Pomyslel jsem v tu chvíli na těch nemálo advokátů, nejen českých, které mohu počítat mezi své přátele. Advokát se živí sporem a ne každý člověk tíhu sporu unese, zejména když jde o velké peníze. Advokátských příběhů o riziku znám hodně, ale možnost takového konce si asi žádný z nich nepřipustí.

Usměvavý, ale také vyzývavý a neústupný Ernest Valko se stal nečekanou obětí toho protřele mafiánského typu vražd, které bývají jen zřídkakdy vyšetřeny do konce, zpravidla chybí svědkové, chybí zanechané stopy a chybí také konkrétní čitelný motiv. Moje skepse zná desítky podobných balkánských případů, ale ani jediného vraha z nich.

Ernest Valko býval jedním z nejvýraznějších poslanců Veřejnosti proti násilí ve Federálním shromáždění, tedy v onom dávném roce devadesátém.

Odtam jsem ho také znal. Ač jsem nebyl poslancem, často jsem mezi ně docházel a s řadou slovenských poslanců jsem zůstal i poté v dlouholetém přátelském kontaktu. Ernest mezi nimi působil obzvláště nápadně — byl vždy lehce neosobně usměvavý, jako by mu do úsměvu narostla tvář, nosíval spíše světlá saka a v prostorách Federálního shromáždění nechodil v důstojné obuvi, nýbrž chodíval vždycky v trepkách; dávalo mu to větší pocit nezávislosti, kromě pohodlí ovšem, z udivených pohledů si opravdu nic nedělal.

Nepřicházel do Veřejnosti proti násilí s nějakou přepjatou vůdčí ambicí, ostatně ani nepatřil mezi zakladatele. Šlo mu vždycky velmi výrazně o věc, zaujetím pro věc vynikal a jeho schopnost uvažovat o problémech nikoliv především politicky, nýbrž konstitucionálně, s vrcholnou odpovědností za stát, jej postavila počátkem roku 1992 do neopakovatelně vrcholné ústavní funkce — prezident Václav Havel jej jmenoval předsedou Ústavního soudu.

Z pozdějšího četného vyprávění jeho věkem výrazně staršího kolegy a nástupce ve funkci předsedy (už českého) Ústavního soudu Zdeňka Kesslera jsem cítil, jak pozoruhodně silnou autoritu a respekt si svými schopnostmi a svou úctou k právu Ernest vybudoval. Přitom Ernest nebyl obdařen nějak zvlášť vlídnou nebo laskavou povahou a myslím, že k lidem, o nichž se domníval, že jim nejde o věc, se dokázal chovat dost chladně.

Je to už několik let, co jsem s ním hovořil naposledy. Zavedl mne do tehdy nově vybudovaného sídla své velké advokátní kanceláře, do moderní budovy na bratislavských Palisádách. S pýchou mne v pozdním odpoledni, když poslední z jeho kolegů byli už na odchodu, provedl po budově, prosklennými stěnami ukázal výhled, který opravdu k obdivu sváděl.

Potom jsme do velmi pozdního večera seděli v jeho rozlehlé kanceláři prostorově propojené s velkou halou, která byla rozsáhlým archívem Sbírek zákonů a právnické literatury. Po setmění Ernest nerozsvítil, zůstali jsme tak v setmělé místnosti a povídali si. Párkrát jen na chvíli použil malou lampičku, když v hovoru rychle poodešel najít tu správnou publikaci s příslušným zákonným ustanovením nebo judikátem, souvisejícím s tématem hovoru, jinak jsme si povídali ve tmě.

Byl tehdy členem slovenské Rady pro vysílání a retransmisi, takže jsme měli dostatek dobrých společných témat. Potom, snad po jedenácté večer, mne odvezl do hotelu. Rozhovor to byl fascinující, sám hodně lpím na zaujetí pro věc a Ernestovi na řádné aplikaci práva opravdu záleželo.

V nekrolozích, které jsem v posledních hodinách přečetl, se píše o jeho hluboké znalosti obchodního a ústavního práva. Pro tyto dvě disciplíny bych mu v hovoru věru nemohl být partnerem, ale s úctou bych rád připomenul jeho hlubokou a přesnou znalost správního práva, přičemž od dalších mých bratislavských advokátských přátel se lišil zejména jednou věcí: sledoval souběžně vývoj české i slovenské legislativy a každý konkrétní případ aplikace práva poměřoval také úpravou v druhé z našich zemí, a to zpravidla zpaměti a přesně.

Nechci jen tak banálně napsat, že nám bude Ernest Valko chybět. Pravda je přece mnohem tíživější: po pondělní vraždě v Limbachu bude totiž o jednoho velkého muže méně. A o jednoho vraha více. My, kteří se snažíme s dobrou vírou jít dál, se s tím budeme muset umět srovnat.