Autor se vypořádává s výčitkou, že jako člen ODS kolaboruje s mocí, kterou sám kritizuje. A vysvětluje rovněž, proč v Hořovicích bude po těchto volbách koalice občanských a sociálních demokratů.

Asi záleží na povaze a na poměrech, které člověka zásadním způsobem v mládí ovlivnily. Přemýšlím nad mírou mé politické naivity, nebo mravního úpadku, když na jedné straně tak říkajíc nezávisle píšu a hodnotím politické a společenské poměry, a na druhé straně se léta — od vzniku Občanského fóra — angažuji v komunální politice jako tak zvaný „nezávislý kandidát“ za ODS, čímž směle mohu odpovídat dnešní představě protřelého a možná i zkorumpovaného mastodonta, troglodyta a dinosaura pomístní politiky.

Můžu tak připomínat postavu minulého režimu, která v KSČ sice nebyla, ale aby mohla získat titul CSc., byla předsedou nějakého občanského či uličního výboru, kde psala posudky na své spoluobčany, kteří usilovali o totéž? Taková podobnost by byla snad pouze v případě, pokud by platilo ODS = KSČ, tedy ODS by byla pánem i katem nad lidmi. Přimknout se k takové moci je pak vskutku tichým souhlasem s bezprávím kvůli vlastnímu prospěchu.

Proti bezpráví píšu zhruba od svých patnácti let, kdy jsem je začal ostře vnímat, píšu o něm i nyní, byť z hlediska současné úžasné svobody slova a možnosti radikálních politických postojů je to psaní vskutku jaksi „bezzubé“. Avšak takové já ho mám vždycky, asi jiné ani nesvedu.

To od dob, kdy jsem místo na gymnázium vstoupil do zednické maringotky. Mí zedničtí spoluučni se rozřehtali, sotvaže mě uviděli. Když jsem promluvil, dali mi přezdívku Inža nikoli jako výraz uznání, ale naprostého opovržení. Jednoho dne jsem se chtěl obout do pracovních bot, a ono v nich bylo lidské lejno. Mohl jsem se obrátit na mistra: Podívejte, soudruhu, co mně ti vaši debilové udělali! Pochopil jsem však, že to jejich lejno v mé botě je Husákovo.

Kluci byli vesměs z pomocných škol a dětských domovů a bavili se v jakýchsi kódech a šifrách, kterým jsem nerozuměl. Vůbec jsem se tak říkajíc nechytal. Sblížil nás až ten trus — při mém jednání s nimi to bylo jakési konkrétum a kód srozumitelný pro obě strany. Nakonec jsem u nich dosáhl i jakéhosi uznání, možná „postavení“. Když jsem musel dodělávat nějakou práci a udeřila svačina, napsali na papírový pytlík Vypsanou fixou (současná kapela): Inžo koupíme ti mlíki v pitlíku a dvě houski. Stejné oslovení už bylo výrazem uznání.

Podobného „postavení“ jsem posléze dosáhl i na vojně, což byl trestní útvar, kde na nás „politické“ mělo donášet několik basmanů, jimž při vzorném výkonu základní vojenské služby měl být zbytek civilního trestu prominut. Na škrábání brambor — chodilo se v půl třetí ráno — ty ostré hochy nikdo nedostal, jejich „vzorný výkon“ tkvěl v kolaboraci s politruky. Měl mě na starosti vojín Koblížek a byly to scény jak ze Zmatků chovance Törlesse.

Koblížek: Hele, že sou policajti debilové… Nebo nejsou?… Tak nejsou debilové? Jsou to snad milí hoši?… Ty teda máš rád policajty?… No né, ty je asi miluješ. Jestli nedokážeš říct ani, že je nemáš rád, tak je rád máš a možná seš u PSVB! Protože proč bys je jinak měl rád? Hele, chlapi, tenhle kretén má rád policajty! Vidíte, soudruzi vojáci, jakého čuráka péesvébáka mezi sebou máte! No, nenatankovali byste mu jednu? Pak jsem se s Koblížkem vskutku popral a dostal od něho strašlivě do huby, čímž jsme otázku jeho donášení na mě ale zdárně vyřídili. Nedůvěra k vrchnosti jako možnému nositeli spravedlivých poměrů ve mně zůstala.

