Chci přispět X

Milimetr zeleného světa

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Klimentcb

Alexandr Kliment

28.11.2010 09:59

Jak už bývá v našem pestrém světě samozřejmostí, nikdo se s nikým neshodne o tom, co je krásné. V názoru na kulturní věci bohudíky panuje stále ještě říše svobody. Každý může knížku dočíst do konce, nebo ji odložit. V době masového nevkusu a masového konzumu se vztah ke kultuře jeví jako poslední ostrov zcela samozřejmého individualismu. Tuto výsadu myslet si, co chci, a volně a nezávazně si vybírat v obrovské nabídce kulturního trhu a umělecké produkce divák někdy pocítí jako osamocenost. Náhle by si přál aspoň jednou se s někým mlčky sdílet, být ve shodě s nějakou obcí, která má stejnou radost a podobný zážitek. Trvalou potřebou jemně a odstínovaně vnímajících lidí bude vědět, že je někde také ještě něco nesporného, a nemusí to být zrovna muzeální unikát, o jehož nespornosti prostě není slušné diskutovat.

Měli jsme v Praze malou událost, která nám poskytla velký zážitek nesporné krásy. Nebylo sporu. Diváci nadšeně a skoro dojatě obcházeli exponáty, byli překvapeni a velmi zaujati. Vystavovatelé se pyšně usmívali a přihlíželi, jaký nesporný úspěch mají jejich díla. Už dávno jsem nezažil podobnou shodu. Bylo to slavnostní. Mluvilo se jaksi s úctou a potichu. Bylo to hravé.

V prvních dnech výstavy bylo ještě možné exponáty obcházet a dlouho a volně postávat před jednotlivými díly. Ale jakmile se rozkřiklo, co se dá uvidět a co by se nemělo zmeškat, proudily doslova davy nedočkavých poutníků na výstavu a na místě se muselo postupovat ukázněně a dobrovolně se přizpůsobovat jeden druhému. Už dávno jsem neviděl takovou radostnou, neotrávenou frontu. Přitom vstupné docela slušné, pět korun, což je pět housek.

V arkádách dominikánského kláštera v Husově třídě uspořádal Bonsai klub výstavu umělecky pěstovaných přírodních stromů v miniatuře. To je asi význam názvu „bonsai", doslova přeloženo z japonštiny: rostlina na podnose nebo pěstování stromů v misce. Je možné také zakládat a pěstovat celé miniaturní krajiny na podnosech, jezírka, skaliska, stromoví. Pro bonsai nemáme jednoduchý český výraz. Němci říkají: trpasličí strom.

My, kteří se hned tak nedostaneme do světa, jsme viděli ve skutečnosti, o čem jsme jen slyšeli a co jsme si občas prohlíželi na obrázcích. Desetimetrové dřeviny a veliké keře tu uměleckým vedením a pěstováním nikdy nepřesahují osmdesáti centimetrů.

Zvláště pěkné jsou bonsaje miniaturní, stromečky měří jen několik centimetrů. Smrky, modříny, jalovce, borovice, javory, habry, břízy, trnka, platan, dub, vrba, divák neodborník by v záchvatu nadšení řekl, že vůbec celá veliká příroda včetně lidí a slonů se tu vyskytuje v malém opisu, v dokonalém miniaturním provedení. Dojem se dá zaznamenat jen pomocí „jako": bylo to jako dětská příroda, jako dokonalé vzorky přírody, které si nechal Pán Bůh udělat k posouzení; jako živé hračky, jako ekologické poselství z Liliputánie, jako plastické a organické fotografie, jako znaky přírodnin, jako zelené písmo, jako komorní esence velké přírody, jako biologický šperk, jako symboly života, jako malé skutečné krajiny ve velkých skutečných krajinách, jako sen ve snu a skutečnost ve skutečnosti, jako školní příklad platónských idejí, jako zrcadlení světa, jako projev věčně tvořivého nadání, které chce zdvojovat přírodu; ale také jako zotročení přírody, ale zotročení krásné a lákavé; jako znásilnění, ale znásilnění kulturní; jako důkaz, že umělé může být živé. Jako miniaturní projev gigantické kultury.

Bonsaj je starodávné a velké umění, má tradici a mnoho stylů, ale vždy musí mít své „gei", krásu, harmonii, logiku prostoru, času a hodnoty. Omezování přirozeného růstu rostliny je zároveň tvorbou jejího tvaru a velikosti. Zkušenosti a tradice vypěstovaly pro umění bonsaje cosi jako gramatiku, má zákony a respektuje živý pohyb.

Bonsaj přišla do Japonska z Číny. Ze starých obrázků se dokazuje, že toto umění se v Japonsku pěstovalo už dávno, například v době, kdy nám Boleslav zabil Václava. V Číně už po staletí dříve.

Díval jsem se na maličké stromy borovic a smrků a říkal jsem si, proč si taková obrovská nebeská říše usmyslí přesadit Himaláje do jedné čajové misky? Čína prý všechno dávno vymyslela: střelný prach a papír a kolo; nikdy neznala otroctví, a kdo se naučil číst a psát, mohl se stát mandarinem, ať pocházel z kterékoli vrstvy. Proč tedy neříct, že Čína vymyslela i princip umělecké tvorby, jehož krásným symbolem je bonsaj: dokonalé spojení velkého a malého, přirozeného a kultivovaného, ovládání neovladatelného, inspirace v přírodě, osobní tvůrčí nápad, vytrvalá pilná práce. Tradice. Malé stromečky se musí pěstovat velmi pozorně a dědí se z pokolení na pokolení po celá staletí. Maličký živý stromek spojuje po staletí generace. Stará bonsaj může dosáhnout věku až pěti století. Má větší cenu než starožitnost a zlato. Že by Čína taky vymyslela konec spontánní přírody? Že by navzdory všem prorokům zkázy a ekologickým romantikům předem a v malém předvedla, že je možné žít i v umělém světě? Dokonce krásně?

Mám na stole skálu a na vrcholku skály roste borovice. Je to velké jako kniha. Mám však stejný dojem jako z velké, volné přírody. Když se dívám na malou fotografii velikého stromu nebo na miniaturní portrét, v mé hlavě vzniká dokonalý dojem přirozené velikosti a přirozených proporcí stromu nebo tváře. Zmenšování je možné, miniaturizace obohacuje život, dokonalý a krásný růst je možný i na minimální ploše. Naopak monumentální bylo vždycky problematické, většinou hrozné a esteticky vlastně obstálo jen jako dojem z přírodního jevu moře nebo hor.

Na dvoře kostela svatého Jiljí bylo zrovna jaro. Rostou tam dva zelené topoly a rozkvétaly hortensie. Na zídkách arkád, jejichž kamení pamatuje gotiku, stály misky a kameny s miniaturami stromů a krajin v květu. Šťastný nápad. Děkujeme vám. Čeští pěstitelé tu podle japonských tradic předvedli malé umělecké zázraky. Bylo to povzbuzující: v prolínání kultur (jak složité!), v proudu dějin (jak složité!) a na pozadí dnešního světa (jak složité!) něco bezesporu vítaného pro každého, milimetr svěžího zeleného světa.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 5, květen 1981.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.