K mému překvapení a potěšení přišel letos advent v pravý čas. Možná to bude tím, že babí léto bylo vytrvalé, možná to bude tím, že se nevyhýbám velkým nákupním centrům, kde už koncem října máte pocit, že Vánoce jsou tady. Navíc přišel se vším všudy, tedy i s tradiční sněhovou nadílkou, která umocňuje jímavý kolorit adventu a Vánoc.

Kdo si přesto nestačil všimnout, toho upozornily zprávy v televizi — advent je tu a s ním i vánoční trhy na Staroměstském náměstí, vánoční strom letos ve vší estetické čistotě s ozdobami, které nám připomínají „triumfální úspěch“ Prahy. Ano, Alfons Mucha konečně visí v Praze. Toť poselství letošní adventní symboliky, toť hlavní zpravodajská informace o události dne, tedy adventu, který právě nastal.

Náhodný chodec, který procházel Staroměstským náměstím v době, kdy se velkolepý vánoční strom zdobil, mohl zaslechnout: „Ty vole, nedávej tam tolik toho staniolu, řikali, že má to bejt jednoduchý a prostý, tak uber, dej to dolu!“ Přes veškerý proklamovaný návrat k lidovosti a prostotě vánočního trhu jsme opět svědky, jak se přebujelou zdobností překrývá plytkost obsahu. K tomu se ještě přidává nabubřele zrůdná reklama, která si bere jako záštitu uměleckou ikonu doby.

Pravil kdysi jeden učitel architektury, že secese se po fasádách pražských domů rozrůstá s bujností až zrůdnou. Upozorňoval na plytkost ornamentální zdobnosti, která bez řádu a bez opodstatněné nadbytečnosti překrývá tektoniku budov. Tedy způsob vyjadřování v dobách, kdy nebylo co říct. Kdy bylo třeba nicotu a prázdnost zakrýt efektním pozlátkem.

Obdobné projevy nepatří jen k vyjadřovacím prostředkům architektury. Snaha maskovat bezradnost, či dokonce nevědomost velkolepou formou provází lidské bytí na každém kroku. Někteří pamětníci si mohou vzpomenout například na slavný televizní pořad ve východním Německu „Ein Kessel buntes“, jiní nemusejí chodit tak daleko, stačí se poohlédnout kolem, kolik okázalých oslav nejrůznějších událostí bývá propojeno s pompézními proslovy, ve kterých se ztrácí obsah za narcismem řečníka.

A přece se naděje letošního adventu upírá k lidské pospolitosti. Tradičních adventních koncertů spojených s dobročinnými sbírkami přibývá a jejich výnosy včetně toho televizního se nad očekávání zvyšují. V kontrastu s neustále proklamovanou ekonomickou krizí, která skutečně na mnohé velmi tvrdě dopadá, ale která se zároveň stala zástěrkou pro zdůvodňování, proč mnohé programy či projekty nelze podpořit, by právě tato zpráva měla být tou hlavní pro přicházející advent.

Projevy lidské sounáležitosti, vztah k našim bližním nepotřebujeme balit do trapné reklamy ani k nim nepotřebujeme záštitu dobových ikon, patří k našemu životu. Patří k tomu dobrému, co nám advent připomíná a co můžeme a máme uchovávat jako nedílnou a cennou nejen adventní tradici, která se obejde bez pompézního pozlátka.