeho oběti, ale jeho hrdinové — z druhé světové války či z šedesátých let, a také poznání jeho zásadních odlišností od fašismu či nacismu: například toho, že ke komunistům se mnozí dávali legitimně s ryzí a ušlechtilou motivací.

Dnešní komunisté mají bohužel stále více společného s Husákovou normalizací nežli s Františkem Krieglem či Jaroslavem Seifertem. Ale změnit je nelze tím, že se s nimi nebude mluvit, případně se tupým kvazimorálním tlakem budou hnát do náručí vykukům jako jsou Václav Klaus, Boris Šťastný a Petr Hulinský.

Dnešní komunisty není žádný důvod zakazovat, nejsou to odpůrci demokracie; u nás ostatně se obnovila tím, že komunisté odevzdali moc do rukou Občanského fóra. Jejich volební zisky a voličská podpora jsou od té doby přesným měřidlem nemohoucnosti demokratické politiky. A demokrat se pozná tím, že se nebojí s nimi mluvit: jednak aby ukázal, proč posud nenabízejí takřka nic kloudného, jednak aby se je pokusil ve jménu jejich vlastních východisek k společensky prospěšnějšímu konání získat.

Kdyby totiž mluvili pražští demokraté s komunisty soustavně, bez předsudků, otevřeně, politicky, zkrátka tak jako svého času Občanské fórum, mohli dnes zřejmě v Praze vládnout Tůma s Dienstbierem.

    Diskuse
    December 3, 2010 v 6.24
    Raději
    bych se v prsa bil... :-))
    PM
    December 3, 2010 v 12.39
    instrument zvaný komunistická strana
    se stal pravicovému spektru nepostradatelnou zbraní. KSČ odolá jakkoliv zlatotústým svodům levice. Pan doktor Svoboda nás nedávno opět poučil - mé zvolení veřejnou volbou je vynuceno komunisty. Jen to vyloučí podezření z vlivu komunistů na politiku hlavního města Prahy.
    December 3, 2010 v 18.42
    Je mi velmi úzko po přečtení tohoto článku :-(
    ??
    December 4, 2010 v 1.12
    Bývalí komunisté nemluví se současnými komunisty
    Nevím, kdo může věřit hře o nemluvení s komunisty, když je veřejným tajemstvím, že mnozí z tzv. demokratické vládní garnitury byli členy předlistopadové komunistické strany. Jsou to tedy političtí turisté, kteří při první vhodné příležitosti převlékli kabát (někteří dokonce opakovaně), a udělali by takovou věc kdykoliv znovu. Pokud by se komunisté dostali opět k moci, do takové strany by tito demokraté neprodleně zase vstoupili.
    Např. málokterý z premiérů ČR či předtím Československa nebyl členem komunistické strany (v KSČ byli Čalfa, Pithart, Zeman, Tošovský, Fischer) nebo nepocházel z komunistické rodiny (Topolánek).
    V tomto seznamu chybí Václav Klaus, který se však do KSČ hlásil, ale nebyl přijat. (Oni tam také nebrali každého, kdo se tam přihlásil.) Stanislav Gross a Petr Nečas to patrně při svém mládí již nestihli. (Paroubek byl členem ČSS, která však společně s lidovci a komunisty tvořila nerozbornou jednotu v Národní frontě.)
    December 4, 2010 v 5.39
    Pane Beránku, domnívám se, že mnozí Vámi jmenovaní bývalí komunisté (a mnoho dalších) vystoupili z KSČ ještě před rokem 1989 na protest režimu a mnozí z nich byli pak i s celými rodinami dlouhodobě různě trýzněni a pronásledováni. Nelze v těchto případech myslím mluvit o prospěchářství, ale spíše o rozpoznaném omylu vstupu do KSČ a o následném hrdinství a odvaze se tehdy vládnoucím komunistům postavit.

    Ovšem sympatizovat a propagovat (i jen tím vybízením ke komunikaci a spolupráci) ještě i dnes komunismus či jiné ideologie, které v nedávné minulosti mnoho lidí uvedlo do nesvobody, útlaku a vážného ohrožení na životech, mi vážně vadí a "kroutím nad tím hlavou" při čtení slov šéfredaktora DR.

    "Brrrrr..." (Kvůli nemluvení s komunisty nevládne Diensbier? Opravdu se potřebujeme kvůli vládnutí přímo doprošovat komunikace a hlasů komunistů? Kam jsme se to 21 let po revoluci dostali? Není právě toto podlé prospěchářství za každou cenu bojovat o vládu právě i s přímou podporou komunistů? Nebo se zase mýlím a nechápu?) :-((

    Naše naděje přesahuje naštěstí dál, veškeré ideály jsou přesažnější než politika. Stále chci věřit, že jsme před 21-ti lety necinkali klíčemi marně - a že alespoň ta dnešní svoboda slova za to stála.
    December 4, 2010 v 5.53
    Jestli nás, paní Hyldebrantová, něco vede do nesvobody, tak to určitě není dialog. Ne komunista, ale křesťanský demokrat, poslanec označil systém, ve kterém žijeme za diktaturu kapitálu. Této společné zkušenosti lidí různého politického přesvědčení je nutno věnovat pozornost.

    K diktátorským manýrám patří vyřazování celých segmentů voličstva a jejich politické vůle. Je znovu čas hájit demokracii. Jednak uplatňováním formálně demokratických postupů, tedy publicistickou prací, pak využíváním systému voleb, a dále různými formami oponentury a protestu, kterými disponuje občanský sektor.

    A čeho je nejvíc třeba, je rozvoj politické kultury. Buranství programově sledované lidmi typu senátorů Kubery nebo Štětiny a Mejstříka nás bezpečně zavede do orwellovských poloh. Kulturní politický dialog nás uchová v demokracii, jíž máme zapsánu v právním řádu republiky. A snad přesvědčí problematické složky politického spektra, aby se se svým programem pohybovaly jednoznačně v ideovém prostoru demokratice.

