Nakladatelství Lidové noviny, které vzniklo v roce 1991 jako součást deníku Lidové noviny a které se později osamostatnilo, se zaměřuje především na domácí ediční projekty z oblasti historie a archeologie, lingvistiky, literární historie, teologie, memoárové literatury či regionální literatury. K těmto badatelským okruhům přináleží i tři aktuálně vydané tituly.

Emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně Radoslav Večerka je znám především jako slavista a jazykovědec — v Nakladatelství Lidové noviny mu již vyšlo několik publikací věnovaných problematice vývoje českého jazyka. V nové knize nazvané Staroslověnská etapa českého písemnictví Večerka představuje současný pohled na středověké evropské dějiny a na literaturu Velké Moravy. Podle Večerky literatura pěstovaná na Velké Moravě nezůstala záležitostí úzce lokální, třebaže byla psána staroslověnským jazykem, jenž se poněkud lišil od tehdejší regionální řeči.

Večerka ve své práci připomíná, že navzdory tomuto faktu se knižní vzdělanost z Velké Moravy poměrně rychle rozšířila i se svým spisovným jazykem, staroslověnštinou, po rozlehlých prostorách střední a východní Evropy a stala se evropským literárním jazykem.

Druhou novinkou je publikace Martina Wihody Morava v době knížecí (906—1197). Autor v ní mapuje historii Moravy v epoše moravských údělů. Ty bývají většinou chápány jako odstředivý prvek přemyslovského státu. Přestože česká historiografie doposud pochybovala, že by bylo možné proniknout do složitého labyrintu českých dějin, mladý moravský historik se pokouší novým výkladem pramenů vyložit moravské dějiny v temném 10. století, tedy po pádu Velké Moravy.

Wihoda se zabývá nejen „velkými“ dějinami, ale i menšími událostmi, například osudy olomouckého biskupství — hrdiny podobných dějů většinou neznáme, na jejich konci však bylo utvoření středověké podoby země.

Poslední novinka pochází z pera teologa a kněze Tomáše Halíka, který pod hlavičkou Nakladatelství Lidové noviny své knihy vydává již od roku 2002. Kniha nazvaná Divadlo pro anděly je souborem patnácti esejů, v nichž Halík rozvíjí svou filozofii dialogu víry a nevíry. Jednou z inspirací jeho úvah byla výzva současného papeže Benedikta, aby ti, kteří nemohou přijmout Boha, se přesto snažili žít „jako kdyby Bůh byl“. Tomáš Halík se ptá, co vlastně rozlišuje život věřících a nevěřících a zda i věřící nemohou chápat víru jako hypotézu, kterou musí neustále ověřovat vlastním životem.