Nedávno jsem se po několika letech dostala do krušnohorského horního města Abertamy. Byla jsem otřesena úpadkem všeho, co v sobotu odpoledne bylo v těch místech k vidění. V Abertamech sice dláždí náměstí s padesátimilionovým příspěvkem fondů Evropské unie, ale jinak se tam všechno spíše hroutí. Lesnické učiliště bylo před několika lety v rámci takzvané optimalizace školství zrušeno a přesunuto do Nejdku, kde se v tamní integrované škole už lesnickým dělnickým profesím nevyučuje. Zrušení učiliště (stejně jako zrušení houslařské školy v Lubech u Chebu) bylo provázeno hlasitým odporem místních lidí i institucí, ale nebylo to nic platné.

Argument, že se z míst, už tak dost zapadlých, ztratí život a kultura, neměl žádnou váhu. Zato se projevil: ve městě není už ani těch několik učitelů a lesníků, kteří měli vliv na výchovu a chování mládeže, ani jejich zájmové a sportovní aktivity. Ale proč vlastně učit kluky pěstební a těžební činnosti, když toto odvětví už nevedou lesy, ale de facto průmyslové těžební jednotky, které si najmou, koho potřebují, a charakter a souvislosti lesnické práce je jim lhostejný? Jezdit s lesním harvesterem se věru nemůžou kluci učit na jednom místě — kde by to dělali, vždyť by za chvíli v Krušných horách nezbyl ani kousek lesa!?

Nabírali jsme rašelinu do zahrady na vytěženém rašeliništi, přírodní to zajímavosti, která se ze silnice jeví jako pláň, když do ní ale člověk vstoupí, vidí, že je protkána spoustou potůčků a jezírek, že se po ní dá chodit jenom po zpevněných cestách, které za chvíli končí — kam by také vedly, když rašelina už se netěží. Vytěžené rašeliniště je zvláštní úkaz, turistická atrakce. Ale pro město Abertamy to znamená konec další ekonomické aktivity.

Továrnu na rukavice zničila napřed socialistická velkovýroba, pak globální konkurence. Dnes se v Abertamech šijí rukavice jen v domácích dílnách a v malém množství. Konec rukavičkářské továrny, která zaměstnávala lidi ze širokého okolí, začal v osmdesátých letech dvacátého století, kdy pro splnění plánované kvantity rukavic bylo třeba přijmout méně kvalifikované dělníky, zjednodušit střih, a z nóbl vycházkových rukaviček přejít na průměrné zboží, ba dokonce i na výrobu pracovních rukavic. V roce 1996 se výroba rukavic přestěhovala do Dobříše a po dvou letech zanikla.

Neviditelná ruka trhu připravila Abertamy o tradiční a kvalitní zdroj příjmů, Dobříši ani nakonec českému průmyslu nepomohla a problém pustnoucí obce nechala na ní samé. Také firma Blex z Karlových Varů, která vyrábí různé kuchyňské pomůcky a nářadí (například formičky na vánoční cukroví nebo cedníky), zavřela v Abertamech svou provozovnu. Firma sama neskončila, dokonce pronikla až na čínské trhy, je to česká firma založená v Horní Blatné v roce 1919, ale v Abertamech svou továrnu opustila. Hotel na náměstí, kde jsme ještě pár let po převratu na výletě jedli svůj oběd a pozorovali při tom německé hosty, jak se ládují pečeným vepřovým kolenem, je prázdný, okna vytlučená, jako by nikdy snad ani nefungoval.

Nad městečkem se tyčí hora Plešivec s rozhlednou a na ní mají být zbudovány lyžařské sjezdovky delší než na Klínovci se vším, co k tomu patří. Očekává se rozvoj turistického ruchu a příliv peněz, které — jak říkají abertamští — město možná ve srovnání se sousední Horní Blatnou nebo Perninkem — poněkud prošvihlo vinou spoléhání na velké zaměstnavatele, o nichž tu byla řeč, a kteří skončili paradoxně příliš pozdě.

Jednání o sjezdovky však předcházelo jednání o větrné elektrárny, v místním referendu se obyvatelé vyslovili pro jejich postavení. Nakonec ale větrné elektrárny na Hřebečné nebudou, protože jejich stavba a provoz by ohrozily vzácné kolonie netopýrů, které žijí v krušnohorských šachtách. A budovatelé turistického ruchu jsou tomu rádi, ne snad kvůli netopýrům, ale proto, že se obávají, že do horské krajiny s rotujícími vrtulemi by turisté nejezdili, protože její nedotčené panorama je vrtulemi zkaženo.

Je to nekonečná smyčka. Rekreační provoz, lyžařské vleky, osvětlení sjezdovek, umělé zasněžování (které se praktikuje vždy — přece nebude sjezdovka zahálet, když už ji vybudovali) je činnost neobyčejně energeticky náročná. Spotřebuje velké množství elektřiny, kterou je nutno někde vyrobit. Ne ale tam, kde lyžujeme, protože by nám větrníky kazily panorama. Něco však lidi živit musí, a když se nechá padnout úplně všechno, co už předkové v Krušných horách zavedli, nezbývá, než budovat sjezdovky. A k nim parkoviště a silnice.

Až bude lyžařský areál dobudován, bude mít i nově vydlážděné náměstí v Abertamech větší smysl, nejspíš ožijí i místní hospody a nebudou už tak opilecky bezútěšné, třeba se něco stane i s tím hotelem na náměstí, za jehož žalostným stavem jsou nejspíš nějaké majetkové čachry.

Ale existence sjezdovek a s tím spojeného provozu přinese i řadu nepříjemností a rozhodně krušnohorskou přírodu nijak nezkrášlí.

Obchod s elektrickou energií je tak podlý byznys, že je hrůza na něj pomyslet. Je přece zřejmé, že elektřiny je dost, že se plýtvá, že se na jednu stranu kvůli jejím cenám hroutí průmysl a na druhé straně se hledají noví odběratelé, že se žádná konzervativní elektrárna ještě nezastavila, a přitom se vybudovalo tolik elektráren alternativních, že elektřina je klackem proti ochráncům životního prostředí,a přitom nejde o to, aby se energiemi šetřilo, ale aby se vyráběly jinde, než tam, kde je chceme spotřebovávat, aby nám elektrárny nekazily výhled, když sjíždíme na lyžích z Plešivce.

Když se zakládaly kraje, mělo to také znamenat konkrétnější hospodářskou politiku, bližší zájmům regionu. Většinou to však vypadá, že i regionální politika je zcela bezmocná proti nevyzpytatelné moci globálního byznysu, že vlastně kromě rušení škol nedokáže nic.

A to radši ani nebudu psát o tom, jak vypadá Jáchymov, kde prosperující lázně nemají žádný vliv na to, jak vypadá historické renesanční horní město. Ta bezmoc a neschopnost udržet normální život a vzhled míst, kde to dovedli jejich obyvatelé v časech, kdy se v Krušných horách žilo mnohem krušněji, je rozumem až nepochopitelná.