    Takže plně podporuji úvahu Jakuba Patočky.
    ??
    December 4, 2010 v 9.48
    Ad KH
    Tak Marián Čalfa byl členem KSČ od svých 18 let, tj. od r. 1964 do r. 1990. Ještě dva roky před svým prozřením byl ministrem v komunistické vládě Lubomíra Štrougala. Po svém prozření se stal členem VPN a premiérem čs. federální vlády.
    Josef Tošovský byl členem KSČ v l. 1976-1989.
    Jan Fischer byl členem KSČ v l. 1980-1989.
    Z výše jmenovaných premiérů vystoupili z KSČ nebo byli vyloučeni před r. 1989 dva:
    Miloš Zeman byl členem KSČ v l. 1968-1970.
    Petr Pithart byl členem KSČ v l. 1960-1968.
    SH
    December 4, 2010 v 19.02
    Největší úspěch KSČ.
    Tím, že se komunistické strany sovětského bloku vzdaly moci bez násilného odporu, svrchovaně dokázaly, že jsou skutečně demokratické. Když si ověřily, že veřejnost již o jejich vládnutí nestojí, tak ji přenechali jiným. To považuji za jejich největší úspěch a především disud nedoceněný vklad do jejich budpucna. Žádná moc to před nimi neudělala. A při současné hegemonii globální finanční oligarchie, tvořící finančně-vojensko-mocenský komplex, to ani neudělá.
    Jestliže uznáváme, že KSČM je demokratickou stranou, pak mne opravdu moc a moc zajímá, proč by neměla být kontrolní institucí, zvláště když se doposud nepodílela na moci. Pokud ona ne, pak už jenom nějaká instituce přímé demokracie, nikdo jiný.
    MM
    December 4, 2010 v 22.39
    Proč s komunisty nikdy
    Zásadní důvod, proč komunisty nikdy nelze připustit k moci je v tom, že se jim nedá věřit. Přesvědčený komunista má za cíl natolik významnou změnu poměrů, že její uskutečnitelnost je v první řadě podmíněna zhroucením současného vládního a ekonomického diskursu. Jinými slovy, komunistická myšlenka je natolik ideologicky silná, že někteří komunisté by mohli ve vládě působit jako záškodník a v duchu „čím hůře tím lépe“ spravovat jim svěřené.

    December 5, 2010 v 7.27
    Ano, nedůvěra KSČM (ČSSD)
    Nevěřím komunismu a komunistům - i když připouštím, že jsou mezi nimi individuálně slušní a dobří lidé.
    I jen z představy jejich návratu k moci mi naskakuje husí kůže po prožitém traumatu z dětství, které je dodnes děsivé (útisk a pronásledování rodičů a celé rodiny pro nesouhlas s režimem).
    Nechci tuto budoucnost volit pro naše děti a další generace, ale udělat vše pro to, aby se nikdy neopakovala.

    Tolik na vysvětlení všem spoludiskutujícím.

    (Pane Beránku, děkuji za konkrétní zpřesnění - i když chtěla jsem především poukázat na morální rozdíly mezi komunisty rozpoznávající svůj omyl a hrdinně se stavící proti režimu i za totality - oproti komunistům či jiným lidem "prospěchářům" jdoucím v politice podle prospěchu, nikoliv z přesvědčení - jen aby mohli vládnout. V článku mi přijde zarážející a opravdu "hnusné" právě to prospěchářství - vybídka ke spolupráci s komunisty, aby levice mohla s jejich podporou vládnout - vzdor i slibům Bohumínského usnesení a dalším slovům ČSSD, kterým pak nemohu též věřit.)
    ??
    December 5, 2010 v 8.04
    Nedůvěra ke komunistům vs. důvěra k tzv. demokratům
    Nedůvěra ke komunistům má samozřejmě svoje opodstatnění, ale problém je v tom, že ani polistopadová politická garnitura není pro mnoho lidí důvěryhodná - a pro některé dokonce z podobných důvodů jako komunisté. I dnes se likvidují lidé pro nesouhlas s vládní garniturou, jenom možná trochu jinými metodami - ale ztráta zaměstnání mezi ně patří. (Viz i v DR články např. T. Fišerové.) Se svobodou slova je to také problematické. Ta platí totiž do chvíle, než by nějak zasáhla vládní moc. Zkuste si vzít nějakou konkrétní kauzu proti někomu mocnému a obcházet s tím média, zvláště pokud ta média dotyčný sponzoruje - uvidíte, zda pochodíte či nikoliv. I v případě tzv. nezávislého tisku Vás mohou odmítnout, neb šéfredaktor se bude bát žalob. Koneckonců povyk kolem serveru WikiLeaks a jeho zakazování americkou, francouzskou vládou je toho důkazem, jaké limity má svoboda projevu. (Nakonec i za komunismu byla svoboda projevu, již méně svoboda po projevu.)
    Skutečně tedy nevím, proč by měl být automaticky důvěryhodnější politik, který aby si udržel funkci vystřídá pět různých stran, než člověk, který celý život věří určitým principům, i když to pro něj může znamenat diskriminaci, jako v případě některých současných komunistů.
    Co se týče názoru, že "někteří komunisté by mohli ve vládě působit jako záškodník a v duchu „čím hůře tím lépe“ spravovat jim svěřené", tak současná vláda podle toho musí být plná komunistů, protože nic horšího už si snad ani představit nelze.



