Strávil jsem i letos část vánočních svátků v rodném Kyjově a v okolí. Slovácké Vánoce jsou pro mě každoročním ujištěním, že svébytná kultura a občanská společnost navzdory převládající spotřebně-privatizační atmosféře v naší zemi žijí.

Základem, místem skrytosti, z nějž všechna ta kultura a všeliké mezilidské setkávání vyrůstají, jsou zajisté vinné sklepy. Tady se odehrávají dramata zrání i zkažení, tady je alchymická laboratoř, v níž se země a slunce mění v alkohol, zde se utužují přátelství a pomlouvají nepřátelé. Kolem Vánoc přehoupne se proces proměny definitivně na stranu čirosti a lze už pít víceméně všechno víno, které se toho roku urodilo. Ve vinném sklepě mého otce situace je přibližně takováto: Letošní rok ukázal se být dobrým pro Müller Thurgau, jeho chuť je „plná i v konci“. Zato v Neuburském vytvořil se v průběhu kvašení sirovodík neboli „chytnul sirku“, je zakalený a temný, zemská síra nedá v něm vysvitnout slunci; ale vinař má své alchymické postupy, kterými slunce probudí — Neuburské bude přidáním čiřidla „vyčiřeno“, síra tak rozehnána, víno se projasní.

Tradičně kvalitní je Burgundské (Rulandské) bílé, „tvrdé“, kyselé víno — otec jej letos stočil brzy z kvasnic, takže má kyseliny obzvláště hodně; vinařská obec vede spor, zda se jedná o kyselinu „pikantní“ neboli žádoucí (kyselina ve víně uvolňuje chuť) či „ostrou“, přílišnou. Já shledávám tu kyselinu pikantní; čím více to piji, tím pak pikantnější. Velmi vydařený je letos též Sauvignon, aromatický tak, že si při jeho pití připadáte jako v ovocné parfumerii. Problém ovšem nastal s Ryzlinkem rýnským — rok je pro něj dobrý (takže jeho vůně a chuť se může posunout od lipového květu až k meruňce), neprokvasil v něm ale všechen hroznový cukr a víno je sladké; taková vína jsou prý ovšem poslední dobou populární v „lepší (vinařské) společnosti“ a kromě toho, do roka se zbytkový cukr může ztratit. Bez větších výkyvů ke kladům či záporům jeví se letos býti červené Svatovavřinecké a červená André.

Z vinného sklepa vychází se přímo pod hvězdnou oblohu. Venkovský a vinařský člověk není pouze občanem své obce bezprostřední, ale též obce kosmické. Toto občanství v nebesích přelévá se do hojných návštěv na katolických mších. Na betlému každoročně instalovaném v boční lodi kyjovského kostela odmalička mě nejvíce přitahuje vysoké noční nebe se zářící hvězdou. V zaplněném kyjovském či kosteleckém kostele fascinuje mě značné množství krásných a krásně oděných žen; též plný, zakulacený zpěv, mám-li se vyjádřit poněkud vinařsky — snad právě ten zpěv vytváří dojem obce pro tu chvíli skutečně jednotné, upřené k tomu, co ji sjednocuje a zaceluje. Venkovský barok vysokých bílých stěn, rozložitých oltářních obrazů a masitých korpusů soch vytváří pak onu zvláštní vertikálu, která se jakoby zastavuje, rozlévá do šíře a naplňuje prostor svým bílým světlem.

Ještě plnější a hlasitější zpěv je ovšem možno zaslechnout na „Besedě u cimbálu“, tradičně pořádané večer na Boží hod vánoční v kyjovském Domě kultury. Dramaturgie jistého typu mužských písní je jednoduchá: kdo začne zpívat výše a pronikavěji, určí tím píseň, kterou bude hrát muzika a zpívat všichni. Čirým exhibicionismem jsou též sváteční kroje s neuvěřitelně nafouklými rukávy, ornamentálními výšivkami, hýřivými barvami a množstvím všelijakých pentlí. Ženy si v nich nemohou ani normálně sednout. Dívčí kroje mají červené sukně nad kolena a texty většiny písní ubírají se dosti zřetelným směrem — „zrobili děťátko“ je potenciálním vyústěním valné části těch folklórních slov. Nutno mít na paměti, že erotické jinotaje se skrývají i za různými žádostmi šohajů, aby jim milá „napojila koníčka“, za povzdechy děvčat o „rozmarýnku“ darovaném či pošlapaném mládenci apod. Po takové besedě u cimbálu odchází člověk s pocitem, že sexuální revoluce proběhla na Kyjovsku už v 19. století. Cimbálová muzika Jury Petrů doprovází ji dodnes hudbou stejně výbušnou a nádhernou, jako Jimi Hendrix a Janis Joplin v letech šedesátých.

Takové kulturní prostředí může snadno přijmout i kulturu současnou a rozvíjet život občanský. Ve dvanáctitisícovém Kyjově je řada občanských sdružení, několik folklórních souborů i bigbeatových kapel, pět galerií, Klub přátel hudby pořádá koncerty klasické hudby, v místním kině promítá každou středu filmový klub, v kulturním domě se za sezónu uskuteční deset plesů a řada folklórních akcí. Vrcholem pak je velká národopisná přehlídka Slovácký rok konaná jednou za čtyři roky — je to něco jako olympiáda ve folklóru, jen se snad při ní neužívají anabolické steroidy.

To vše nemělo by samozřejmě zakrýt problémy nízkých platů, nedostatku pracovních příležitostí, exekucí majetku zadlužených. Ale přestože bývalý hodonínský okres vykazuje jednu z nejvyšších nezaměstnaností a jeden z nejnižších průměrných platů u nás, ocitá se na nejpřednějších místech ve výzkumech životní spokojenosti.

Slovácko je totiž jakousi malou Itálií, jižní kulturou vína a fanfarónské soutěživosti, vroucí niternosti i okázalé vnějškovosti, kulturou spojenou s kultem i kultivací. Dvacáté století obrousilo postupně hrany velkých sociálních rozdílů a tvrdosti vezdejšího života — nezahladilo snad ten základní, celistvý smysl, obepínající zdejší kraj od sklepních základů až k vysokému nebi. Moje stařa (v české řeči „babička“) zažila nejméně pět režimů, od rakouského mocnářství až k polistopadové obnově kapitalismu, to podstatné se ovšem nezměnilo — „Já jsem byla v zemědělství vždycky šťastná,“ říkala. Ať už pracovala na svém či na družstevním, obutá či bosá.

Je-li kyselina v Rulandském pikantní či ostrá a kdo nasadí výše ve zpěvu — to se rozhoduje stále znovu a nepřestane to nikdy mít svůj hluboký smysl. Tak kéž se nám daří vytvářet prostředí smyslu a sdílené radosti v tom příštím roce.