Prohrál bitvu, ne válku

Autor reaguje na esej Pražská trojčlenka trochu jinak a vyvrací teze Petra Pospíchala ohledně role Jiřího Dienstbiera v povolebním vyjednávání. Hlavní motivací jednání lídra ČSSD bylo vystoupit proti zkorumpovanosti vlastní strany a proti opozičně-smluvnímu kartelu s ODS.

Petr Pospíchal uveřejnil 20. listopadu v Deníku Referendum zajímavou esej, která se pokouší o analýzu chování subjektů při vzniku pražské koalice ODS a ČSSD. Autor se pokouší zamyslet se nad vývojem událostí „spíše analyticky a pokud možno i s určitým odstupem“. Z jistého hlediska si však lze klást otázku, zda autorův odstup od událostí není příliš veliký, totiž, zda například neignoruje významné vnitrostranické procesy uvnitř pražské ČSSD.

Vcelku sdílím autorův pohled na politickou naivitu Zdeňka Tůmy a TOP 09 vůbec a do situace uvnitř ODS nevidím, takže se budu zabývat pouze autorovou kritikou postupu Jiřího Dienstbiera.

Zásadně sporné je už úvodní tvrzení, že „Jiří Dienstbier se dopustil bursíkovské chyby – paušálně vzápětí po volbách řekl, s kým v žádném případě a za žádných okolností ne. Z takové pozice se pak už obtížně ustupuje“. Autor tak prokazuje, že neví nic nejen o Dienstbierových motivech, ale ani o okolnostech, za kterých byl instalován na pozici lídra.

Na konci května (28.29.) proběhly volby do Poslanecké sněmovny, ve kterých ČSSD v Praze dosáhla historicky nejhoršího výsledku od roku 1996 (15,17 %). Ve vedení pražské ČSSD vypukla následně panika (s ohledem na fakt, že výsledky komunálních voleb bývají tradičně pro ČSSD horší než voleb do PS). Otřesený předseda pražské ČSSD Petr Hulinský nejprve uvažoval o demisi, ale následně přišel s návrhem, že by kandidátku do ZHMP měla vést nějaká známá osobnost typu Miloslava Ludvíka, Michaely Marksové nebo Jiřího Dienstbiera.

Zásluhou především tehdejšího místopředsedy krajského výkonného výboru Miroslava Poche byl proti odporu konzervativního funkcionářského křídla, reprezentovaného například Karlem Klímou, navržen nakonec na lídra Jiří Dienstbier. Zároveň vedení pražské organizace přislíbilo, že na následující krajské konferenci dá svoje funkce k dispozici.

Dne 23. června 2010 proběhla krajská konference ČSSD Praha, kde byly schváleny návrhy kandidátních listin do ZHMP. Bod vyjádření důvěry předsednictvu KVV nebyl, díky procedurální kličce, schválen na pořad jednání. Na této konferenci pronesl Jiří Dienstbier nominační projev, kde hovořil o problematice korupce a o tom, „že pošle ODS do opozičních lavic“. Tento nominační projev byl v zákulisí kritizován, ale Jiří Dienstbier byl s relativně malou většinou schválen jako lídr do ZHMP. Lze mít samozřejmě důvodné podezření, nakolik byla jeho kandidatura na primátora brána jistými kruhy v pražské ČSSD vážně.

Jiří Dienstbier však překvapil, v kampani se svou rétorikou zaměřenou proti ODS výrazně uspěl. V této rétorice ho následoval minimálně Miroslav Poche, který 24. 6. 2010 ve vyjádření pro Deník Referendum prohlásil: „Nevidím nikoho, kdo by chtěl povolební koalici s ODS. V zastupitelstvu budou kvůli rozdělení obvodů asi jen tři pravicové subjekty a my. Snad se stane zázrak a dostanou se tam i zelení nebo komunisté.

Také díky nasazení Jiřího Dienstbiera dosáhla ČSSD ve volbách do ZHMP historicky nejlepšího výsledku – 17,85 %. Následně ale začaly jeho předvolební sliby vadit. Objevily se rezoluce několika obvodních výborů žádající lídrovu zdrženlivost a ojediněle (OVV Praha 7 v čele s Karlem Klímou) i požadavek na nezařazení lídra do vyjednávacího týmu.