    DS
    December 5, 2010 v 10.51
    Myslím , že nejde ani tak o komunisty,
    ale o to, pane Patočko, že s lidmi s bolševickým myšlením je zbytečné mluvit. Nikam to nevede.A není důležité ve které straně jsou, či jaké noviny vydávají.Hezkou neděli.
    December 5, 2010 v 11.25
    antikomunismus jako ideologický nástroj neoliberální pravice
    Se základní intencí článku kolegy Patočky souhlasím, jen by tam mělo být jasněji odlišeno, proč je antikomunismus špatný a představuje defekt naší demokracie - tedy část obyvatel a jejich reprezentace je diskriminováno a že tato ideologická diskriminace byla nástrojem ODS jak pod vedením Klause, tak pod vedením Topolánka, tak pod vedením Nečase od toho, jak "pragmaticky" usiloval o moc Paroubek a některé proudy v soc.dem. KSČM se chová podle demokratických pravidel, kampaň Štětiny a Mejstříka byla komická, ale posloužila neoliberální oligarchii. Sama KSČM však nevystupuje důsledně jako kritická levicová strana, pouze těží z toho, že se "neumazala" tím, že nebyla ve vládě. Chová se jako strana nostalgiků, která má v podstatě totožný program jako soc.dem. - žádnou radikálnější kritiku systému nenabízí. Antikomunismus legitimuje vládu pravice a zároveň slouží KSČM, protože jim zajišťuje část hlasů nespokojených občanů, tzv. protestní hlasy. Myslím, že s ústupem antikomunismu, který má v zásadě podobně nostalgický charakter jako naši komunisté, poklesne zájem o KSČM. Paradoxně však kritika antikomunismu může také antikomunistům pomáhat, jak ukazuje reakce paní Hyldebrantové - podobně by asi reagovali naši pravicoví politici, tedy jde o to, aby sociální demokracie dokázala pozitivně přijít s kritickým sociálně demokratickým programem, který reaguje na aktuální domácí, evropskou i světovou situaci. Myslím, že jde o to přestat se komunistů bát na jedné, na druhé straně přestat si slibovat, že by spolupráce s nimi mohla přinést něco kvalitativně nového - povětšinou se chovali stejně pragmaticky jako ostatní strany.
    December 5, 2010 v 20.50
    KH trochu jinak
    "Nevěřím kapitalismu a kapitalistům - i když připouštím, že jsou mezi nimi individuálně slušní a dobří lidé.
    I jen z představy jejich pokračování v moci mi naskakuje husí kůže po prožitém traumatu z posledních let, které je dodnes děsivé (tisíce lidí propadlých do chudoby a sociální vylučování celých skupin).
    Nechci tuto budoucnost volit pro naše děti a další generace, ale udělat vše pro to, aby se nikdy neopakovala."
    Jak snadný je život s jednorozměrným myšlením. :-(
    December 6, 2010 v 21.34
    P.S. Bohumínské usnesení?
    December 7, 2010 v 1.54
    Paní Hyldedbrantová, článek i diskuse se vede o tom, zda mluvit s komunisty. A vy vrhnete do prostoru dvě slova "bohumínské usnesení"... Jakou vazbu vidíte mezi touto diskusí a tím, co jste napsala? Zakazuje nám nebo vám (nebo komu vlastně) toto vámi zmiňované usnesení vést politickou rozpravu s lidmi s komunistickým politickým programem?
    December 7, 2010 v 8.39
    IŠ - Bohumínské usnesení s článkem a následnou diskusí souvisí
    Článek se mimo jiné zabývá i tím, že kvůli nekomunikaci s komunisty nyní nemohou socialisté vládnout. Tudíž je "litováno", že se s komunisty více nemluví a nespolupracuje? (Viz poslední odstavec článku.)

    S Bohumínským usnesením to samozřejmě souvisí (zmiňuji v diskusi opakovaně v návaznosti). Pokud by bylo s vědomím voličů v ČSSD Bohumínské usnesení předem zrušeno, chápala bych možná alespoň trochu úvahu a lítost pana Patočky (byl by to jasný signál, že ČSSD chce spolupracovat a vládnout s hlasy komunistů). Za stavu platnosti Bohumínského usnesení ale opravdu "kroutím hlavou" a vyslovuji svůj údiv - 21 let po revoluci - vzdor všem slibům a usnesením...
    December 7, 2010 v 9.51
    Paná Hyldebrantová, opravdu nevěřím vlastním očím. Vy tvrdíte, že Patočka v posledním odstavci píše o vládní spolupráci sociálních demokratů s komunisty a já tam čtu o spolupráci TOP se sociálními demokraty v Praze. Jsou-li tři řádky textu autorova článku tak nesnadné k pochopení, je opravdu těžké diskutovat.

    Tzv. bohumínské usnesení se týká sestavování vlády ČR a uložila si je sociální demokracie . Může toto usnesení nahradit jiným. Nechal bych to na ní. Zdejší úvahy vyvolala situace v Praze. Toho se toto usnesení netýká. Na úrovni obcí a krajů jsou komunisté v koalici nejen s ČSSD, ale i s dalšími stranami, i s těmi, které křičí, jak jsou antikomunistické.

    Na úrovni státu by volební výsledek nestačil pro společnou vládu ČSSD a KSČM. ČSSD nejvíc ztratila spojence zánikem lidovců a zelených. Zelení pod Bursíkem zradili své voliče a pak se snažili se svým přirozeným voličům vlichotit, ale už pozdě. Zelený program má šanci, ale už jen s novým subjektem. Lidovci napřed prostřednictvím své stranické mládeže, pak vyřazením posledních slušných politiků a postavením politického řezníka do čela se propadli do konzervativně nacionálních, xenofóbních, autoritativních poloh a ztratili i své osvědčené jihomoravské voliče, kteří jsou demokratičtí a protože jsou křesťanští, tak jsou taky sociální.

    Zelení jsou všude vnímání jako levicová strana a např. skandinávští zelení v Evropském parlamentu spolupracují v s komunisty a je to pro obě strany užitečné. Tlumí to např. technokratické tendence komunistů. Křesťanští demokraté začali mna přelomu 19. a 20. stol. jako křesťanská varianta socialistického hnutí, s odlišným filosofickým východiskem, ale podobným programem sociální spravedlnosti. Prostor pro spolupráci by tu tedy byl.