Vzorce chování člověka už neopustí. Zvykl jsem si vyjadřovat se a chovat se jenom tak, abych se nemusel zaštiťovat žádnými orgány, funkcí ani politickou mocí. Srocování pod prapory různých ideologií je výraz síly bezmocných, kteří buď vyčerpali všechny možnosti osobního angažmá ve společnosti, tedy vlivu na její proměnu, a nebo ze slabosti potřebují „žít mezi svými“. Čím menší má člověk jako jedinec možnost a schopnost jednat s „protivnou stranou“, tím ostřejší hesla volí a větší moc si žádá.

Na našem referendickém listě je bezvadné, kolik názorových proudů dokáže respektovat. To je větší kvalita než sám obsah, protože většina z publikovaných článků by mohla vyjít v nějakém jiném periodiku: Od Haló novin přes Lidové noviny po Respekt. Unikum tkví v tom, že jsou tu pohromadě. Proto také jako „černoprdelník“ volím jen taková slova, která nenutí bratry husity proti mně táhnout, či se ode mě distancovat. Výhoda tkví v tom, že sám jsem ušetřen zbroje a řinčení našeho hrůzného katolického šiku.

V našem městě už OF usilovalo o získání tzv. starého zámku, bývalého hradu, kolem něhož Hořovice vznikly. Kdysi si ho vzaly Vojenské lesy, nyní ho konečně sice nevracejí, ale alespoň prodávají. Našli jsme (ODS) ve městě politické síly (sociální demokraty), které rovněž chtějí zámek pro město získat. Nevím, jak pro ně, ale pro mě je to jen naplňování starého programu OF a možnost hledání další společenské shody, na čemž už dvacet let pracuju jako mastodont, troglodyt a dinosaurus.

