Milá Lenko Procházková,

sledoval jsem už v ranných šedesátých letech pravidelně odpovědi Vašeho otce na otázky kladené mu převážně mladými čtenáři časopisu MY. Odpovídal na ně upřímně a otevřeně, často i odvážně, nezastavil se ani před některými tabuizovanými politicko-společenskými problémy doby. Knížku z těchto odpovědí uspořádanou, s názvem Politika pro každého, kterou pak v osmašedesátém roce ještě stačil vydat, mám dodnes v knihovně. Na samém jejím konci, v poslední kapitole, je uvedeno heslo: BUĎTO BUDEME ŽÍT V TÉTO ZEMI SVOBODNÉ, ANEBO ŽÍT NEBUDEME! Ještě v roce vydání — v noci z dvacátého na jedenadvacátého srpna — se ukázalo, že v platnost vejde co nevidět jen druhá polovina hesla. Po demoralizaci a následující rezignaci nastoupilo nekonečně dlouhé období národní letargie.

Je jen logické a nepřekvapí proto, že část dorůstající generace nehledající (neschopné hledat) východisko, ale spíše jen únik z tohoto stavu, propadá dnes v zarážející míře alkoholismu, a dokonce i narkomanii. Ta „jiná" část potom mnohdy zase nekritickému postoji ke kapitalismu, v jehož společenském zřízení se domnívá nalézat všechno, v čem tzv. reálný socialismus zklamal. Těmto mladým lidem, a také Vám, Lenko Procházková, uniká zcela, že narkomanie a alkoholismus jsou mezi mládeží na Západě rozšířeny v míře daleko vyšší, že pavilónů jako je ten bohnický jsou třeba v západním Německu přinejmenším desítky. Také zdejší mladí lidé jsou totiž svíráni jakousi železnou klecí; je to klec strachu z budoucnosti a z toho klíčící beznaděje.

Nemám po ruce statistiku o tom, kolik mladých lidí zde odchází ročně dobrovolně ze života, protože se jim nepodařilo se do něho včlenit, nalézt v něm uplatnění. Kolik otců, a dokonce celých rodin končí ročně sebevraždou, protože ztratili práci i střechu nad hlavou... O stále vzrůstající kriminalitě zaviněné nezaměstnaností, s níž je například Mnichovan každodenně konfrontován; přepadávání cestujících v metru anebo vylupování bank či samoobsluh a vykrádání aut patří tu dnes už téměř k všednímu dennímu životu.

O všech těchto věcech se píše v československém tisku jen velmi sporadicky. Z dobrého důvodu: byly by považovány za lacinou propagandu, které by těžko kdo uvěřil! Stále častěji mívám pocit, že současný československý občan si nakonec osvojil to, co systém v minulosti od něho po léta žádal, jenže v poněkud opačném smyslu: vidí už sice a vnímá většinou jen černobíle, ale tak, že to, co je pro něho doma negativně černé, musí být podle jeho představ na Západě pozitivně bílé. Stávající systém ho v tom ještě utvrzuje tím, že mu zabraňuje volně vycestovat, že mu upírá právo přesvědčit se na vlastní kůži o západní realitě. Vyjede-li pak přece po překonání nejnemožnějších trampot, podlehne snadno levnému povrchnímu dojmu, panice z přecpaných výloh obchodů, pocitu zdánlivě neomezené volnosti a rozhodne se k emigraci. Důstojný návrat se mu po takovém „poklesku" prakticky definitivně uzavírá.

Hovořím čas od času v Mnichově s našinci, přijíždějícími na návštěvy svých příbuzných-utečenců anebo jen projíždějícími na dovolenou někam do Itálie. Některých naivních představ je zbavují (chtě nechtě) samotní příbuzní, přesto je jejich neinformovanost o západním způsobu života markantní, stejně jako neznalost cizích jazyků. Holedbají se sice tím, že doma sledují západoněmeckou a rakouskou televizi (počet televizorů na tisíc obyvatel je v Československu zhruba asi o stovku vyšší než v záp. Německu), ale všechno, co znají, jsou jen za vlasy přitažené reklamní šoty a přihlouplé americké seriály. Domácí televizní zpravodajství zásadně odmítají a na německé nestačí jazykově. Mnozí si pak teprve až po zkušenostech venku uvědomují sociální vymoženosti své země, pro ně do té chvíle zcela samozřejmé, o kterých se západoněmečtí (či západoevropští) občané neopovažují ani snít, po nichž by sice také toužili, kdyby je znali, ovšem určitě jen za předpokladu zachování jejich ostatních občanských svobod.

A tu jsme, milá Lenko Procházková, u Vaší druhé anketní otázky: Jakou radu bych dal dnešním dvacetiletým žijícím v Československu? — Chce se mi ji téměř vykřiknout: Vydržte! Vzdělávejte se! Studujte, učte se oborům! Učte se cizím jazykům; především němčině a angličtině! Čtěte! Vyhledávejte informace! Cestujte prozatím alespoň tam, kam je povoleno! Neválejte se po plážích, ale poznávejte lidi a jejich život. (Což platí i pro vlastní zemi.)

První otázku si ponechávám na konec: Když mně bylo dvacet, psal se rok 1963. Byla snad v mnohých směrech jednodušší doba než dnes, dodávala optimismu. Začínala se revize politických procesů z padesátých let, byla nařízena právní rehabilitace nevinně odsouzených (pravda: pro mnohé popravené příliš pozdě!). Z KSČ byl vyhozen Alexej Čepička, na slovenskou politickou scénu vstoupil Alexandr Dubček. Předseda vlády Široký byl vyměněn za Lenárta. V Moskvě byla podepsána smlouva o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, pod vodou a ve vesmíru. To vše a co později následovalo vyvolávalo ve mně i v mých současnících naděje k oné veliké Změně, jak o ní, Lenko, sama píšete. A měli jsme ji nakonec opravdu na dosah ruky! Vinu za to, že jsme jí nedosáhli, můžeme připisovat jen sami sobě. Ani Východu, ani Západu. Ona ta naše země vskutku není tím pupkem světa, jak jsme se tenkrát mylně domnívali!

Současná mezinárodní politická situace nasvědčuje tomu, že nepotrvá dlouho a pro naši zemi vyvstane ovzduší nové naděje. Na novou velikou Změnu: ZNOVU BUDE ZÁLEŽET JEN NA NÁS, ABYCHOM KONEČNĚ ZAČALI ŽÍT VE SVÉ ZEMI SVOBODNĚ, ANEBO NADÁLE JEN ŽIVOŘILI! Hleďme, abychom byli na ten okamžik všestranně připraveni.

Daniel Strož, Mnichov