    Ale co v této souvislosti s minulými zločiny komunistů? Kritika? Odstup? Pozornost, aby se to neopakovalo? Rozhodně ano. Nekomunikace a nerespektování vůle občanů? To už ne. Kdyby totiž minulé politické zločiny komunistů vylučovaly jejich dnešní pokračovatele z účasti na správě státu, musela by být vyloučena i ODS, jejíž představitelé se opakovaně aktivně hlásili k pinochetovskému teroru. Museli by také vzhledem ke křesťanským zločinům (katolické i protestantské inkvizice, náboženské války) v minulosti být z politiky vyloučeni křesťané. (Dnes se někteří k této minulosti hlásí, jiní ji zastírají a tváří se, že se nic nestalo.)

    Doporučoval bych spíše zločiny nechat kriminalistům a justici, sledovat aktuální politické programy a zvažovat váhu shod a rozdílů a rozhodovat se v zájmu změny stávajícího krutého systému v systém humánnější s kýmkoli, kdo o takovou změnu stojí.
    ??
    December 7, 2010 v 20.59
    Všechny strany se již historicky znemožnily
    Stanovisko pana Štampacha vypadá rozumně. V podstatě to vypadá, že se v politických dějinách již vystřídaly všechny možné politické směry, a těžko najít některý, který by se "historicky neznemožnil". V našich médiích se často srovnávají zločiny komunismu se zločiny nacismu, přičemž se obvykle dodává, že zločiny komunismu byly horší. Protože ale komunismus jakožto hnutí nevzniklo v opozici k nacismu, ale v opozici ke kapitalismu, možná že příhodnější srovnání by bylo srovnávat zločiny komunismu se zločiny kapitalismu. (Pokud vůbec něco takového má smysl.) Navíc bez kapitalismu a jeho krizí by vlastně nebylo ani komunismu (resp. systému, který se tak nazýval), takže komunismus lze chápat jako selhání kapitalismu.
    Takové srovnání ale by bylo stejně těžké provést, protože se historikové nemusí shodovat na tom, co je a není zločin. Kdy navíc dnešní měřítka se nemusí shodovat s těmi historickými. Dnes jsou lidská práva více univerzální než byla kdy v minulosti, ale méně je tomu již v oblasti morálky.
    December 9, 2010 v 8.37
    Důvěra (slova a skutky)...
    Jenže důvěra nejsou jen napsané slovní programy, ale především skutky. Zcela škrnout minulou nedávnou zkušenost s totalitním komunistickým režimem myslím nelze.
    December 9, 2010 v 8.50
    Zcela škrtnout minulou zkušenost s inkvizicí a náboženskými válkami nelze a proto nelze volit křesťany napříč politickými stranami. Nelze zcela škrtnout Pinochetovu krvavou diktaturu, kdy bylo tisíce nebojujících, neozbrojených lidí bez soudu zabito a desetitisíce mučeno a nelze volit ODS, jejíž významní představitelé Pinocheta hájili a udržovali s ním kontakty a zvali ho do ČR. A tak lze pokračovat, k čemu všemu nás vede minulá zkušenost.
    December 9, 2010 v 9.02
    Ano
    Ano, zvažuji ve volbách pokud možno menší zlo, ideální strana není žádná.
    Ale s vládou komunistů mám dosavadní nejhorší zlé životní zkušenosti. Na druhé místo nedůvěry se dostala v posledních letech vláda "křesťanů", kterou jsem dříve volila (nedůvěra vzniká vždy spíše skrze skutky, nikoliv skrze programy a slova).
    LV
    December 9, 2010 v 10.33
    S komunisty se přece mluví, ale ne veřejně.
    Projevy antikomunismu jsou jen další znaky naší politické nedospělosti a neschopnosti demokratické (sebe)reflexe. Nejagilnější antikomunisté mentálně zamrzli v 80. letech a zřejmě tam i zůstanou, což je vesměs jejich škoda. Pak jsou pragmatici, kteří pěstují antikomunismus ze strategických důvodů - oslabují tím levicovou opozici a posilují pravicovou vládu, která je podobně roztříštěná. Strašák komunismu samozřejmě funguje - všichni si nějak pamatujeme, jak ošklivý režim to byl. Málokdo si však uvědomuje, že současná KSČM je jen docela cynický projekt většinou politických živnostníků, kteří na začátku 90. let odsunuli reformátory typu režiséra Svobody a zabydleli se v teple komunistického salónu, s nímž se přece mluví a s nímž se dělí o moc již 20 let. Jen ne otevřeně a nahlas. ODS i všechny ostatní strany (včetně Kalouskových kdysilidovců). Vyhovuje to politickým živnostníkům, nikoli morálce a demokracii, ale komu o to jde? Shodou okolností žijeme ve městě, kde KSČM vládne již třetí období a změnu nepostřehnete. Zájmy občanů tiše "naplňují" spřízněné podnikatelské kliky, každý mluví s každým a o komunismus tady přece už dávno (dávno před r. 1989) nejde. A ten kdo se bojí - je jen lépe manipulovatelný. Nebojte se komunismu. Spíše radím obezřetelnost a pochybování, paní Hyldebrantová, nad trendy, které jsou spojeny s mocí, "většinou", s "pravdami", nad kterými je "divné" pochybovat. Myslím, že ty nás totiž přivádí pozvolna k podobné situaci, která kdysi dohnila ke krizi a k totalitarismu, jenž si stereotypně nazýváme komunismem. Osobně považuji KSČM za pokryteckou a nevkusnou sešlost, která de facto oslabuje pozici levice. Ale nebezpečná není ani z desetiny toho, jak se o ní píše a většinově myslí. A v tomto smyslu nějak rozumím i J. Patočkovi. A nabízím úvahu, ke které mne mj. rovněž inspiroval pan Hošek výše. Kdybychom r. 1989 zakázali KSČ a nedovolili jejich "reformě", nedovolili cca 15% občanů je volit a minimalizovali tím již tak velmi roztříštěnou a slabou parlamentní opozici - bylo by to lepší? Jsem dnes přesvědčen, že ne.
    MM
    December 9, 2010 v 10.43
    Dvojí metr pana Štampacha
    Pane Štampachu Váš dvojí metr je opravdu úsměvný. Nechápu proč se tolik snažíte obhájit neobhájitelné. Přijde mi, že v této diskusi nastavujete kůži za pana Patočku, jehož komunistofilství je v posledních příspěvcích čím dál zřetelnější a osobní účastí v diskusi pod jeho vlastním článkem by se nejspíše jen utvrdilo. U Vás, coby nábožensky orientovaného člověka, však v obhajobě bratření se s komunisty spatřuji snad až nějakou formu perverze. Takže, abychom si to ujasnily. Pinochett je ve srovnání se Stalinem a celou tou ruskou čeládkou úplný svatoušek. Že k němu má pár idiotů z ODS vřelejší vztah než je zdrávo, přece nedělá z komunistů volitelnější stranu.
    LV
    December 9, 2010 v 11.28
    Pane Mistríku,
    znovu a pozorně jsem si přečetl článek J. Patočky a ať dělám co dělám, žádné "komunistofilství" a jiné "perverze" v něm nevidím. Snad jsem slepý, snad pošetilý... Můžete prosím blíže vysvětlit, v čem to vidíte Vy? A můžete prosím blíže specifikovat proč máme raději přijímat menší zlo a nepokoušet se o dobro? (Menším zlem míním Pinochetta, dobrem dialog a zásady, které byly kdysi definovány v Novém zákonu či znovu Velkou francouzskou revolucí). A ještě: pan Štampach i Vy, pane Mistríku, jste ve skutečnosti ženy?
    DR
    December 9, 2010 v 11.31
    Pan Vodička v dnešním příspěvku z 10:33:23 shrnul pozici současných komunistů myslím velmi výstižně.
    December 9, 2010 v 13.09
    jen konstatování
    Autor článku a redaktor DR po celý týden nijak na naše diskusní příspěvky nereaguje...
    Není pak "diskuse" neúplná (ne-li téměř marná)... ?

