Nesem vám novinu, poslouchejte!

Jakub Vaníček

Kdy jindy myslet na nový a důsledně jiný svět než na sklonku roku? Kniha Milana Valacha Svět na předělu je vizí lepšího „zítra“. Ta musí být nutně doplněna shrnutím horšího „včera“ a varováním před možnou katastrofou.

Zvolit si krizi jako východisko? Leckdo namítne, že připomínat krizi dnes patří k dobrému zvyku — intelektuálové o ní hovoří proto, aby je vůbec ještě někdo poslouchal. V kritickém stavu se podle nich momentálně nachází příroda, mezilidské vztahy, ekonomika, kultura atd. Je proto nutné je neustále křísit a varovat před ještě horšími důsledky neuvědomělého lidského jednání. Přitom se stačí rozhlédnout kolem sebe, abychom poznali, že se vůbec nic neděje, pomineme-li takové podružné nepříjemnosti jako například zvýšenou nezaměstnanost či vyšší nehodovost na silnicích. Ale globální krize? Jděte s tím k čertu!

Milana Valacha by tito věční optimisté — a stejně tak i ignoranti — zařadili přesně mezi skupinu varujících proroků už jen proto, že hned v úvodu své nové knihy Svět na předělu (podtitul O politické a morální krizi kapitalismu) hovoří o hrozbě budoucí války, která se tentokrát bude týkat nás všech, nikoliv jen periferních a našemu bezpečnému středoevropskému prostoru vzdálených afrických zemí. Budoucí válečný konflikt, jehož předběžným symptomem byla snaha o včasné postavení radarové základny, nás musí vyburcovat k novému kolu závodů ve zbrojení. „A ovšem nikoliv závodů mezi Íránem a USA, na to je Írán příliš malý a technicky zaostalý, ale mezi USA, Ruskem, Čínou a následně nevyhnutelně i Evropskou unií (...).“ Mysleli jsme si, že s rozbitím komunistického impéria se podobné excesy staly minulostí? „Toto řinčení zbraněmi bylo zvlášť překvapivé po pádu SSSR, hlavní říše zla. Ale jedna říše zla zmizela, jiné se vynořily. Nenápadně se nás tak zmocňuje představa, že zlo, a to dokonce v podobě světové války, je neodstranitelné a bude se vracet stále znovu a znovu.“

Mezi Milanem Valachem a celou řadou jiných lidí mluvících o krizi je jeden podstatný rozdíl: Valach nekončí konstatováním kritického stavu a hledáním jeho příčin, ale podává návod, jak krizi překonat. Nestaví se k tématu své knihy s odstupem badatele, nýbrž je angažován na jeho řešení. Kdybychom chtěli jeho návod nanejvýš zjednodušit, pak by bylo možné říci: každý systém založený na nerovnosti lidí — a tedy i kapitalismus, díky němuž bylo možné velmi nerovnoměrně distribuovat vlastnictví mezi jednotlivci i národy — každý systém tohoto typu směřuje ke svému zániku. Moc se přesouvá do rukou několika vyvolených, kteří se neštítí téměř žádných prostředků, aby si jejich prostřednictvím udrželi svou svrchovanou pozici. Je proto nutné tento proces rozpoznat jako krizový a odstranit jej.

Valach nemluví o revoluci, ale nabízí cestu radikální demokracie, v níž je možné kdykoliv odvolat zástupce voličů, nerespektuje-li potřeby těch, kteří mu svěřili mandát. „Předpokladem změny je růst sebevědomí a spontánní aktivity občanů a především občanských iniciativ při obhajobě práv. Humanistické právo, stejně jako morálka, nemohou mít jiného garanta než svobodné a solidární občany. Avšak současný svět je tomuto cíli spíše na překážku (...). Proto musí být změněn ve své vlastní podstatě, ve svém vlastnicko-mocenském jádře.“ Nedojde-li k radikální transformaci současné společnosti, ke změně, která se promítne jak v ekonomice, tak i v politice, pak se můžeme obávat posilování totalitních tendencí a postupného omezování praktické funkčnosti práva.

V nejpronikavějších pasážích knihy, analyzujících jednorozměrný vztah člověka k přírodě, tedy vztah spotřebitele a materiálního zdroje, Valach diagnostikuje konzumentaristickou a kapitalistickou podstatu jak v současném systému, tak i v minulém, „komunistickém“.

Řekl bych, že právě zde je podán zásadní příspěvek k diskusi o komunistické minulosti a o „transformaci“ komunismu po roce ´89. Valach si jasně uvědomuje, že nemůže hovořit o novém společenství lidí, aniž by předtím neočistil komunistické a socialistické myšlenky. Proto věnuje podstatnou část knihy radikální kritice vlád komunistických stran. Sleduje vznik ideje komunismu a její realizaci v díle a životních postojích bolševických vůdců. Popisuje zlomy v historii tzv. lidových demokracií a svůj výklad uzavírá tímto zjištěním:

„Komunistickými stranami nastolené systémy byly (...) založeny na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na nekontrolovatelné moci této malé vlastnické elity. Z hlediska historicky vzniklých definic levice a pravice pak byly tzv. komunistické režimy pravicovými založenými na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Komunistické strany pak pravicovými stranami lživě se kryjícími za částečně levicová hesla.“

Stran nového politického uspořádání a radikální emancipace individua v posttotalitní společnosti pak uvádí: „Vyhraněný, egoistický individualismus, který dnes můžeme kolem sebe pozorovat, není popřením totalitní minulosti, ale jejím pokračováním, v některých případech dokonce vystupňovaným. Z tohoto pohledu je náš současný vývoj akcentující individuální úspěch bez ohledu na ostatní pokračováním tendencí v podstatě založených již v totalitní a pozdně totalitní společnosti, jak se např. v tehdejší ČSSR konstituovala v průběhu sedmdesátých let. Skutečným popřením totalitní minulosti by bylo utváření vztahů lidské spolupráce a solidarity.“

Vzhledem k dnešku jsou velmi diskutabilní pasáže, v nichž Valach kritizuje extrémní stanoviska hlubinných ekologů. Ostatně i v zelené ideologii shledává jisté prototypy totalitních tendencí, jež nakonec musí opět zákonitě vést k nerovnoprávnosti a následné katastrofě. „Z vlastní zkušenosti víme, že diktatura je neekologická, a není žádný důvod předpokládat, že by tomu v případě diktatury ekologů mělo být jinak.“ Valach striktně hájí antropocentrický postoj navzdory názoru, že je tato pozice projevem „šovinismu“ a že zabraňuje harmonickému vztahu k přírodě. Na rozdíl od lidí, kteří volají po přirozeném soužití lidí a přírody, se Valach pozitivně staví k technologickému pokroku.

Přesto můžeme Svět na předělu chápat jako velmi ostrý text, jenž je na hony vzdálen harmonickému žvanění o nejlepším možném světě, v němž je nám dáno žít a milovat. Ono konzumní, bezstarostné plynutí a ševelení pneumatik po autostrádách, milý dostatek zboží v supermarketech dostává ve Valachově historickém výkladu a v analýze statusu quo rámec tvrdé a nemilosrdné logiky. Postmoderní svět bez příčin a následků, svět věčných her a formálního bláznění najednou ukazuje vnitřní smysl — odvrhnout kataklysma, dokud je to možné.

Milan Valach. Svět na předělu. O politické a morální krizi kapitalismu. Grimmus. Praha 2009. II., podstatně rozšířené vydání.