Potkal jsem na ulici člověka a ten mi říká: Jak vy, sociální demokraté, budete reagovat na to, že zítra můžeme být v situaci Řecka a že my, mladí lidé, nebudeme mít na důchody? A jiný se zase ptal: K čemu nám jsou vaši ministři, když stejně dělají tutéž politiku jako ministři pravicoví? Těmito dvěma příběhy zahájil sobotní debatu o evropské politice místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek.

Debata, ve které se na pódiu sešli politologové Jacques Rupnik a Petr Drulák, filosof Václav Bělohradský a místopředseda Strany evropských socialistů Vladimír Špidla, se zjevně uskutečnila díky úspěchu zářijové programové konference ČSSD v Olomouci. Konala se po zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD, tedy nejvyššího orgánu této strany mezi sjezdy, a byla otevřena veřejnosti.

Přes všechnu inspirativnost debaty jako by se ale všichni diskutující stále vraceli k tezi, kterou pro mě výstižně zformuloval před jedenačtyřiceti lety v pražských Listech Petr Pithart. „Levici“ podle něj i podle účastníků sobotní debaty „určovala v politice odjakživa snaha měnit daný stav obecných věcí, a to nikoli návratem k tomu, co už bylo. Pravice pak vždycky chtěla udržet status quo, někdy dokonce usilovala o návrat starých poměrů.“

Tato charakteristika se dnes obrátila. Pravice je tím, kdo má ambici společnost reformovat, levice brání — ve formulaci sobotní debaty — sociálně-tržní hospodářství coby výsledek historického konsensu mezi sociálními a křesťanskými demokraty, resp. paktu mezi prací a kapitálem.

Podle Petra Druláka ČSSD v minulosti prokázala, že je schopna přijímat evropská řešení. Pokud ale nechce ztratit výhodu, kterou tím v postkomunistickém prostoru získala, musí nyní prokázat, že je schopna evropskou politiku sama formulovat. Toto pomyslné zadání vychází z přesvědčení, v sociální demokracii snad většinového, že Evropská unie je politickým projektem, nikoli daností, že s ní je možné jako s politickým projektem pracovat a že je to třeba. Ovlivňovat podobu evropské politiky může ČSSD podle Druláka nejsnáze cestami stranické diplomacie. Cílem této diplomacie by podle něj mělo být obnovení paktu mezi prací a kapitálem na globální úrovni.

Diskutující se více méně shodli, že seberegulace finančních trhů prokazatelně nefunguje (nejpozději od pádu Lehman Brothers na podzim 2008) a že je třeba ji zpřísnit. Žádný národní stát ovšem podle panelistů není s to takovou regulaci prosadit sám o sobě. A oni sami také nenabídli konkrétní návrh, jak by taková regulace měla vypadat, ani ve kterých strukturách by ji sociální demokraté měli formulovat a prosazovat.

Zmíněná debata přinesla i řadu dalších podnětů k různým otázkám evropské politiky. Obávám se ale, že nenabídla Lubomíru Zaorálkovi žádný argument, který by mohl použít na ulici či v tramvaji, až se ho zase někdo bude ptát, k čemu že je tedy dobrá ta Evropská unie, když nebude na důchody, a proč ČSSD provádí stejnou politiku jako pravicové strany.

Jeden z důvodů se přitom zdá být zjevný: ČSSD není s to formulovat principiální ideologický pravo-levý konflikt. Respektive: Není s to ukázat, že konflikt, který na příkladech školného, poplatků u lékaře nebo ochrany práv zaměstnanců nějakým způsobem formuluje v českém prostředí, se stejně odehrává i na evropské a globální úrovni.

Členové a voliči sociální demokracie se těžko mohou identifikovat s evropskou politikou ČSSD tehdy, když ona sama nebude manifestovat svou příslušnost k rodině evropské levicové politiky. Že na debatě o evropské politice pořádané členskou stranou Strany evropských socialistů a za účasti jejího místopředsedy nebyl nikde v sále žádný ze symbolů této strany, je pro českou sociální demokracii bohužel dlouhodobě příznačné.