Zde je namístě se vyjádřit k autorovu asi nejproblematičtějšímu argumentu: „Pražský volič … je také dost cynický a zřejmě slyší na jiný typ argumentu, než se tvůrcům kampaně jeví. Jak jinak si vysvětlit, že nejvyšší podporu získali sociální demokraté v obvodu, v němž kandidátku vedl Petr Hulinský, a to o 3,32 procenta více, než získali v obvodu vedeném Dienstbierem,…?“. Petr Pospíchal totiž vůbec nebere v úvahu odlišnou sociální a politickou strukturu obou obvodů. Jak známo, je Praha 6, kde kandidoval Dienstbier, jedním z nejpravicovějších obvodů v Praze. Také ignoruje historické rozdíly ve výsledcích ČSSD v různých pražských obvodech. Přesnější pohled na míru přínosu jednotlivých lídrů nám může poskytnout například graf ukazující jejich preferenční hlasy, tedy procenta hlasů nad průměrem na kandidátce.

Nyní se pokusím vyrovnat s autorovým argumentem, „že si Jiří tímto prohlášením opravdu uzavřel některé z variant a zúžil vyjednávací potenciál sociální demokracie a neměl přitom připravenou odpovídající alternativní nabídku“. Předně voliči volili změnu. Za této situace existovaly pro ČSSD pouze dvě morálně akceptovatelné varianty: koalice s TOP 09 nebo odchod do opozice. Autor zcela pomíjí skutečnost, že „neopakovatelnou výhodu“ získala ČSSD především na základě kandidatury Jiřího Dienstbiera a jeho slibu neuzavřít koalici s ODS. Využít této neopakovatelné výhody tím, že poruším svůj slib, není opravdu mravně čistou, ale ani dlouhodobě politicky výhodnou variantou.

Autor konstatuje, „že podpora levicové strany má v Praze své limity“, ale není právě étos Jiřího Dienstbiera cestou, jak tyto limity posunout? Stejně absurdní je Pospíchalovo tvrzení, že alternativním východiskem „mohlo být třeba separátní jednání s Tůmou, s nímž měl dobré předpoklady se na základních východiscích rozumně dohodnout.“ To totiž předpokládá, že v pražské ČSSD existovala vůbec nějaká vůle s TOP 09 vyjednávat (Na facebooku byl právě Jiří Dienstbier z takových separátních jednání obviněn Miroslavem Poche). Zde upozorním na tvrzení renomovaných novinářů, že minimálně část vedení pražské ČSSD byla na koalici s ODS domluvena ještě před volbami.

Nyní se vrátím k rekapitulaci průběhu událostí, abych mohl vyvrátit další autorův argument, že „odstoupit z jednání mohl i později, kdy by se mu jevilo, že koalice s TOP 09 je nesjednatelná a personální obměna ODS je nedostatečná“. Jiří Dienstbier především neodstoupil dobrovolně.

Od počátku povolebního vyjednávání byla patrná jasná snaha odsunout volebního lídra na druhou kolej. Jiří Dienstbier nebyl pozván na dvě po sobě následující zasedání předsednictva KVV Praha (21. října a 5. listopadu). Na druhém z těchto jednání bylo navrženo Dienstbierovo odvolání z vyjednávacího týmu, o čemž se lídr dozvěděl z portálu novinky.cz. Na začátku dalšího týdne pak Petr Hulinský přišel s „kompromisním návrhem“, aby Dienstbier rezignoval pouze na funkci vyjednavače s ODS. Další vývoj událostí je známý….

Poněkud komicky tak působí autorova kritika „oblíbeného sloganu zrada na voličích“ zejména ve světle jeho požadavku „ale to také znamená přijmout platnost demokratických procedur a sklonit se s jistým respektem k jejich výsledku. Prohrávat či vítězit na život a na smrt bývá zdrojem nenávisti, která rozvrací veřejný život“. Co ale představuje demokratickou proceduru par excelence víc než svobodné volby, kde se voliči rozhodují na základě předvolebních slibů? Nebo demokratickými procedurami rozumí autor zákulisní dohody stranických kmotrů uzavírané po nocích v porodnicích?

Shrnuto a podtrženo: autor zásadně nepochopil, že hlavní motivací jednání Jiřího Dienstbiera bylo vystoupit proti zkorumpovanosti vlastní strany a proti opozičně-smluvnímu kartelu s ODS. V tomto svém zápase Jiří Dienstbier prohrál bitvu, ale doufejme, že nikoli válku.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Miroslav Novák - Praha 9

"Předně voliči volili změnu" Neděle, 28.Listopadu 2010, 21:41:15

Nevím kolik voličů volilo změnu, ale já jsem volil ČSSD. A doufám, že v koalici bude mnohem lépe prosazovat svůj pogram než v opozici.

Stanislav Hošek - Český těšín

BRAVO. Neděle, 5.Prosince 2010, 17:25:20

Také by mne osobně zajímalo, kolik voličů ČSSD si přálo změnu a kolik jich poctivě chtělo, aby jejich strana byla ve „vládní“ koalici.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.