Účastnil jsem se minulý týden kulatého stolu o mezinárodní solidaritě. Akce se konala v Bruselu, kde ji uspořádala Evropská nadace pokrokových studií. Jednání bylo velmi užitečné, zejména pokud šlo o možnost seznámit se s různými organizacemi, které už na poli mezinárodní solidarity odvádějí skutečnou práci.

Tak jeden z ředitelů Mezinárodní odborové konfederace Tim Noonan popisoval, jak jejich členové — odboráři z přístavů v Jihoafrické republice a Angole — nenechali přistát loď s nákladem zbraní pro vládu v Zimbabwe. To je také jeden z příkladů, kterými lze odlišit mezinárodní charitu od mezinárodní solidarity. Součástí solidarity je i přímá akce. Solidarita není motivována pouze morálními ohledy.

Předsedkyně Socialistické internacionály žen Pia Locatelli zase hovořila o zavádění kvót nejen v národních parlamentech a vládách, ale i ve firmách. Upozornila třeba, že povinnost mít v managementu firem nejméně 40 procent žen zavedlo Norsko a že jeho příkladem se inspiroval také Deutsche Telekom.

Mně nejbližší pak byl příspěvek Kirsten Meijerové z holandské vzdělávací nadace Alfred Mozer Stichting. Podle ní je totiž nejdůležitější podporovat mezinárodní solidaritu v našich vlastních (jednotlivých evropských) zemích a organizovat silný hlas na její podporu v jednotlivých socialistických a sociálně-demokratických stranách.

Tyto strany by podle Meijerové měli přijmout politiku otevřenou a blízkou lidem. V jejím rámci by např. sepětí s místní komunitou mělo být při sestavování volebních kandidátek důležitějším kritériem než stupeň dosaženého vzdělání. Holandsko je sice země s početnými výrazně profilovanými menšinami i relativně silnými izolacionistickými stranami. Doporučení podporovat mezinárodní solidaritu a nezapomínat přitom na solidaritu v našich vlastních zemích, by ale nemělo zapadnout. Ba dokonce, mělo by získat nějaký výraz ve vztazích mezi evropskými socialistickými a sociálně-demokratickými stranami navzájem. Třeba při organizaci podobných kulatých stolů.

V mém hotelovém pokoji byla totiž kromě jiného kartička s popisem služeb a informací, že jedna noc zde stojí o něco méně, než kolik v České republice činí průměrná čistá měsíční mzda. Přijde mi, že jde ze strany našich západních přátel o neuvědomovaný projev charity, který bychom měli začít odmítat. Anebo tím, že můžeme na chvíli nahlédnout do drahého světa, získáváme něco navíc?

Socialistickým a sociálně-demokratickým organizacím přinejmenším v České republice dnes chybějí prostředky i na denní provoz. Těch několik desítek tisíc korun, které je možné ušetřit na každé podobné akci, by mohlo pomoci provozu různých občanských organizací, stranických platforem i komunitních médií. Mohlo by zajistit sociální postavení lidí, kteří se chtějí věnovat politické nebo občanské práci v zemích, kde občanská společnost neexistuje.

Aby nešlo jen o charitu, muselo by kromě větší internacionalizace socialistického a sociálně-demokratického hnutí v Evropě dojít i na vytvoření participativních struktur, které by rozhodovaly o využití takových prostředků. Přijde mi, že součástí debat uvnitř Strany evropských socialistů by mělo být i něco takového.