Při sledování nekonečného seriálu nejrůznějších korupčních kauz, předražování státních zakázek, braní neoprávněných „provizí“, či dokonce manipulací s evropskými fondy se nabízí nelichotivý závěr, že jednadvacet let od pádu komunismu se v České republice nepodařilo vybudovat zcela funkční demokracii, opírající se o právní stát, ale zato se podařilo vybudovat poměrně funkční kleptokracii. Jinými slovy systém, v  němž z pozadí vládnou zloději.

Státy se udržují idejemi, z nichž vznikly. Polistopadový režim se ovšem od počátku držel „při zemi“. Spíše než úsilím o vize a o zakořenění demokratických hodnot, které by se vztahovaly k tomu, jak ve střednědobém horizontu naložit s nově nabytou svobodou (k čemuž by jistě patřilo i poctivé vypořádání s minulostí), usiloval nový režim o rozchod s minulostí jednoduše přijetím osvědčených modelů západní liberální demokracie a tržního hospodářství.

Problém spočíval v tom, že tyto „ideje“ byly realizovány lidmi, kteří byli mentálně hluboce poznamenáni normalizačním režimem. Demokracie přitom fungují pouze tehdy, věří-li lidé svým elitám, jsou ztotožněni se svým společenstvím a státem. Stejně důležité je respektování určitých hodnot, jež se s demokracií spojují včetně respektu k vládě zákona.

„Normalizační mentalita“, která se přenesla do nového režimu, žádné z těchto hodnot nerespektovala. Na nevyzrálé elity, poznamenané ostatně toutéž normalizační mentalitou, se národ nadále díval skrze prsty jako na „ty nahoře“, a stát zde byl nadále především od toho, aby se mu pouštělo žilou, neboť, jak bylo z dřívějšího režimu známo, „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Zákony a pravidla byly nikoliv projevem společenského srozumění, že jsou pro civilizované společenství nutné, ale byly k tomu, aby se obcházely.

Idea svobody, která snad stála v roce 1989 jako ústřední aspirace u vzniku nového zřízení, tak rychle degenerovala do sobeckých postojů ve stylu „urvi si, co můžeš“. Ze západních demokracií, které jsme chtěli napodobit, si nový režim nevzal především jejich hodnotové podhoubí, ale prázdný konzumerismus. Symbolem nového zřízení se tak nestaly „chrámy“ (vědění, náboženství, vzdělání, zákona), ale nákupní středisko.

Nejfrekventovanějším slovem se v novém režimu nestala „demokracie“, ale „trh“, navíc ještě neviditelný. Ekonomizující myšlení zcela převládlo a ve spojení s „normalizační mentalitou“ reformátorů nabídlo hesla jako byl „útěk před právníky“, „privatizace pod zhasnutým světlem“, „neexistence špinavých peněz“.

Oč cyničtější tento přístup k budování nového řádu byl, o to víc se ovšem šermovalo ideologií. Z národa, který dříve „budoval“ socialismus bez reptání srovnatelného třeba se sousedním Polskem, se najednou vynořily celé zástupy „pravicově smýšlejících“ a „antikomunistů“.

Jeden by nevěřil, kolik bylo všude kolem najednou „liberálů“ a „konzervativců“ navzdory tomu, že většinou vůbec netušili, co tyto pojmy znamenají. Na druhou stranu, zvážíme-li, že tyto nálepky byly především znamením příslušnosti ke stranám, které se staly novými výtahy k moci a vlivu, není toto „ideologické“ nadšení zase až tak překvapivé. Ostatně dost často osvědčovali (v podobě ideologické pevnosti) příchylnost k novým stranickým výtahům k moci titíž lidé, kteří dříve vyznávali ideologii výtahu komunistického.

Ohlédneme-li se za „českou cestou“ k tržnímu hospodářství, je ve světle výše řečeného vlastně logické, že se dost a ve velkém kradlo. Pokud se státy opravdu udržují idejemi, z nichž vznikly, legalizované, právně víceméně nepostihnutelné loupení veřejného majetku, jehož symbolem bylo v první fázi „tunelování“, k nim v českém případě nepochybně patří.

Podnikatelské skupiny, které takto vznikly, byly od počátku propojeny s politikou. Bez politického krytí, přinejmenším v podobě benevolentního pohledu na dodržování pravidel, mnohé vůbec vzniknout nemohly.

Ve společnosti, v níž se stala ústředním heslem poučka o vynikajících vlastnostech neviditelné ruky trhu, pak mnohé „divoce“ vzniklé podnikatelské skupiny pronikly do politiky a de facto si pro jistotu částečně „zprivatizovaly“ některé politiky a politické strany. Opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD byla koneckonců výrazem tohoto trendu.

Není tudíž možná divu, že jednadvacet let po pádu komunismu máme v Česku kleptokracii spíše než demokracii. Krade se na všech možných úrovních, od dopravních policistů kasírujících tu či onde neoprávněně pokuty či úplatky za odpuštění pokuty až po systémovou velko-korupci v podobě různých šibalů na ministerstvech a radnicích, kteří jsou napojeni na všudypřítomné kmotry.

Podnikatelé vzniklí z privatizace „pod zhasnutým světlem“ se v mnoha případech mezitím přeměnili v novodobé oligarchy, kteří už nepotřebují chodit za politiky žebrat o tu či onu výhodu nebo politicky zprostředkovanou půjčku, ale, jak už bylo řečeno, politiku přímo zprivatizovali. „Vlastní“ tak celé politické strany nebo alespoň jejich části.

Volby jsou v kleptokracii povoleny, ale nesmí se stát důvodem k převratným změnám v zaběhnutých velko-korupčních schématech. Voliči v Praze tak například mohou vytrestat bývalou vládnoucí stranu ve městě a doručit jasné poselství, že si přejí změnu, ale to pro kmotry a oligarchy zdaleka neznamená, že by se něco mělo opravdu měnit. Mají v politice svoje lidi a ti vědí, že ve hře jsou miliardy, nikoliv jacísi voliči a jejich přání. A vůbec už ne hodnoty.

Formou kleptokracie je i vládní politika, která „zeštíhluje“ stát v první řadě tím, že obere ty nejchudší, zatímco v zájmu zdravého fungování „neviditelné ruky trhu“ odmítá zvýšit daně těm bohatším i nejbohatším. Přitom deficity státních financí u nás působí v mnohem větší míře než sociální stát systémová korupce. Podle některých odhadů tak v Česku zmizí ze zhruba 600 miliard korun, jež stát vydá ročně na veřejné zakázky, možná až 100 miliard v černých děrách předražování a korupce.

Česká republika v jednadvaceti, což je věk považovaný za hranici dospělosti, není bohužel skutečně dospělou demokracií a právním státem. Jediné, co dovedla za oněch 21 let k dokonalosti, je institucionalizovaná kleptomanie.