    Ale respektuji samozřejmě i tuto volbu autora... (S komunisty se mluví - s námi téměř ne - zatím - škoda.)

    MM
    December 9, 2010 v 15.32
    ad Libor Vodička
    Děkuji za upozornění na hrubku - je to ostuda.

    K Vašemu dotazu. Možná jste si nevšiml, ale pan Patočka se v příspěvku vžívá do role jakéhosi mentora radícího komunistům jak dělat politiku. V boji proti pravici by zjevně nejraději komunisty silnější a vychytralejší. Pokud někomu (dobře) radím, zpravidla mu tím vyjadřuji podporu. Jeho poznámka o tom, že je třeba kultivovat prostředí tak, aby lidé komunisty neměli důvod volit na tom nic nezmění.

    Dialog se dá vést opravdu s ledaským a ve svém osobním životě tak i činím. Přesto jsou meze a to obzvláště na politické úrovni. Například si umím představit, že povedu dialog s přesvědčeným náckem co chce čistit rasu a kdoví co ještě. Upřímně pochybuji, že by toho byl schopen „hlásač dialogu bez předsudků“ - pan Štampach. Na politické úrovni je však, z pohledu demokrata, tento dialog nepřípustný a to jak v případě onoho nácka tak v případě přesvědčeného komunisty. Čest Vladimíru Špidlovi, že si tuto zásadní věc uvědomoval a stále uvědomuje – očividně jeden z mála.
    December 9, 2010 v 17.14
    Pane Mistríku, když souhlasím s Jakubem Patočkou, tak nevidím důvod, proč to nenapsat. Nejsem na něm závislý. Dokonce ani za psaní do DR mne neplatí. Číst v jeho příspěvku "komunistofilství", to si troufnu označit za zaslepenost. Bohužel čtete u něj a u jiných autorů opak toho, co píší. Vyprošuji si výrazy jako "perverze". Buďte tak laskav a nekomandujte mne, co je s mou údajnou náboženskou orientací v souladu a co ne. Jsem svéprávný. V souladu s mou životní orientací je (i politický) dialog a v nesouladu (např. Vaše) politická agresivita. Označit má jasně formulovaná stanoviska za "bratření s komunisty", to pokládám za skandální. Urážet se rozhodně nenechám.

    Označujete-li mne ta „hlásače dialogu bez předsudků“, nemá to žádnou oporu v tom, co píšu nebo říkám. Dialog vedu jen s těmi, kdo jsou ochotni dialog vést. Nevedu ho s Vámi, nýbrž s Vámi polemizuji, a to není dialog. Nevedu ho s nacisty, protože v principu politický dialog odmítají. Vedu dialog s různými demokraticky smýšlejícími stoupenci socialismu a nevadí mi nálepka nebo vývěsní štít. Potkal jsem za svůj život už řádku komunistů, kteří byly v různých obdobích k minulému režimu kritičtí, kteří usilovali o jeho změnu, kteří za to byli perzekvováni, včetně vězení, potkal jsem v 70. a 80. letech komunisty v okruzích kolem Charty. Znám pár lidí s komunistickým resp. marxistickým zázemím a kteří jsou vzory humanismu, tolerance a nezištné služby veřejnosti. Mezi křesťany takové potkávám také, ale méně. Vladimíra Špidlu jsem slyšel několikrát protestovat proti pravicovému komunistobijství.

    Nechápu, proč mi připisujete starost o volitelnost komunistů. Já je nevolím, a nevolil jsem je, pane Mistríku, ani za minulého režimu. Ale jsem demokrat a respektuji nějakých těch plus minus 10% voličů, kteří pro ně hlasují a nepokládám je za vyvrhele. Mé pojetí demokracie vylučuje z demokratických procedur jen aktivní odpůrce demokratických postupů. Ale i ti mají nárok na ochranu svých práv, např. na presumpci neviny, na spravedlivý proces, pokud se něčeho dopustili ap.
    MM
    December 9, 2010 v 18.18
    ad Ivan Štamapch
    Pane Štampachu, jedna věc je s někým souhlasit a druhá je psát tady sáhodlouhé obhajoby, vykreslovat dobré láskyplné komunisty a zároveň vytahovat Pinocheta coby protipól, který je nutný za každou cenu odsoudit (a při té příležitosti odsoudit i ODS). Já možná nechodím daleko k hrubějšímu výrazivu, ale to co Vy tady provozujete je velmi umná a nebezpečná manipulace sic balená do krásných vět. Pokud mluvíte o zaslepenosti, tak tu naopak vnímám já u pana Patočky (a čím dál více i u Vás) a týká se vašeho boje proti pravici. Očividně se neštítíte spojit s komunisty a snažíte se toto morální selhání zakrýt báchorkami o tom, že vlastně v dnešní době není benignější či směšnější ideologie než ta komunistická. Dále, pokud mi vyčítáte politickou agresivitu tak myslím, že pan Patočka je v tomto směru mnohem vhodnější příklad než moje maličkost. Respekt k 10% voličů je Váš nejpodařenější argument. Má to znamenat, že je třeba respektovat každou skupinu, jedno jak šílených lidí, jen proto, že je jich celých 10%?

