Deset let krajů

Pavel Šaradín

U příležitosti desátého výročí existence krajů je dobré vzpomenout, s jakými obstrukcemi se jejich ustavení potýkalo. Je rovněž dobré si uvědomit, že toto uspořádání zcela jistě přispělo k efektivnější veřejné správě v České republice.

Před deseti lety jsme poprvé volili do krajských zastupitelstev. Ačkoliv se s jejich ustavením počítalo již v ústavě, trvalo pět let, než byl přijat příslušný ústavní zákon, a další tři roky, než se uskutečnily krajské volby. Důvod této zdržovací taktiky byl zřejmý, nechuť k decentralizaci, nedůvěra v to, že lze na nižším stupni veřejné správy dělat něco efektivněji, než když to řídíme z centra.

Pokud se podíváme na nejrůznější prohlášení, návrhy zákonů, novinové články a rozhovory, které se ustavování krajů týkaly, nestačíme se divit. Tolik, slušně řečeno, nesmyslů jsme při etablování jiné instituce, snad s výjimkou veřejného ochránce práv, neslyšeli. Snaha pozdržet kraje se objevila ještě v roce 2000, kdy Parlament přijímal zákon o krajích (fungování, pravomoci atd.) a volební zákon do krajů. Ivan Langer apeloval na ministra vnitra Václava Grulicha, aby kvůli nepřipravenosti reformu o dva roky odložil. Naštěstí se tak nestalo, protože věci se zlepšují efektivněji za pochodu.

Dne 12. listopadu 2000 se tedy konaly první krajské volby. Zákonodárci je směřovali na jediný den, ale napříště již od tohoto bylo upuštěno. Účast nebyla nijak vysoká, což si kritici decentralizaci vysvětlovali tím, že lidé o kraje nemají zájem. Tak jednoduché to však není, protože to bychom museli zrušit všechny druhy voleb kromě těch do Poslanecké sněmovny. Výsledky voleb ukázaly jednu podstatnou skutečnost. Pokud se volby konají uprostřed funkčního období vlády, pak mají povahu vládního referenda. Ve volebních letech 2000 a 2004 byla hlavní vládní stranou sociální demokracie, proto triumfovala pravice. V roce 2000 disponovaly středopravicové strany (ODS a Čtyřkoalice) dohromady 256 mandáty (z 675), v roce 2004 jich občanští demokraté obsadili 291. V roce 2008 byla hlavní vládní stranou ODS, takže se karta obrátila. Z vítězství ve všech krajích se radovala ČSSD, které se podařilo získat 280 křesel. To je hlavní nešvar krajských voleb. Nerozhoduje se v nich podle krajských programů, ale podle toho, jak (ne)populární je vláda.

V ostatních parametrech se kraje osvědčily. Plně prokázaly, že decentralizace měla v České republice smysl, že v oblastech, za něž kraje zodpovídají, mohou být efektivní. Stačí si srovnat důsledky povodní v roce 1997 a 2002. V roce 1997 povodně způsobily mnohem větší škody, zatímco za přispění fungujícího integrovaného záchranného systému, který řídili hejtmani, byly škody v roce 2002 menší. Kraje rovněž podle všeho hospodaří mnohem lépe než stát.

Krajští politici v mnoha případech bývají důležitým korektivem těm celostátním a také známe mnoho případů, kdy se politik z lokální, následně krajské úrovně dostal do celostátní politiky. Což je optimální způsob politické kariéry. Na druhé straně však nechci tvrdit, že také krajskou politiku nezasahují negativa jako klientelismus, byrokracie či diskutabilní rozhodování o evropských dotacích. To si však musejí vyřešit krajské politické reprezentace samy.

Mým cílem tu bylo jen připomenout 10. výročí existence krajů a skutečnost, že zcela jistě přispěly k efektivnější veřejné správě v České republice.