Ryoji Ikeda, který v rámci PAF zahrál před dvěma lety, o kině Metropol prohlásil, že má prostorové kvality a akustiku srovnatelnou s nahrávacím studiem. Jeho kolega Carsten Nicolai, který je známější zejména pod pseudonymem Alva Noto, si prostor osahá již 10. prosince na vlastní kůži a na oči a uši publika. Alva Noto totiž spojuje svéráznou hudební část, postavenou na kvalitě a vlastnostech zvuku, s vizuály, které se pohybují od minimalistických bílých teček na černém podkladě, měnící se v chaotické hemžení, až po téměř epileptické pestrobarevné obrazce, které problikávají na milisekundu přesně s jejich zvukovou složkou.

Zabývá se vizuální podobou zvuku, zejména v souvislosti s vývojem počítačové, respektive laptopové hudby: „V časech, kdy mají všichni počítače, je vždy obrazovka „mezi“. Takže grafické znázornění hudby, kterou jste zkomponovali, je viditelné. Vidíte tvary zvukových vln, vidíte grafy, máte veliké možnosti reprezentace. A to je něco, co podle mě dost radikálně změnilo hudbu. A můžete to i slyšet. Můžete slyšet „grafické komponování“.

Jako malý Carsten trpěl nevyvratitelnou představou, že umí komunikovat s netopýry. Díky bohu později nezkoušel proměnit svůj rodný Karl-Marx-Stadt v Batmanův Gotham, ale začal se více zajímat o zvuk a jeho fyzikální vlastnosti nejen v přírodě. Také se nechává fascinovat kymatikou (tedy naukou o vlnění) a na počátku jeho umělecké práce byl velmi ovlivněn článkem Active Mutations of Self-reproducing Networks, Machines and Tapes od Takashi Ikegamhoie a Takashi Hashimota z roku 1996. Ti se v článku zabývají zasmyčkovanými strukturami a sebeorganizací („self-organising“). V tom samém roce vznikl label Raster-Noton, který založil spolu s hudebními kolegy Olafem Benderem a Frankem Bretschneiderem a o tři roky později se spojil se dvěma vydavatelstvími, Rastermusik a Noton.

Kromě Carstena Nicolaie a jeho dalších pseudonymů na Raster-Noton vydává plejáda spřízněných elektronických umělců pozdních devadesátých a raných nultých let jako CoH, Coil, Pomassl, Mika Vainio, Ryoji Ikeda, Atom™ či Ryuichi Sakamoto. S posledně jmenovaným spolupracuje Alva Noto zejména v posledních osmi letech, kdy spolu vytvořili několik alb, kde se setkávají úsporné, a přesto živočišné klavírní útržky Sakamotovy a Notovy úsečné, pípavé či ruchové sekvence, které spíše plynou podél klavírní stopy, než že by na sebe aktivně navzájem reagovaly. Poslední kolaborativní projekt Alvy Nota, na kterém pracoval s anglickým minimalistickým hudebníkem a skladatelem Michaelem Nymanem, je opera Sparkie: Cage and Beyond.

Ta je inspirovaná nebývale výřečnou andulkou Sparkie, populární v šedesátých letech, a Nymanovým dílem Pretty Talk z roku 1977 využívajícím originální nahrávky andulčiných proslovů. Pro Nikolaie je to vzhledem k užití neorganizovaného mluveného projevu papouška dílo ne zcela typické, ale inspirace přírodou je pro něj vždy zásadní. Snad to souvisí i s faktem, že studoval architekturu a zahradní design, tedy obory, kde se příroda setkává s geometrií, matematikou a dalšími exaktními vědami. Přírodu zkoumá Nikolai nejraději pod lupou, proniká do samotných detailů a základů. I proto jeho hudební kompozice vycházejí z chladné naturální logiky mřížek, pravidelných vzorů nebo samostatného chování mikro a makro částic.

Do tohoto pevného řádu pak cíleně vnáší chybu nebo na první poslech nepodstatné zvuky. Používá i samogenerovací procesy, oscilátory, kalkuluje a zasmyčkovává jak celé zvukové stopy, tak nejkratší zvukové jednotky, stejně jako jednotlivé pixely na projekcích. Rád také do hudby implantuje zvuky na první pohled přeslechnutelné jako jsou elektrická zařízení či součástky (faxy, telefony, počítače, modemy). V jeho podání znamená řád krásu. Chaos či aleatorika ovšem neznamenají její narušení nebo znehodnocení, ale naopak činí strojovou dokonalost zajímavější.

Někdy nechává přírodu hovořit samu za sebe, jako například v jeho ledovém díle Snow Noise z roku 2002, kdy v imitované laboratoři nechal v polystyrenových krychlích postupně rozrůstat krystaly suchého ledu, jejichž bližší pozorování bylo umožněno přehlednou tabulkou základních krystalických tvarů, bílým světlem i zvětšovacím sklem. Výstavu doprovázely jako protiváha k neměnným fyzikálním zákonům náhodně generované ruchy. Různorodé instalace i performance Carstena Nicolaie se objevily na mnoha prestižních mezinárodních festivalech (Bienále v Benátkách) i galeriích (Tate Modern, Guggenheimovo muzeum v New Yorku, v roce 2000 dokonce vyhrál Golden Nica Prize na festivalu Ars Electronica. České publikum bude moci jeho audiovizuální vystoupení jako Alva Noto zažít 10. prosince v olomouckém kině Metropol.