    Malá omluva na závěr: Tu perverzi jsem si mohl odpustit. Omlouvám se za to. Jen mi to tak uklouzlo, když jsem si uvědomil jak vlastně asi ortodoxní komunista vnímá silně nábožensky založeného člověka: „Poblázněný feťák sjetý z opia lidstva“. A s takovými chcete vést dialog?
    LV
    December 9, 2010 v 18.41
    Bojovníci proti komunismu.
    Pane Mistríku, ten funus, k němuž nosíte křížek, skončil před mnoha a mnoha lety, bojovat s ním samozřejmě můžete dál a nebudete ani na okamžik osamocen, ale neohánějte se přitom prosím demokratismem. Je to totiž zcela jiný politický směr, který tímto podporujete. Stran KSČM: je to řádně registrovaná strana, jejíž poslanci byli řádně zvoleni do parlamentu a přísahali na ústavu naší republiky. Máte-li cosi jiného, než dojmy a emoce, podejte řádnou žalobu a předložte důkazy porušování práva a ústavního pořádku ze strany KSČM. V opačném případě jste to právě Vy, kdo nemá ani tuchu o demokracii a domáháte se zítřejšího totalitarismu v boji proti včerejšímu. Což je směšné.
    Stran článku J. Patočky a názorů p. Štampacha i dalších... (Tady někdo potřebuje obhajobu? Někdo jiný žaluje? Jsme na stejných webových stránkách? Obýváme stejný svět? Já myslel, že se polemizuje, tříbí názory...asi jsem včerejší.) Je zvláštní, že to co Vy čtete, tam podle mne (a zdá se i jiných čtenářů) vůbec není. Já čtu příběh o pokrytectví a lži, o zakryté spolupráci a hlasitém vyvolávání ducha antikomunismu, který je převážně chytrou manipulací s lidmi jako jste Vy. Nevidím jedinou formulaci, která by dokazovala Vaši nálepku "komunistofilie" apod.
    P.S. Za svých dosavadních 40 let jsem se ani jednou nesetkal s "ortodoxním komunistou", ač jsem téměř dvacet let žil v systému, který KSČ ovládala. Vy ano?
    December 10, 2010 v 4.21
    ‎"Pokud chtějí oponovat kapitalismu či tržní politické kultuře, nemohou být současně její konformní součástí. A pokud jim oponovat už nechtějí, nebo nemohou, ztrácejí důvod existence." Jakub Patočka v Deníku Referendum o komunistech. Bezesporu se na levici shodneme, že tato výborná a pravdivá teze platí i na autentické sociální demokraty, jistě ne pro jejich neoliberální makety parazitující na penězovodech kapitalismu.

    Česká společnost je náchylná k iracionálnímu zbožšťování ideologických přístupů. Lze v tom dohledat nesebejistotu a malost. Platilo to za normalizace o přejímání konsomolství papežštějšího než děda Mráz a platí to stejně na aktuální zaslepenost neoliberalismem a lichvářstvím. Méně zdatné v hokynaření odhazovat jako přebytečný náklad ovšem vede zákonitě k opětovným extrémům, kdy peníze budou dobré max. na tapetování.
    December 11, 2010 v 6.27
    Přirozený instinkt a pud sebezáchovy vedou po špatných zkušenostech s jistými systémy k opatrnosti a k odporu k těmto systémům.

    Osobní zkušenosti jsou důležitější než slova a programy.

    (Nevylučuje to samozřejmě i vyjímky dobrých jednotlivců či skupin uvnitř těchto systémů, které mohou potvrzovat pravidlo jak u komunistů, nacistů, křesťanů a u všech výše zmiňovaných skupin v různých dobách a situacích.)




    December 11, 2010 v 13.10
    Sdílím s Vámi, paní Hyldebrantová, odpor ke komunistickému systému, tedy k systému vládnoucímu u nás v létech 1948 - 1989. Jsou za ním v mém případě zkušenosti od raného dětství v 50. letech do r. 1989, tedy řekněme 35 let osobních zkušeností. Sdílím s Vámi odpor ke křesťanství jako systému, tj. ke křesťanství tvrdě institucionalizovanému a uplatňujícímu politický vliv. Stojí za tím zkušenosti s různými variantami křesťanství, ba dokonce i nějakých 20 let služby v církvi, podzemní i veřejné. Mám odpor ke kapitalistickému systému po 21 letech zkušeností. Tato zkušenost se mi jeví jako nejtvrdší. Ne snad přímo vůči mně, já jsem celkem ekonomicky vzato tímto systémem proplul, ale otřesná zkušenost s raketově rostoucími sociálními rozdíly, s ostrým rozdělením společnosti znovu na panskou vrstvu a na proletariát nabízející jen svou pracovní sílu. Je to reálná zkušenost s fiktivní demokracií, kdy vliv veřejnosti na vládní moc je minimální, kdy svoboda slova platí jen když se vládnoucím líbíte s tím co říkáte, jakmile říkáte něco, ce se jim nelíbí (WikiLeaks), svoboda končí.

