Asi záleží na povaze a na poměrech, které člověka zásadním způsobem v mládí ovlivnily. Přemýšlím nad mírou mé politické naivity, nebo mravního úpadku, když na jedné straně tak říkajíc nezávisle píšu a hodnotím politické a společenské poměry, a na druhé straně se léta — od vzniku Občanského fóra — angažuji v komunální politice jako tak zvaný „nezávislý kandidát“ za ODS, čímž směle mohu odpovídat dnešní představě protřelého a možná i zkorumpovaného mastodonta, troglodyta a dinosaura pomístní politiky.

Můžu tak připomínat postavu minulého režimu, která v KSČ sice nebyla, ale aby mohla získat titul CSc., byla předsedou nějakého občanského či uličního výboru, kde psala posudky na své spoluobčany, kteří usilovali o totéž? Taková podobnost by byla snad pouze v případě, pokud by platilo ODS = KSČ, tedy ODS by byla pánem i katem nad lidmi. Přimknout se k takové moci je pak vskutku tichým souhlasem s bezprávím kvůli vlastnímu prospěchu.

Proti bezpráví píšu zhruba od svých patnácti let, kdy jsem je začal ostře vnímat, píšu o něm i nyní, byť z hlediska současné úžasné svobody slova a možnosti radikálních politických postojů je to psaní vskutku jaksi „bezzubé“. Avšak takové já ho mám vždycky, asi jiné ani nesvedu.

To od dob, kdy jsem místo na gymnázium vstoupil do zednické maringotky. Mí zedničtí spoluučni se rozřehtali, sotvaže mě uviděli. Když jsem promluvil, dali mi přezdívku Inža nikoli jako výraz uznání, ale naprostého opovržení. Jednoho dne jsem se chtěl obout do pracovních bot, a ono v nich bylo lidské lejno. Mohl jsem se obrátit na mistra: Podívejte, soudruhu, co mně ti vaši debilové udělali! — Pochopil jsem však, že to jejich lejno v mé botě je Husákovo.

Kluci byli vesměs z pomocných škol a dětských domovů a bavili se v jakýchsi kódech a šifrách, kterým jsem nerozuměl. Vůbec jsem se tak říkajíc nechytal. Sblížil nás až ten trus — při mém jednání s nimi to bylo jakési konkrétum a kód srozumitelný pro obě strany. Nakonec jsem u nich dosáhl i jakéhosi uznání, možná „postavení“. Když jsem musel dodělávat nějakou práci a udeřila svačina, napsali na papírový pytlík Vypsanou fixou (současná kapela): Inžo koupíme ti mlíki v pitlíku a dvě houski. Stejné oslovení už bylo výrazem uznání.

Podobného „postavení“ jsem posléze dosáhl i na vojně, což byl trestní útvar, kde na nás „politické“ mělo donášet několik basmanů, jimž při vzorném výkonu základní vojenské služby měl být zbytek civilního trestu prominut. Na škrábání brambor — chodilo se v půl třetí ráno — ty ostré hochy nikdo nedostal, jejich „vzorný výkon“ tkvěl v kolaboraci s politruky. Měl mě na starosti vojín Koblížek a byly to scény jak ze Zmatků chovance Törlesse.

Koblížek: Hele, že sou policajti debilové… Nebo nejsou?… Tak nejsou debilové? Jsou to snad milí hoši?… Ty teda máš rád policajty?… No né, ty je asi miluješ. Jestli nedokážeš říct ani, že je nemáš rád, tak je rád máš a možná seš u PSVB! Protože proč bys je jinak měl rád? Hele, chlapi, tenhle kretén má rád policajty! Vidíte, soudruzi vojáci, jakého čuráka péesvébáka mezi sebou máte! No, nenatankovali byste mu jednu? — Pak jsem se s Koblížkem vskutku popral a dostal od něho strašlivě do huby, čímž jsme otázku jeho donášení na mě ale zdárně vyřídili. Nedůvěra k vrchnosti jako možnému nositeli spravedlivých poměrů ve mně zůstala.

Vzorce chování člověka už neopustí. Zvykl jsem si vyjadřovat se a chovat se jenom tak, abych se nemusel zaštiťovat žádnými orgány, funkcí ani politickou mocí. Srocování pod prapory různých ideologií je výraz síly bezmocných, kteří buď vyčerpali všechny možnosti osobního angažmá ve společnosti, tedy vlivu na její proměnu, a nebo ze slabosti potřebují „žít mezi svými“. Čím menší má člověk jako jedinec možnost a schopnost jednat s „protivnou stranou“, tím ostřejší hesla volí a větší moc si žádá.

Na našem referendickém listě je bezvadné, kolik názorových proudů dokáže respektovat. To je větší kvalita než sám obsah, protože většina z publikovaných článků by mohla vyjít v nějakém jiném periodiku: Od Haló novin přes Lidové noviny po Respekt. Unikum tkví v tom, že jsou tu pohromadě. Proto také jako „černoprdelník“ volím jen taková slova, která nenutí bratry husity proti mně táhnout, či se ode mě distancovat. Výhoda tkví v tom, že sám jsem ušetřen zbroje a řinčení našeho hrůzného katolického šiku.

V našem městě už OF usilovalo o získání tzv. starého zámku, bývalého hradu, kolem něhož Hořovice vznikly. Kdysi si ho vzaly Vojenské lesy, nyní ho konečně sice nevracejí, ale alespoň prodávají. Našli jsme (ODS) ve městě politické síly (sociální demokraty), které rovněž chtějí zámek pro město získat. Nevím, jak pro ně, ale pro mě je to jen naplňování starého programu OF a možnost hledání další společenské shody, na čemž už dvacet let pracuju — jako mastodont, troglodyt a dinosaurus.