    Diskuse
    November 30, 2010 v 10.06
    ODS jsem nikdy nevolil,
    protože ve mně od počátku nevzbuzoval důvěru ani Václav Klaus s neviditelnou rukou trhu, s tvrzením, že nelze poznat "špinavé peníze" a s politickým bojem proti disentu s "obyčejným člověkem" na rtech a bývalými koordinátory OF v zádech, ani metody, jakým se zmocnili lidé jako Petr Havlík či Petr Čermák např. litoměřického OF, nicméně si vážím lidí jako Ondřej Vaculík, kteří ukazují, že ODS by mohla být občanskou a demokratickou stranou. Není jich mnoho, ale jsou a vidím v tom jistou naději do budoucna.
    SH
    December 9, 2010 v 9.53
    Jenom touha po spravedlnosti?
    Za nadvlády KSČ jsem dvakrát vstupoval do naprosto pro mne neadekvátního prostředí, stejně jako autor textu. Poprvé ve čtrnácti, když jsem jako nejlepší žák celé školy nastoupil na hornické učiliště coby budoucí horník. Já, žák se samými jedničkami po celou dobu, co jsem chodil do školy, najednou mezi klukama, kteří ani nevychodili základní školu. Dokonce tam byl jeden jen se dvěma třídami. A hele, oni mi nenasr.…do holínek, ani mi nedali pejorativní přezdívku. Brali mne úplně jako sobě rovného, jak v dřině, tak v učení, se kterým jsem jim samozřejmě pomáhal. Dodneška se s některými sem tam potkám a rádi si pokecáme. Podruhé, to už jsem měl Kristova léta, co jsem jako inženýr po deseti letech ve funkci, dal výpověď z technické funkce a odešel mezi dělníky. Napřed mezi železničáře, protože báňského inženýra na žádném dole jako havíře nechtěli zaměstnat a po dvou letech pak už mezi havíře, jímž jsem pak byl skoro dvacet let, až do listopadu 1989. Z řad dělníků, či havířů jsem nikdy, opravdu nikdy, nezažil nějakou diskriminaci. Naopak, když jsem se dostal do konfliktu s StB, tak podle jejich náčelníka prý jen díky nim jsem nebyl zavřený, protože o mně mluvili jenom pozitivně. Pokud jsem zažil nějaké invektivy, tak snad jen od dvou či tří techniků, kteří měli obavu o svou autoritu, protože jsem v práci prokazatelně ukázal, že věci rozumím daleko líp, než oni. Proč to všechno píši? Vůbec neznám autora textu, ale dýchá na mne z něho zakomplexovanost. Necítím v něm ani tak touhu po spravedlnosti, ale jakousi negativní emoci způsobenou neschopností začlenit se. Nebo dokonce přesvědčením o jakési své jinakosti, či dokonce výjimečnosti. Předem se omlouvám za tento tvrdý soud, ke kterému mne nic neopravňuje, jelikož autora vůbec neznám. Ale když toho tolik o sobě napsal, zkusil jsem jenom pro čtenáře podat jinou verzi prakticky stejného příběhu. Říkám spíše možná prakticky stejného, protože ani já, ani pan Vaculík jsme nenaznačili, proč místo na gympl, jsme šli na dělnické učiliště. Osobně by mne právě to ale velice zajímalo.
    AZ
    December 10, 2010 v 11.21
    Jiná verze stejného příběhu
    Vážený pane Hošku,
    díky za váš ohromně zajímavý text, který mě v myšlenkách vrátil k dilematu, jímž jsem se trápila velkou většinu svého mládí i já.
    Mně se sice podařilo vystudovat gymnázium, byť v jiném městě, než kam jsem chodila do základní školy, ale na vysokou už mě režim v roce 1974 nepustil. Moje maminka nebyla přední osobností "pražského jara" jako Ludvík Vaculík, autor Dvou tisíc slov a Ondřejův otec, ani jsem neměla bratra emigranta, ale v maloměstě, kde jsem vyrůstala, stačilo, že naši byli "okresní intelektuální elitou" a moje matka byla vzdělaná, sebevědomá a ve své práci kompetentní. A samozřejmě by u stranických prověrek nedokázala schválit vstup vojsk Varšavské smlouvy, myslím, že i kvůli mně - vždyť já jsem byla doma přítomna všem jejich reformně komunistickým hovorům a spolu jsme si zoufaly i zuřily 21. srpna. Takže ji z KSČ vyloučili a tím určili její i mou další životní dráhu.
    Málo věcí vím v životě jistě, ale patří mězi ně to, že já jsem se v podstatě považovala za intelektuálku už v těch patnácti letech a kdybych se nedostala na gymnázium, určitě by se to projevilo na mém duševním stavu. Nepohrdala jsem ani dělníky ani spolužáky s horšími známkami, byla jsem tak i vychovaná, dodnes mám mezi nimi kamarády, ale kdybych se musela jít vyučit třeba švadlenou, asi bych skončila v blázinci. Pak, když jsem četla Český snář, kde se píše, jak Vaculíkovi synové statečně makají na stavbě a v dílně, nemohla jsem tomu nějak uvěřit. Ale snad to tak bylo.