    Vidíte, paní Hyldebrantová, mám reálné špatné zkušenosti jako Vy. Lišíme se však v tom, že můj svět není černobílý. Nejsem tu já se svým světovým názorem na straně světla a neoliberálové, konzervativci a komunisté na straně tmy. Jsem vždy s každým ochoten vést dialog. Jsem proti revolučnímu násilí a pro volby a top je právě diskuse. Proto, jak už víte, jsem přivítal koalici ODS & ČSSD na pražském magistrátu. Je to umění možného. Nedělám si iluze o většině občanských demokratů v radě hlavního města ani o některých sociálních demokratech. Tuším, že mají jedni i druzí sklon ke klientelismu. Ale nemyslím si, že by o složení rady měla rozhodovat ulice. Jsem schopen respektovat kompromis.

    Jsem pro politiku v Masarykově smyslu, jakožto diskusi. Jsem proto, aby se posuzovaly politické programy a připustily se do diskuse všechny kromě těch, kteří programově směřují k omezení práv např. etnických skupin. V tomto smyslu jsem přesvědčen, že součástí diskuse mohou a mají být i dnešní čeští komunisté. Nedělám si o nich iluze, pokládám je za stranu konzervativních a nacionalistických nostalgiků, ale přece jen v pozadí je humanistická idea a právě zapojení do diskuse je může kultivovat. Může vynést na povrch lepší stránku tohoto politického směru. Myslím, že stále má do diskusí co říct politický program, ke kterému se hlásili Ivan Olbracht, Stanislav Kostka Neumann, Josef Hora, Jaroslav Seifert nebo Vladislav Vančura.
    December 12, 2010 v 7.05
    ad IŠ
    Nerozumím, zda myslíte "kapitalismus" a "fiktivní demokracii" celých 21 let v letech 1989-2010?

    1/ V tom případě se ptám, zda i zhruba polovinu tohoto období, kdy 2-3 roky po revoluci vládlo občanské fórum (do roku 1992) a zhruba 8 let sociální demokracie (1998-2006), zahrnujete do období kapitalismu?
    Pravicové vlády trvaly sotva jen necelých zbývajících zhruba 10 let zatím (a to ještě mimo vlád úřednických), neustále se to s těsnými volebními výsledky střídá (pravice - levice), 21 let u moci pravice přece není... ale sotva necelou polovinu...

    2/ Domnívám se, že žijeme v demokracii, nikoliv ve fiktivní demokracii. Volby jsou svobodné, vládnou zastupitelé z lidu, které my jako lid vybíráme. Vliv veřejnosti na vládní moc považuji tedy za maximální.


    Můj názor ohledně komunistů:

    Mluvit s komunisty jako s lidmi ANO, ale potřebovat jejich hlasy k vládě a paktovat se s nimi s těmito motivy kvůli potřebným hlasům k vládnutí (což v DR několikrát už bohužel podobně zaznělo) se mi příčí proti svědomí na základě hrozných zkušeností - NE!

    I kdyby ČSSD měla ten nejkrásnější program, nemohu jí věřit a volit ji, když nemám jistotu a stoprocentní záruku, zda je (není) schopna jít do vlády s komunisty - protože jiného početně odpovídajícího partnera prostě v levém spektru nemá. (Pokud se mýlím, mýlila bych se velmi ráda.)

    S pozdravem K.H.
    December 12, 2010 v 9.58
    Kapitalismem míním, paní Hyldebrantová, to, co jím míní běžná mluva, to, co definují běžné slovníky, tedy vládu kapitálu. Vláda kapitálu v této zemi nezávisí na tom, jaká strana je u moci. Podle politického kompasu jsou všechny naše parlamentní strany pravicové, autoritativní. Sociální demokracie poněkud méně než TOP09 a ODS.

    Celé období od konce roku 1989 dosud hodnotím jako postupné nastolení kapitalismu, lépe řečeno, postupnou přeměnu státního monopolistického kapitalismu v kapitalismus soukromě vlastnický, od otevřené diktatury k selektivní a do značné míry fiktivní demokracii.

    Na reálnou občanskou demokracii v této zemi budu věřit, až nebude např. o jednotlivých senátorských mandátech rozhodovat třeba kolem 5% voličů daného obvodu, až možnosti kandidovat ve volbách do sněmovny nebudou na prvním místě rozhodovat finanční zdroje kandidátů. A budu tomu věřit, až o směrech domácí politiky nebudou rozhodovat především mezinárodní finanční instituce (které určují politiku bez ohledu na strany, které vládnou).
    December 12, 2010 v 21.01
    Obdivuji pana Štampacha,
    jak v diskusi k tomuto článku slušným způsobem odmítá arogantní útočnost p. Mistríka a trpělivě vysvětluje p. Hyldebrantové, že při pohledu na svět si nasadila "jednobarevné brýle".
    Jen pár poznámek k "fiktivní demokracii" - zužování demokracie pouze na volební práva, je typickým (často se s ní setkávám) argumentem "pravicově" orientovaných jedinců (uvozovky proto, že oni sami se označují za pravicově smýšlející).
    Pokud však za součást demokratického přístupu budeme považovat také občanská, kulturní, ekonomická a sociální práva a jejich plné zajištění pro občany, potom slovní spojení "fiktivní demokracie" je u nás pro většinu z let po r. 1989 plně na místě, bez ohledu na to, kdo momentálně vládl.
    December 14, 2010 v 7.29
    Volební systém opravdu není ideální, s tím souhlasím.

    Jen nesouhlasím a příčí se mému přesvědčení, aby se jakákoliv politická strana potřebovala "zavděčovat" 21 let po sametové revoluci právě komunistům kvůli "potřebě jejich hlasů".
    Pak dotyčnou stranu, která o spolupráci s komunisty i byť jen v náznacích uvažuje, automaticky vylučuji z její volitelnosti pro nedůvěru a obavy ze spojení s komunisty (rok 1948 nechci už nikdy opakovat - katastrofální důsledky trvaly 41 let).

