Komu by se zdálo, že žánr kázání má už svou historii za sebou — alespoň pokud jde o knižní vydání, tolik oblíbené v předminulém století —, ten ať si u knihkupce najde knihu Tomáše Weisse Neděle sv. Snipera. Útlý svazeček v padesáti dvou krátkých textech alternuje někdejší proslovy duchovních.

Weiss, nakladatel obskurní literatury a příznivec temné muziky, má k citlivému lyrickému sepisování daleko. Zato ale dokáže dát průchod vizím a nekompromisní lamentaci, kterou snáší na hlavy čtenářů — jako by právě oni, chudáčci, nevěděli, že svět, v němž žijí, je jaksi nakloněný, že mu chybí stabilita a řád. A jde na to ostře, formou přímého oslovení, ostatně jak jinak by tomu mělo při kázání být? „Bratři a sestry, běda... příroda je proti vám... jste koruna stvoření, nebo beranice chrapounova? ...něco se chystá... zhýčkanost a rozmazlenost, kam se podíváš... co sežrat dřív? ...kdy konečně evoluce porodí přídavný žaludek? ...kde to vázne? ...na všechno máme právo... běda vám, jestli nebudu šťastný... svět na čudlíky... zasíťovaný baráky... vody kolik libo... elektřiny po kokot... splašky odjíždějí rourou kdovíkam...“

V citaci se by dalo pokračovat až do úplného konce knížky. Weissův temný kazatel před sebou valí jedno číslo za druhým, jako by do konce světa nezbývalo mnoho času. Celek kázání má svůj průběh: zpočátku to chvíli trvá, než vlastně zjistíme, o co tu běží, pak si musíme ještě zvyknout na styl vzteklého glosátora. Ten mezitím dostane čas, aby vyzkoušel rejstřík témat nebo razanci podání — a pak spustí v celé kráse to, co normálně považujeme za verbální průjem.

Komunisté, antikomunisté, podnikatelé a ekologové, každý dostane svůj příděl, každému z nich sv. Sniper — jak se říká — vydrbe hlavu, z každého z nich učiní prosťáčka. Kdo si ale myslí, že se nejdřív bude střílet beze smyslu na všechny strany, aby se vzápětí stavělo něco nového a lepšího, ten se hluboce mýlí. S postupující četbou je totiž kazatel čím dál temnější a oddechnout si od něj můžeme jen tam, kde na chvíli ustává ve své špinavé práci a přidává k lepšímu vtip.

Jestli v Neděli sv. Snipera někdo dostává extra příděl, pak je to určitě církev: „Výborná herečka jsi, Církvi... ta mimika, ta gesta... ta scéna i kostýmy... za dramatické hry světel vystupují tví herci z dýmu jako rocková skupina... pronášejí zaklínadla... zavírají oči... recitují zpaměti za ta léta... pěkně vypečená organizace jsi, Církvi hierarchická... (…) ti tvoji pastevci... hotová tragédie většinou... kdo je větší slintal, dostane zlatější čepici a měkčí křeslo... řekneš jim: tenhle ale donášel ze zpovědnic Státní bezpečnosti... a oni: to je nám bratře líto, podíváme se na to... a šup... přeloží ho o sto kilometrů dál (…).“

Můžeme si snad stěžovat, že je nám ve formě knihy podstrkován jen další z mnoha egoistických výlevů člověka, který pochopil nesmyslnost světa. Weisse lze bezesporu lehce zařadit mezi tucty jiných autorů, co víc, přímo do party postmoderních pisálků, co si stále jen tak lehce hrají s tisíciletým žánrem, a to je tak vše, víc od nich nelze čekat. Ne, takovou kritiku nutno odmítnout: Weiss totiž otevírá oči, ať jsou již třeba doširoka otevřené. Ve svém textu sice apeluje na naše vědomí, kupí problémy, s nimiž se musíme potýkat, anebo které na nás teprve čekají — ve výsledku je mu třeba přiznat, že touto halasnou a agresivní metodou odkrývá i druhou tvář reality. Tu, jíž se musíme smát.

Weiss míří k jisté formě angažmá. Do svých textů vpouští civilizační nešvary — což samo o sobě není žádným velkým výkonem. Vždyť komplikace a paradoxy se jen kupí, stačí pozorně sledovat okolní svět, reflektovat vlastní život uprostřed měst! Jenže to není zdaleka vše, co by měla angažovaná literatura obsáhnout. Neuvěřitelně zhuštěný realismus a cynický odstup někoho, kdo jakože stojí mimo, nestačí. Co takhle nabídnout i jistá řešení, co třeba na moment zastavit apokalyptické běsnění a začít se pro změnu dávit utopiemi?

Tomáš Weiss má čas, je to autor, který se zatím jen klube. Při psaní Neděle sv. Snipera si našel styl a rytmus. Vzhledem k mezím, které ale žánr kázání při všech možnostech postmoderní alternace nabízí, se nedá předpokládat, že u něj také skončí. To by totiž byl konec opravdový, pak už by možná ani nestálo za to další jeho knihy číst. Plivat kolem sebe se v dobré společnosti nehodí vůbec, tolerantnější část publika to pro jednou přežije. O to spíš si ale počká, co se nakonec z nekonvenčního provokatéra vyklube.

Tomáš Weiss: Neděle sv. Snipera. Noční vidění. Dauphin, Praha — Podlesí 2009.