Politické změny před jednadvaceti lety mimo jiné měly znamenat jasné odlišení soukromého a veřejného práva. Vztahy mezi firmami a vztahy firem se zákazníky patří k soukromému právu. Úkolem státu je dbát na dodržování zákona, ale jménem firem neobchoduje, nedodává zboží a služby, neinkasuje, stát nedopravuje, neléčí, nevzdělává…

Snad jako dárek k blížícímu se Dni boje za svobodu a demokracii nám stát, tentokrát zastoupený Nejvyšším správním soudem dal dárek v podobě rozhodnutí, že revizor se smí ptát na totožnost člověka bez jízdenky a má právo ho přimět, aby oba počkali na policii nebo na služebnu sami šli. Jinými slovy revizor smí s jistými omezeními černého pasažéra zadržet, tedy omezit jeho osobní svobodu. Mediální zprávy to označily jako průlom. A opravdu to průlom je: pracovník soukromé firmy má právo konat to, co dosud mohl konat pouze státní činitel. Zřejmě soud podpořil politické stanovisko spočívající v tak řečeném zeštíhlování státu. Stát vyklízí pozice a soukromé mocenské útvary, soukromé policie, jednou, před měsíci ve službách ČEZu, tentokrát placené dopravními podniky přejímají, zatím jen po drobných krůčcích státní moc.

Policie jistě může dohlížet na dodržování počátku i tam, kde nedochází k trestnému činu. Jízda na černo je takový případ. Ve veřejném zájmu je a ze zákona plyne povinnost smluvních stran plnit, co jim smlouva ukládá. Nastoupením do vlaku, tramvaje, autobusu či trolejbusu uzavíráme smlouvu s dopravcem. Obě smluvní strany, dopravní podnik i cestující mají ze smlouvy vyplývající práva a povinnosti. Jejich nedodržení by snad mohlo ohrozit veřejný pořádek. Zde je tedy prostor i pro policii. Ale z jakého právního principu proboha vyplývá angažovanost policie ve prospěch jedné ze smluvních stran a naprostá nečinnost při obraně práv strany druhé?

Lze uznat právo policie dohlížet na pokutování osob, které cestují načerno. Ale pochopitelně ve svobodné a demokratické společnosti stejně tak musí chránit práva pasažérů a musí zcela rovnoprávně dohlížet na to, aby firmy poskytující dopravní služby, plnily přesně to, co vyplývá ze smlouvy a z obecných právních norem. Má-li dopravní podnik právo sankcionovat cestující porušující podmínky dopravy, např. bez platné jízdenky a stát na to dozírá formou policejní asistence nebo dokonce soudně potvrzeným předáním policejní pravomoci soukromým osobám, musí to platit i opačně. Cestující by měli mít právo ustavit své revizory, kteří by vyzbrojeni průkazy a pokutovými bločky kontrolovali dodržování jízdního řádu, vybavení vozidel odpovídající zaplacené ceně, poskytnutí všech garantovaných služeb během jízdy a podobně. V případě porušení smluvní povinnosti dopravcem by revizoři cestujících měli právo udělit řidiči, průvodčímu či vlakvedoucímu pokutu a policie by měla na to dohlížet a garantovat, že pokuta bude zaplacena. A podle nově nastavených pravidel by revizor zastupující cestující veřejnost mohl pracovníka zastupujícího v danou chvíli formu zadržet do příchodu policie nebo ho přimět na policii dojít.

Lze namítnout, že právo cestujících vymáhat dodržení dopravních podmínek pomocí sankcí není obsahem oné nepsané smlouvy, jíž implicite uzavírá cestující s firmou. Její obsah je dám přepravním řádem a tam nic o právu druhé strany na kontrolu a sankce není uvedeno. Jenže je tu protinámitka plynoucí z obecnějších právních norem demokratického a liberálního systému. Smlouvu nemůže jeden smluvní partner formulovat jednostranně podle své vůle. Děje se to, a je to frapantní porušování smluvní svobody. Právo cestujících vynucovat přiměřenými prostředky pod ochranou státní moci dodržování dopravních podmínek je právně i politicky nepochybné. Bylo by zajímavé, jak by se tedy k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu postavil Ústavní soud.

Samozřejmost s jakou se rozšiřují možnosti sankce proti jedné, a to slabší straně sporu, je alarmující a je symptomem politické reality vážně rozporné s politickými deklaracemi. Ukazuje se, že nejen pokleslá praxe, ale už i pozitivní právo v rozporu s právem přirozeným je na straně mocných a bohatých. Vlivné a mohutné instituce jako jsou České dráhy nebo Dopravní podnik hlavního města Prahy si dokáží pro obhajobu svých ekonomických zájmů obstarat nejen své vymahače všeho druhu, ale uspějí i v tom, že si najmou státní orgán pro svou potřebu a proti druhé smluvní straně, která je tak na svých právech ukrácena.

Ukazuje se zcela zřetelně, na čí straně stojí politika a bohužel nejen politika, ale i zákony a soudní rozhodnutí, dokud nebude někde v dalších instancích rozhodnuto v souladu s ústavním pořádkem a obecnými právními normami svobodné demokratické společnosti. V poslední době se často opakoval výrok Romana Jocha, jehož vyslovení teď asi lituje a byl by nejraději, aby tento jeho názor zůstal utajen, že totiž všechna práva je možné redukovat na právo vlastnit. A právě o to v tomto případě jde. Jde o obhajobu ekonomického zájmu mocných firem, tedy jejich vlastníků proti zájmu lidí, kteří nemají po ruce limuzíny s řidiči. Na ty je asi třeba si došlápnout, aby plnili povinnosti. Jejich práva a povinnosti druhé strany nechrání nikdo. Žádnou reálnou politickou sílu v této zemi, žádný úřad a žádný soud nezajímá právo cestujících jakožto zákazníků vůči těm, kdo jim mají sloužit.

Soud odůvodnil své rozhodnutí podle zpráv také tím, že dopravce bez nedávného rozhodnutí by neměl ochranu proti zásahům do svých majetkových práv. Ovšem porušení povinnosti ze strany firmy, když nezajistí plynulou přepravu podle všech stanovených podmínek, je také zásahem do práv cestujících, koneckonců rovněž majetkových. Zpožděný vlak může znamenat zmařený obchod, ale hlavně pozdní příchod do práce a případně i finanční sankce ze strany zaměstnavatele. Může jít o zásahy do různých dalších práv, v některém případě např. do práva na ochranu zdraví.

Při vysvětlování a obhajování rozhodnutí Nejvyššího správního soudu padlo přirovnání černého cestujícího ke zloději nebo hostu, který v restauraci nezaplatil, a byla uváděna oprávněná opatření proti takovým porušovatelům smluvních podmínek nebo i zákona. Že zlodějem nebo neplatícím strávníkem může být dopravní podnik, to už nikoho nenapadne. Jeho zákazník si jízdu a další služby zaplatil a podnik neposkytne plnění ze své strany, tj. nepřepraví ho včas a v prostředí a se službami odpovídajícím zaplacené ceně, je to tedy také zlodějem. Budou demokratické a liberální principy i nadále jen tématem slavnostních projevů nebo se stanou reálnou součástí života občanů bez ohledu na jejich ekonomickou sílu ochranu svých práv si vynutit?