    Pane Štěchu, černobílé vidění považuji za přijatelnější (a podstatně menší zlo) než vidění "černorudé" (nemyslím toto slovo nijak přímo na Vás, ale všeobecně ho používám pro srovnání s Vaším výrazem.)
    JP
    December 14, 2010 v 9.19
    Poděkování za diskusi
    Děkuju všem za diskusní příspěvky, myslím, že postoje, které jsou mi blízké v debatě vystihl Ivan Štampach. Připadá mi, že námitky, které se tu objevily, vyvracím v textu samém a nechci tu své argumenty proto opakovat. Na druhou stranu chápu, že ne všechny lze přesvědčit.

    V každém případě si myslím, že pokud se někdo dnes obává opakování února 1948 a myslí to skutečně vážně, měl by domyslet větu Ludvíka Vaculíka, že "komunismus skončil, ale místo něj tu máme příčiny, z nichž vznikl", případně větu Ferdinanda Peroutky někdy z roku 1946 nebo 47: "Pánové nechtěli socialismus malý, tak se budou muset smířit se socialismem velkým."

    Zájem o text i celá debata o něm v mých očích potvrdila nutnost debaty o účelovém přístupu podstatné části současné politické elity ke komunistům a o roli, kterou by v české politice dnes měli hrát; debaty, které nutně musí být i oni sami součástí.
    December 15, 2010 v 4.54
    Nesluší se již dále diskutovat,
    pokud autor článku symbolicky uzavřel diskusi. Poslední dvě poznámky k paní Hyldebrantové:
    1. "Příjemce sdělení určuje jeho výklad." Tuto komunikační zásadu respektuji, problém vznikne, pokud příjemce ve sdělení interpretuje obsah, který tam ostatní nevidí. To ztěžuje či dokonce znemožňuje komunikaci a diskusi. Díval jsem se namátkou do Vašich připomínek k diskusím (je jich více než 150) a ve více jak 50% stále vidíte "rudé" nebezpečí, diktaturu "socanů" a rozhazovačnou levici apod. Podotýkám, že v mnoha článcích šlo o něco zcela jiného.
    Chci tím říct, že základem diskuse je oboustranné porozumění textu, ale to už Vám mockrát psal pánové Štampach, Škabraha, Kopecký a občas i já. Poslední ilustrace - já píši o demokracii jako komplexu politických, občanských, sociálních, ekonomických a kulturních práv a Vy reagujete sdělením, že volební systém není dokonalý.
    2. Nerozumím Vašemu výrazu "černorudý" (pokud nemyslíte logo Komerční banky), ani jsem nepoužil výraz "černobílý". Vaše vidění světa respektuji, připomínky směřují pouze k tomu, aby jste jej prezentovala v kontextu s podstatou článků, ke kterým diskutujete.
    Jinak to připomíná vtip o Slovákovi u niagarských vodopádů.
    December 15, 2010 v 5.30
    Jen ještě k doplnění a ke srovnání postojů jiných občanů a politiků uvádím:

    http://www.novinky.cz/domaci/219687-cesko-chce-v-eu-prosadit-zakaz-popirani-zlocinu-komunismu.html

    ...("popírání zločinů komunismu je plně srovnatelné s popíráním zločinů nacismu, které je v mnoha zemích EU trestné")...

    Ano, komunismu a podobným směrům říkám jasně a zcela zřetelně a opakovaně NE.

    A i mne mrzí, pane Štěchu, že je to stále znovu a znovu vzhledem k diskusím a tématům v nich zde nutné v reakcích znovu připomínat a neustále opakovat... (ještě 21 let po revoluci a "pádu" tohoto režimu)...
    LV
    December 15, 2010 v 15.46
    Ad KH
    „Ceterum censeo Carthaginem esse delendam“ (Ostatně myslím, že Kartágo musí být zničeno).
    Marcus Porcius Cato st. (234-141 př. Kr.)

    Není to vůbec nutné, vážená paní. Spíše trapné, vzhledem ke skutečnosti.
    December 16, 2010 v 9.14
    jasně a zcela zřetelně a opakovaně NE
    S komunistou se mluví teprve poté, kdy projde procedurou exorcismu (např. Vladimír Dlouhý, člen KSČ 1977-1989, dnes člen Národní ekonomické rady vlády). Pro ty, kteří se proceduře nepodrobili platí nadále to, co zpíval Svatopluk Karásek: „Say no to the devil, say NO!!“
    V tomto smyslu přeji všem pisatelům ve Vlašimi radostné, požehnané a komunisty nezaplevelené vánoce.
    December 16, 2010 v 10.25
    Čí je to taktika?
    Taktika urážet a zesměšňovat pro jiný názor či přesvědčení není mou taktikou.
    Byla bych ráda, kdyby nebyla ani taktikou spoludiskutujících v DR.
    (Reakce např. na volební systém nebyla například nijak na pana Štěcha, ale na jiného spoludiskutujícího pod článkem.)

    I já přeji radostné Vánoce všem autorům, spoludiskutujícím i celé redakci DR.

    S pozdravem K.H.
    December 17, 2010 v 7.24
    Prosím, nemanipulujte,
    paní Hyldebrantová, s diskutujícími v DR svým označením jejich příspěvků za taktiku urážení a zesměšňování.
    Sdělujete své názory a informujete ostatní o svých postojích a všichni to respektují. Pokud se jednoznačně vyhraníte (např. 15.Prosince 2010, 05:30:43), je slušné respektovat pohled ostatních (někdo se s tím ztotožní, pro někoho je to inspirující pohled, jinému to může připadat trapné nebo, po 21 letech, směšné). Každý má právo na svůj úhel pohledu a většina diskutujících zde ostatní o něm jen informují.
    Z Vašich příspěvků - např.: "A i mne mrzí, pane Štěchu, že je to stále znovu a znovu vzhledem k diskusím a tématům v nich zde nutné v reakcích znovu připomínat a neustále opakovat... (ještě 21 let po revoluci a "pádu" tohoto režimu)..." - mám pocit, že ostatní chcete o své pravdě přesvědčovat. A já chápu, že se to mnohým nelíbí.
    + Další komentáře