    Nedostat se na vysokou už nebylo tak nepředstavitelné, takže jsem to přežila, ale dodnes si vybavuju své pocity, které byly opět blízké psychickému zhroucení. V depresi jsem i přestala chodit do hospody U štiky, kde se scházeli kamarádi od divadla, protože jsem hrozně těžko snášela to, že oni studují a já že nesmím.
    Musím říci, ža ani ve svých dělnických profesích - pracovala jsem v lese, uklízela, prodávala ve venkovském krámě, roznášela noviny - jsem nebyla šťastná a neuměla jsem si v nich najít vnitřní svobodu. Bolel mě žaludek, když do plzeňského divadla, kde jsem drhla schody, ráno přicházeli herci. Nakonec jsem vystudovala dálkově a tím trauma skončilo: moji profesoři mi potvrdili, že za něco stojím.
    Nutno také říci, že jsem ve svých dělnických profesích pracovala špatně, v tom divadle jsem praštila s hadrem okamžitě, jak přišel první herec, a nechala práci nedodělanou, do lesa jsem chodila, jak jsem chtěla, v krámě jsem ze své roztržitosti udělala manko, při roznášení novin jsem spletla co se dalo. Nebyla jsem líná ani pohrdavá, jen ponížená. Nežila jsem v Praze, takže jsem si nemohla najít spojence v bytových seminářích a podobně. Bylo to hrozné.
    Jako člověk jsem si začala připadat, když jsem si našla práci v knihkupectví - okamžitě se zúročilo, co všechno jsem přečetla ve svém zoufalství, a moje nadřízená to dokázala ocenit. Ze špatné, stále pranýřované dělnice jsem se stala nadšenou pracovnicí a myslím, že to tak už zůstalo.
    Mezi uklízečkami, lesními dělnicemi ani prodavačkami v Jednotě jsem nenašla žádné přátele, asi jsem taky byla divná. V divadle, rozhlase, a už v tom knihkupectví jsem se spřátelila okamžitě.
    Člověk prostě potřebuje být zřetelně pro někoho dobrý, potřebuje uznání a potvrzení toho, co o sobě v hloubi duše ví, ale samozřejmě neustále pochybuje. Trestat lidi znemožněním vzdělání a manuální prací je svinstvo, které postiženému může poznamenat celý život.
    Ani já - a myslím, že ani Ondřej Vaculík- jsme si nepřipadali výjimeční, takhle to člověk nebral. Ale že se určitě cítil jiný - stejně jako já - to je mimo pochybnost.
    Vážený pane Hošku, děkuju vám za příspěvek do diskuse a tím za příležitost říci něco, o čem se ve "velkém" společenském diskursu přestalo mluvit, a přitom to pro naši generaci narozenou v padesátých letech komunistickým rodičům bylo tak důležité.
    ??
    December 11, 2010 v 8.59
    ODS není totéž co KSČ
    ODS je pro mě symbolem či synonymem téměř všeho svinstva, které se v této zemi za 21 let událo, protože ty lumpárny probíhaly vždy v režii nebo za asistence ODS. Pokud náhodou někdo přišel s návrhem na nápravu věcí, tak to byla vždy ODS, která tyto návrhy blokovala (např. institut majetkových přiznání). Krize ve vládě a v ODS vedla též k pádu Klausovy vlády a ke vzniku US.
    Podporovat politiku ODS může podle mého názoru buď ten, kdo je na ní přímo materiálně zainteresován (ať již v podobě peněz či funkcí, kontaktů apod.) nebo člověk se silným ideologickým zápalem pro neoliberalismus (což obojí vyžaduje kachní žaludek spolu s hroší kůží). Případně snad také člověk, který se v politice příliš nevyzná a do ODS si promítá nějaké svoje představy o této straně a její politice. Žádná další kategorie mě již nenapadá.
    Soudě podle politiky ODS v parlamentu a ve vládě, ale i na krajích a radnicích, tak si nemohu vybavit, kdy by ODS postupovala na základě společenské shody; pokud mohla, tak vždy jednala z pozice síly, tj. dle principu vítěz bere vše a ani se tím netajila (viz např. výroky pana Topolánka o noci dlouhých nožů).
    Horší než ODS mohou být snad ještě někteří tzv. nezávislí (vycházím ze zkušenosti s jednou radnicí, kterou ovládají tzv. nezávislí starostové). Moje zkušenost s jimi ovládanou radnicí byla taková, že jejich politika byla podobná politice, kterou bych očekával od ODS (tj. podpora kmotrů, přestože evidentně porušují zákon), ale tváří se přitom falešně jako nezávislí. Takže jde vlastně o dvojitý podvod, protože tito nezávislí jsou ve skutečnosti velmi závislí. Co jim jde ale výborně, je schopnost používat mimikry.
    Jinak ODS není skutečně totéž co KSČ (přestože řada normalizačních kádrů do ODS právě z KSČ přestoupila). Pokud se týče možnosti postihování lidí, tak je ODS vlastně svým způsobem horší, protože KSČ mohla zařídit to, že někdo nemohl vykonávat určitou profesi, ale nezabránila mu ve výkonu práce jako takové (s výjimkou skupiny politických vězňů). ODS ale mohla zařídit, že někdo o práci přišel a další již nesehnal (aniž by k tomu musela dávat nějaké zvláštní pokyny, to již vyplývá z povahy systému).