Za svého působení ve Sněmovně jsem nejtěžší chvíle prožívala kolem projednávání zákona o jednostranném navyšování nájemného z bytu. Přestože bylo už tehdy jasné, k jakým koncům tento zákon povede, Sněmovna (až na komunisty) pro něj zvedla ruku. Částečně v tom hrál u některých poslanců roli strach, že budeme odsouzeni ve Strasbourgu, kam majitelé domů podali stížnost. Problematice bydlení se ve Sněmovně věnovalo málo poslanců a žádná představa, jak by měla být tato záležitost právně ošetřena a jak by měly být nastaveny mantinely pro uživatele (kteří se již předtím změnili legislativně v nájemce) i majitele bytů a domů, tady nebyla. Slušný návrh měli komunisté, kteří navrhli navýšení podle nákladového nájemného i s přiměřeným ziskem a zastropováním výše nájmů. Nebyl však přijat. Pak už nastal zápas jednotlivých skupin, ve kterých vždy vítězí lobby mocnějších.

Od 1. 1. 2011 tedy pro většinu obyvatel v nájemním bydlení nastane deregulace nájemného. Teprve teď, dva měsíce před uvolněním regulace se začala media ptát, zda jsme na ni připraveni? Ukázalo se, co bylo jasné. Nejsme. Dodnes u nás neexistuje ani definice ani zákon o sociálním bydlení. Neexistují tedy sociální byty, kam se mohou odstěhovat ti, kteří již nejsou schopni platit tržní nájemné. Ve všech světových městech existují takovéto byty (v Mnichově např. každý rok postaví 1200 sociálních bytů). Dále: Byt se považuje za tržní komoditu, ačkoli se na něj nemohou vztahovat tržní vztahy, protože byt je základní životní potřebou a bez ní se další práva nedají realizovat. Přinejmenším je to podnikání zvláštní a nemůže se na ně vztahovat maximalizace zisku.

Dodnes neexistuje ani cenová mapa v místě bydlení, avšak až vyjde z pera ministra Jankovského, nepochybně se bude se odvíjet od místních spekulací, které ceny navyšují, a způsobí další osobní tragedie i vylidňování měst. Nájemné by se mělo odvozovat od nákladového nájemného, které činí podle nájemného v družstvech asi tak čtyřicet korun za metr čtvereční, plus přibližně dvacet procent zisku pro majitele domu. Nad tím už musejí existovat stropy, tak jak je tomu v okolních zemích. Např. v Německu se po několik let nesmí zvednout nájem o víc , jak o deset procent, co je nad to, je považováno za lichvu a majitel může být i odsouzen.

U nás žádné stropy neexistují. V pražské Pařížské ulici se tak nájem prý vyšplhal i na 80 000 měsíčně. Tržní ceny zvyšuje 1/3 lidí s vyššími příjmy, spekulace, zahraniční majitelé, zaměstnanci nadnárodních firem, ale také námezdní síly z chudých zemí, které jsou ubytovávány ve větším množství za vyšší poplatky, které jim agentury navíc rovnou strhnou  z nízkých příjmů. Existuje sice doložka, že se majitel i nájemník musejí na zvýšení dohodnout a pokud se tak nestane, mohou se odvolat k soudu.

Pomineme-li fakt, že zatím nemá ani podle čeho rozhodnout, nájemník je tady opět v nevýhodě. Mnozí se už teď nemohou soudit, protože na to nemají, navíc ministr Pospíšil se nechal slyšet, že navrhne zvýšení soudních poplatků, aby prý soudy nebyly zneužívány. To mnoha lidem zabrání domoci se soudní spravedlnosti. Staré lidi tato situace zabíjí a lidem v sociální nouzi bere naději i budoucnost. Nechci být jednostranná. Existují i slušní majitelé a neslušní nájemníci, kteří zneužívají bytů, jež jim nepatří. Tady musí fungovat právo a měřit stejným metrem. Je ale zvláštní, že sdružení majitelů domů nikdy nevytvořilo etický kodex, kterým by se distancovalo od těch majitelů, kteří parazitují na nouzi lidí bez bytu. Neexistuje u nás také zákon, který by majiteli, jenž se o svěřený majetek nestará a nechává ho chátrat či rovnou spadnout, majetek za kupní cenu vyvlastnil. Kolik krásných domů v centrech měst už takto padá, či muselo být odstraněno, ačkoli je to součást našeho kulturního dědictví.

Ve své tehdejší řeči ve Sněmovně jsem upozornila na to, že byt není zboží, ale domov. Lidé, kteří v domech bydlí, navazují sociální vztahy a navzájem si pomáhají v nouzi. I tím šetří státní rozpočet. Dnes mají opět všichni daňoví poplatníci dotovat majitelům domů jejich podnikání. V době někdejšího projednávání zákona mi napsal jeden z lidí, který se do hloubky věnoval této problematice: „Podstata problému spočívá v tom, co majitelé domů považují za údržbu bytového fondu. Údržbou není nová střecha objektu, či nová fasáda. Toto jsou investice. V podnikání obecně platí a je legislativně ošetřeno, že investice se vkládají z vlastního, čistého zisku. Nelze požadovat, aby někdo investoval a někdo jiný si investici přivlastnil a zisk plynul takto nabytému majiteli této investice.

Legislativně je tento fakt podchycen v účetnictví formou odpisů. Proto se do domů investovalo s perspektivou dlouhodobého výnosu, kdy majetek přináší příjem nejen investorovi, ale i jeho dětem. Proto jsou odpisy stanoveny na třicet let. Po tuto dobu přináší přiměřený zisk. Jestliže majitelé domů požadují, aby veškeré náklady, včetně investic, nesli nájemníci v reálném čase, požadují, aby nájemníci investovali do jejich majetku s tím, že takto získaný majetek bude přinášet příjmy výlučně jim samým. To už by bylo zlegalizování řízené krádeže.“

Smutným faktem je také, že i obce se chovají jako podnikatelé a zvyšují nájmy na hranici lichvy, ačkoli již dávno ze současné výše nájmů mají slušné zisky. Obecní zastupitelé však nejsou voleni námi občany, aby se chovali jako firmy, které na úkor obyvatel maximalizují zisky, ale jako ti, kdo mají dobře spravovat věci veřejné. Důsledkem zhoubné politiky navyšování nájmů bude zánik služeb v místech, kde ještě dnes žijí lidé. Zastupitelé tak nebudou mít koho zastupovat a zanikne i smysl jejich mandátu. My občané bychom jim to měli stále nahlas říkat. Ovšem pod mostem se špatně křičí.